ALBERTO VOJTĚCH FRIČ a já
Přesně před stotřiceti lety se v Praze narodil Alberto Vojtěch Frič. Cestovatel, etnograf a znalec života jihoamerických Indiánů. A také kaktusář a svérázný člověk, který toho za svůj život mnoho dokázal, a ještě více díky předčasné smrti možná nestihl.
Poprvé jsem se s jeho jménem setkal když mi bylo devět nebo deset. Tehdy jsem od rodičů dostal trojici sešitů, zvaných Karavana, jejichž obálky zdobily nádherné barevné ilustrace Zdeňka Buriana. Muž na nich vyobrazený byl Karaí Pukú, tedy Dlouhý lovec, jak mu říkali jihoameričtí Indiáni. Promluvil na mne z těch sešitů jazykem srozumitelným, poutavým a napínavým, líčícím daleké krajiny a neuvěřitelná dobrodružství, která v nich zažil. Hltal jsem ty řádky a v duchu spřádal plány svých vlastních výprav. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že k jejich uskutečnění je třeba nezměrné odvahy a vůle, bez nichž se takové cesty nedají vykonat a taková dobrodružství nedají prožít.
Znovu jsem se s osobností A.V. Friče setkal o pár let později, když jsem učinil svůj druhý pokus stát se kaktusářem. Bylo to na počátku osmdesátých let minulého století. S nadšením jsem tehdy v kaktusářských časopisech a sbornících četl články o A.V.F., vzpomínky pamětníků na setkání s ním i kuriozní příhody tohoto zvláštního a svým způsobem mimořádného člověka, vynikajícího hned v několika oborech lidské činnosti. Informací o něm mi však připadalo zoufale málo, a objevovaly se zpravidla pouze ve chvílích, na něž připadalo nějaké kulatější výročí jeho narození nebo umrtí. Jako na zavolanou proto přišla zpráva, že nakladatelství Academia chystá k vydání knihu o Fričovi se zaměřením na jeho kaktusářskou činnost. „Lovec kaktusů“ z pera Karla Crkala vyšel v roce 1983. Ve čtvrtek ráno jsem nemohl dospat . Pro později narozené připomínám, že knižní novinky tehdy vycházely vždy pouze ve čtvrtek a stály se na ně často dlouhatánské fronty i celé hodiny před otevřením knihkupectví! Fronta tam byla i tehdy, kdy jsem se vypravil pro toužebně očekávanou knihu. Připletl jsem se do chumlu zájemců o McBaina, Chandlera či jiného slavného autora, trpělivě si vystál tu frontu a jako jediný zájemce z onoho davu si odnášel domů knihu o kaktusářských výpravách Alberto Vojtěcha Friče!
S tou knihou bylo na světě hned tak nějak lépe! Pěstoval jsem intenzivně kaktusy a čas od času do ní znovu nakoukl. Vracím se k ní vlastně dodnes, a stále ve spleti citací z Fričových cestovatelských deníků a jiných dobových dokumentů nacházím něco nového. Díky této knize jsem se paradoxně začal více než o Friče-kaktusáře zajímat o Friče-člověka! Podnětem k tomu byla především malá část zmíněné knihy, pojednávající o návštěvě Indiána Čerwuiše Piošáda Mendozy z kmene Čamakoko (Chamacoco) v Praze a na dalších místech tehdejší rakousko-uherské monarchie (1908).
Když jsem počátkem devadesátých let už kaktusy nepěstoval, a veškeré jejich místo zabralo „zelí“, jak kaktusáři říkají ostatním sukulentům, začal jsem sám vydávat knihy. Původním záměrem byla touha vydat si vlastní knížku o pěstování sukulentů. To se mi ovšem podařilo až takřka po devíti letech, během nichž jsem vydal několik desítek knih jiných autorů. Mým velkým snem také bylo shromáždit stará vydání časopisu „Pestrý týden“, v němž na pokračování vycházely podivuhodné příhody Indiána Čerwuiše v Praze, a tyto vydat knižně. Zrovna ve fázi spřádání plánů jsem jednoho dne kráčel kolem knihkupectví a v jeho výkladě spatřil sedícího Čerwuiše Piošáda Mendozu se siluetou Prahy v pozadí! Spěchal jsem tedy okamžitě zakoupit knihu, kterou jsem ještě před chvílí měl v plánu vydat!
Díky knize o „Červíčkovi“, jak Pražané přezdívali svéráznému Indiánovi, jsem se seznámil s paní Yvonnou Fričovou, která knihu připravila a vydala ve vlastním nakladatelství Titanic. Slovo dalo slovo, a společně jsme pak během dvou let vydali všechny tři dobrodružné knihy A.V. Friče i s původními ilustracemi Zdeňka Buriana, které jsem jako malý kluk hltal v sešitech zvaných Karavana!
