sukulenty.estranky.cz

Je zvláštní, že mezidruhoví kříženci rodu Euphorbia bývají obvykle podstatně odolnější než oba jejich rodiče. Možná to bude tím, že ti méně odolní po nějakém čase díky své choulostivosti ze sbírek vymizí dříve, než stihnou vejít v širší povědomí nás pěstitelů. Mnozí těmito kříženci opovrhují, nebo je považují za cosi podřadného, co nemůže mít pevné místo v jejich sbírce. Jenomže někteří z těchto kříženců jsou nejenom odolní, ale navíc docela krásní, takže se svým tvarem i zajímavými životními projevy stanou oblíbenými objekty pro pěstitele i naprosté laiky. Když navíc nedorůstají velkých rozměrů, a nezaberou tudíž spoustu místa, jsou v našem skleníku vítanými hosty.
To je zrovna případ Euphorbia cv. Cocklebur, která zdomácněla nejenom v sukulentářských sbírkách, ale díky holandským velkopěstírnám se objevuje v poslední době i v nabídce některých supermarketů se zahradnickým zaměřením. Rodiči této rostliny jsou údajně Euphorbia susannae a E. bupleurifolia. Zatímco první rostlina je pěstitelsky poměrně schůdná, o druhé se to tak docela říci nedá. Ani jedna z nich se však nemůže s tímto křížencem, co se týče odolnosti proti pěstitelským přehmatům, srovnávat. Po E. susannae „Cocklebur“ zdědil takřka kulovitý tvar těla s hrbolatým povrchem i drobnější vzrůst a hojné odnožování. Z Euphorbia bupleurifolia má zase chocholy tenkých listů, vyrůstajících z vrcholku kulovitého těla. Podobně jako u jmenované euforbie, jsou i listy křížence v zimě opadavé.
„Cocklebur“ snese přímé slunce, ale mnohem lépe mu je při světle rozptýleném nebo v polostínu. Při dlouhodobém suchu mají drobné, sytě zelené lístky sklon k opadavosti, a proto je v zájmu pěstitele hlídat si pravidelnou zálivku od jara do podzimu vždy, když substrát v květináči s křížencem vyschne. Zimu přečkají starší rostliny nasucho, mladé rostlinky chtějí občasnou zálivku, protože jinak se jejich drobná těla natolik svraští, že už je ani následný přísun vody neuvede do původního stavu a tvaru.
Snadné množení se nabízí už při pohledu na rostlinu. Množství odnoží, které přirostou za jedinou sezónu, je neuvěřitelné. Pokud jsou rostliny napité vodou, řízky z nich odebrané po zaschnutí řezných ran koření neobvykle rychle (oproti většině ostatních euforbií).
Ačkoliv v literatuře je často zmiňována nutnost teplejšího přezimování, již léta máme v praxi vyzkoušenu spolehlivost „Cockleburu“ přezimovat při 5°Celsia, a to se týká i mladých a mírně zalévaných rostlin. Možné je také letnění, které však u nás raději nepraktikujeme z důvodu neustávající  zvídavosti našeho buldočka Benďurky při jeho potulkách zahradou. Mléko roní „Cocklebur“ stejně intenzivně jako normální druhy r. Euphorbia, a to je velice nebezpečné při styku s očima i žaludečními stěnami.
Za dvacet let, po které střídavě tyto rostliny pěstujeme, mohu zodpovědně prohlásit, že z bohaté říše sukulentních pryšců patří k těm úplně nejodolnějším. Jenom květů (cyathií) jsme se doposud nikdy nedočkali. Podle dlouholetých pozorování mohu říci, že jsem ještě u tohoto křížence neviděl nikdy kulovité tělo, jehož průměr by přesáhl šest centimetrů. Jakmile se totiž na po jeho obvodu začnou objevovat odnože, původní tělo omezuje a postupně zastavuje růst na úkor poměrně rychlých přírůstků odnoží.
Druhým křížencem je rostlina v mládí dosti podobná tomu předchozímu, ale pouze na krátký čas. Zprvu takřka kulovitá rostlinka začně narůstat do výšky na způsob cereoidních kaktusů, ale povrch jejího těla v mnohém připomíná „Cocklebur“. Rodiče této nádherné a  drobnější rostliny neznám, ale dovedu si představit, že jeden z rodičů by mohl pocházet z rostlin okruhu E. mamillaris (E. submamillaris) nebo Euphorbia fimbriata, druhým bude opět nějaká euforbie se sezónními listy.
Tento hybrid pěstujeme pouze asi dva roky, a dá se říci, že se jeví stejně odolný jako předchozí. Jeho nárůst není příliš živelný,a trojice rostlin na jednom ze snímků vegetuje docela spokojeně v květináči o průměru osm centimetrů! Za tu dobu narostlly do výšky asi o tři nebo čtyři centimetry. Letos jsme se poprvé radovali z nádherně kontrastních květů, které se objevily zároveň s probuzením rostlin ze zimního spánku a násady čerstvých lístků s fialovočerveným nádechem. Pěstujeme je naprosto stejně jako „Cocklebur“, ale na rozdíl od něj těla těchto rostlin ani s postupem času ve spodních partiích nekorkovatí.
Protože máme rostliny pouze čtyři, a další jsem nikde nabízet neviděl, i přes jejich odolnost dvě z nich uprostřed léta obětuji jako budoucí matečnice. Tato rostlina se mi mimořádně zamlouvá, takže chci mít větší jistotu, že v našem skleníku s  poroste i nadále. Sukulenty jsou sice odolnější než většina jiných pokojových rostlin, ale jako u všeho živého s nimi člověk nikdy pořádně neví, na čem vlastně je. A  přísliby „jistoty“ nechám raději na politicích.
To poslední kříženec z dnešní trojice je notoricky známou rostlinou, kterou jednou za život měl ve svém skleníku snad každý pěstitel, který se sukulentům nějaký čas věnuje. K jeho rodičům bude patřit zcela nepochybně některá z kulovitých euforbií, a s největší pravděpodobností by to mohla být známá Euphorbia meloformis. Soudím tak podle suchých stopek cyathií, které na jinak holých rostlinách zůstávají v některých místech na vrcholech žeber. Přesně tak tomu bývá u zmíněné, a mimochodem velice krásné rostliny, o čemž se budete mít možnost přesvědčit v nejbližší době na našich stránkách.
Pěstování tohoto křížence je velice snadné, pouze k nádhernému vybarvení jeho pokožky je bezpodmínečně nutné plné oslunění a maximum světla  i v zimním období.
Rostlinu množíme  snadným zakořeňováním odnoží, které však zdaleka všichni jedinci nevytvářejí, a když, tak ve značném stáří. Stejně snadný je však výsev čerstvých semen, jichž kříženec produkuje značné množství i bez pěstitelova přičinění. Na jejich vzniku se výrazně podílí hmyz, ale  do značných vzdáleností vystřelovaná semena za vás nepochytá.
Existuje spousta nejrůznějších kříženců euforbií, ale protože to nejsou ty pravé pěstitelské špeky, příliš se o nich nepíše. Přitom právě na nich se mohou spolehlivě přiučit trošce tolik potřebného pěstitelského citu i naprostí začátečníci.
Na úvodních snímcích je „Cocklebur“ na konci zimy a nyní, kdy jeho původní tělo obsypala horda mladých  odnoží. Následuje sloupovitý hybrid a na závěr jeden snímek známého kulovitého křížence, který nemá ještě ideální zbarvení pokožky, protože fotografie byla pořízena koncem listopadu loňského roku.