Vytoužený květ STAPELIA GIGANTEA
Dalo by se říci, že na tenhle květ jsem čekal skoro tak dlouho jako pěstuji sukulenty. A už jsem pomalu přestával věřit, že se ho jednou dočkám. Nešlo ani tak o to, že by tento druh celá ta desetiletí úspěšně vzdoroval našim pěstitelským snahám. Spíše byl problém sehnat tu pravou. Za ta léta pěstování sukulentů jsme totiž měli doma opravdu hodně rostlin s jmenovkou Stapelia gigantea, ať už šlo o kytky nakoupené nebo darované. Vždycky se z nich ale nakonec vyklubala Stapelia grandiflora (Pěstitelská praxe/19.3. 2013) nebo její kříženci. Mnohé květy byly už docela velké, a také o něco světlejší než u zmíněného a hojně pěstovaného druhu, ale pořád to ještě nebylo ono.
Je tomu už pár let, co nás navštívili v rámci některé z domácích sukulentářských akcí manželé z Uherského Hradiště, kteří nám tu nechali docela velký trs Stapelia gigantea. Tvrdili že už jim opakovaně kvetla, takže pravost druhu je v jejím případě zaručena. Tuto darovanou rostlinu jsem si bohužel zapomněl poznačit a od té doby se k nám dostalo ještě několik dalších, tloušťkou stonku a celkovým vzhledem velmi podobných. Troufám si tvrdit, že tu z Hradiště mezi nimi pořád ještě poznám, ale úplně jistý si člověk nemůže být nikdy a ničím. Ta domnělá pravá už několikrát nasadila poupata, ale vždy se tak stalo s příchodem podzimu a během naší tradiční dovolené na přelomu září a října nakonec pokaždé zaschla, protože na dva týdny vodního půstu naše kytky od jara do podzimu prostě nejsou zvyklé. Tentokrát jsem si obřího poupěte všiml už v půli srpna, navzdory shonu, který u nás tou dobou každoročně panuje. Taky ho nebylo možné přehlédnout, když se den za dnem nafukovalo a zvětšovalo. Chodil jsem okolo něj po špičkách a občas přikropil z konvičky, aby kytka nevyschla ani na jediný den. 
Stapelia gigantea byla popsána již v roce 1877 Nicholasem Edwardem Brownem (1849-1934), anglickým taxonomem a specialistou na sukulentní rostliny, především čeledí Asclepiadaceae a Aizoaceae. Jejím domovem je rozsáhlé území na jihovýchodě Afriky, zahrnující několik států. Na jihu roste v Jihoafrické republice, a pak přes Mozambik, Botswanu a Zimbabwe směrem na sever sahají její přírodní stanoviště až po Malawi a Tanzanii. Stapelia gigantea byla zavlečena také na Galapágy, Novou Kaledonii a Havajské ostrovy, kde je v současnosti dokonce považována za druh invazivní. Ve své přirozené domovině roste ve stepích a křovinatých savanách, často ale také v písčitých půdách při pobřeží. Husté trsy jejích čtyřbokých těl dosahují i více než metrových průměrů. Jednotlivé stonky dorůstají výšky 15-20 cm, v průměru mívají 2-3 cm a na hranách nesou výrazné stopy po zárodcích listů. Barva stonků bývá matně zelená, vlivem slunečních paprsků se ale od jara do podzimu mění na červenofialovou. Totéž se někdy děje i uprostřed české zimy, kdy rostliny prožívají dlouhá období bez vody.
Květy údajně mohou dosáhnout průměru až 35cm a převládá na nich pískově žlutá až okrová barva, zdobená červenofialovými vlnkami. Tmavší je pouze střed pěticípého květu a také dlouhé načervenalé nebo purpurové chloupky na jeho povrchu. Jedná se však o variabilní druh, takže květy mohou podle údajů v literatuře být i s mnohem větším podílem červenohnědé! V každém případě však silně zapáchají.