Manželem paní Yvonny je cestovatelův vnuk Pavel Frič. Zprvu mi připadalo, že jsou mu osudy jeho dědečka vcelku lhostejné. O to více fascinovaly paní Yvonnu, která se ponořila do Fričovy pozůstalosti a s velkou pečlivostí a láskou se věnovala propagaci cestovatelova odkazu, přičemž často vzpomínala na dlouhé rozhovory s jeho jediným synem a svým tchánem. A darovala mi taky několik květináčů, pocházejících ještě z vily Božínky, do nichž s velkou pravděpodobností sázel své kaktusy sám slavný cestoval A.V. Frič!
Občas jsme se vídali i potom. Třeba když připravovala nové vydání Fričovy malé knížečky o peyotlu (viz „Recenze“) a také při nejrůznějších přednáškových akcích, které jsme spolupořádali či pořádali, a na něž jsme paní Fričovou zvali jako výtečnou vypravěčku, nebo které naopak pořádala ona (např. výstavy fotografií Guida Boggianiho). Mezitím ale vzpomínky na A.V. Friče silně oživly a nabraly nečekané obrátky. Více o tom píšeme v rubrice „Recenze“ (Checomacoco).
Na druhém konci světa byli shodou náhod objeveni domorodí potomci slavného cestovatele. A tak se jejich čeští příbuzní vydali na dalekou cestu ke břehům řeky Rio Paraguay, kde v nehostinném Gran Chacu žijí Indiáni s českou krví! Pavel Frič se stal náčelníkem sdružení Checomacoco, o jehož práci a pozoruhodných výsledcích jsme infomovali v jiné rubrice.
Nejstraší žijící paraguayský vnuk A.V. Friče se jmenuje Rodolfo Ferreira Fric, a právě dnes slaví v Praze výročí narození svého dědečka v kruhu svých českých příbuzných. A za pár dnů se objeví také v Jihlavě jako host naší podzimní výstavy. Přijel z veliké dálky, aby v zemi svých předků pokřtil knihu, jejímž je spoluautorem společně se svým dědečkem A.V. Fričem. Jakoby se právě uzavíral nějaký obrovský kruh. Tolik tedy A.V. Frič a můj vztah k němu.
Před stotřiceti lety spatřil světlo světa člověk, s nímž jsem se ke své smůle minul v čase a prostoru. Člověk mimořádně vnímavý, kterému se podařilo v některých ohledech pochopit co jiným unikalo. Díky této schopnosti ve zdraví přežil setkání s obávanými Indiány, které předtím stálo život řadu jiných. Díky ní nalezl kaktusy, které se jiným před ním nalézt nepodařilo, a často pak i dlouho po něm! A pro kaktusářský svět znovuobjevil Astrophytum asterias, jeden z nejkrásnějších kaktusů vůbec, bez něhož si lze jen těžko představit kteroukoliv sbírku na světě! Na sklonku života se věnoval nejrůznějším pokusům a experimentům, jejichž výsledky byly v mnoha ohledech pozoruhodné. Velkoněmecká říše o ně měla zájem a Frič byl ochoten dát je z rukou výměnou za propuštění vězněných spoluobčanů a znovuotevření vysokých škol! A poválečná československá reprezentace v čele s Edvardem Benešem jimi pohrdla!
A.V. Frič pohrdal autoritami a nesnášel závist. Rovnost a svoboda všech lidí bez rozdílu rasy u něj stála na nejvyšším stupínku lidských hodnot. Narodil se ale ve špatné době, a často narážel na hluboké nepochopení. Mohl se ale docela dobře narodit v době ještě horší. Nebo se jí dožít, kdyby se neškrábl o rezavý hřebík králíkárny ve své milované vile „Božínce“ a nezemřel předčasně na tetanus (4.12. 1944). Zanechal po sobě obrovské poselství, které se jiní lidé po celém světě snaží naplňovat. Sebou si vzal spoustu tajemství, která znal jenom on. My ostatní máme alespoň o čem přemýšlet, a také důvod vracet se občas ve vzpomínkách k výjimečnému člověku, bez jakých by tenhle svět byl nudný k uzoufání.
Děkuji paní Yvonně Fričové za poskytnutí fotografií. Na té první je mladý cestovatel A.V. Frič ještě v ateliéru, na druhé již mezi svými milovanými jihoamerickými Indiány. Třetí snímek byl pořízen po jeho návratu ze slavné výpravy do Mexika (1924) a v rukou cestovatelových je jeden ze vzácných „úlovků“ z této úspěšné cesty. Na čtvrté fotografii je cestovatelův indiánský vnuk Rodolfo Ferreira Fric, který touto dobou pobývá v České republice a když vše vyjde jak má, setkáme se s ním již ve čtvrtek na naší výstavě v jihlavském Muezeu Vysočiny! Na posledním snímku, pořízeném na sklonku jeho života (1944), je A.V. Frič symbolicky zachycen s kozou. I ona měla na svém chlívku ve vile Božínce dvojjazyčný nápis „Ziege-Koza“, čímž před návštěvou z gestapa Frič demonstroval svoji „loajálnost“ k říši a okupantům!