Ten náš premiérový jsem poprvé ucítil 9. září v podvečer. Předcházel tomu podezřele čilý ruch, který nastal krátce předtím ve vzdušném prostoru našeho nového skleníku. Kovově lesklé masařky se slétaly otevřenými dveřmi i okny z širokého okolí a jejich bzukot nebylo možno přeslechnout. Přerušil jsem tedy práci a přesunul se zhruba o osm metrů dál. Obří poupě právě praskalo a dlouho očekávaný květ se začínal pozvolna otevírat. V této fázi ještě připomínal potemnělý tunel. Iva měla zrovna návštěvu, ale ochotně se nechala odvolat ke krátkému focení, protože tyto okamžiky zůstanou už navždycky neopakovatelné. Být v pravou chvíli na správném místě bývá jednou z velkých radostí, kterou pěstování sukulentů přináší. Uchovat ten výjimečný okamžik je proto nadmíru důležité.
Naplno se obří květ otevřel až následujícího dne. V nastalém nadšení mne ani nenapadlo změřit jeho velikost. Pětatřicet centimetrů to asi nebylo, ale i tak se jednalo o famózní podívanou. Představu o jeho velikosti si ostatně mohou čtenáři udělat z fotografií. Mladé trichodiademy před květem jsou zasazeny v květináčcích o průměru 5,5 cm, trs stapelií vedle květu zase v misce o průměru 14 centimetrů. Vyfotit naplno otevřený květ bez všudypřítomných much už bylo zhola nemožné, protože ty se jen nerady nechaly rušit při kladení vajíček poblíž středu té obří nádhery.
Výjimečně jsem se od samé radosti s tou smrdutou nádherností nechal zvěčnit i já, také abych mohl fotku poslat kamarádovi Standovi Pertlovi do Chotěboře, s nímž jsme nad poupětem stáli pár dnů předtím. To u nás probíhalo tradiční „Babí léto se sukulenty“, jehož se jako každý rok zúčastnil i další náš kamarád Jarda Pospíchal z Nové Říše, tvůrce těch nádherných originálních misek ze starých cihel, o nichž jsme nedávno psali v jiné rubrice našeho webu (Tvarování a aranžování). Při pohledu na obří poupě prohlásil, že to asi fakt bude gigantea, protože jeho povrch je nezvykle světlý. Něco podobného by mne vůbec nenapadlo. Nedalo mi to a hned večer jsem nahlédl do našeho fotoarchivu. A opravdu, všechna poupata Stapelia grandiflora i nejrůznějších kříženců byla vždy zbarvena do hněda nebo hnědofialová v nejrůznějších odstínech, zatímco toto bylo světle zelené až do svého puknutí a otevření toužebně očekávaného květu. Zatímco u všech předchozích poupat jsme byli s fotoaparátem, to konečně pravé nám nějak uteklo, protože vrcholily přípravy na zmíněnou podzimní akci u nás na zahradě. Na rostlině se ale tvoří další, tak snad to na druhý pokus vyjde. Zbarvení poupat sice není nikterak vypovídající, ale na druhou stranu se všechna vyvíjela v naprosto stejných podmínkách. Množství světla a roční období má totiž na jejich zbarvení vliv docela určitě. Každopádně žádné z jeho předchůdců nebylo tak obrovské. Protože zrovna v době otevření toužebně očekávaného květu panovalo takřka letní počasí, neradovali jsme se z jeho krásy příliš dlouho. Otevřen zůstal jen tři nebo čtyři dny a pohádky byl konec.
Kvetoucí rostlinu jsme pěstovali úplně stejně jako v předchozích letech a úplně stejně jako zmiňovanou Stapelia grandiflora i všechny ostatní „Stapeliads“, o nichž jsme v této rubrice v minulosti již psali. Jedinou změnou byl její pobyt v novém skleníku, který vyrostl během zimy a předjaří a do něhož se naše Stapelia gigantea stěhovala v polovině března spolu se všemi ostatními sukulenty. Že by se nás ta sveřepá kytka rozhodla odměnit za to, že jsme se ho po dlouhých odkladech konečně odhodlali postavit?
Na úvodní fotografii z podvečera 9. září je právě praskající poupě. Na druhé, pořízené jen o dvě hodiny později, je už květ téměř otevřený. Třetí snímek byl pořízen odpoledne následujícího dne, stejně jako ten poslední, na němž nasávám tu neopakovatelnou atmosféru se vším všudy.
