sukulenty

Příběhy českých cestovatelů sleduji sice o něco kratší dobu než pěstuji sukulenty, ale i tak jsem za ta léta v antikvariátech strávil spoustu příjemných chvil. Když jsem psal krátký článek o pěstování druhu Kalanchoe eriophylla (Pěstitelská praxe/7.1. 2011)), narazil jsem za latinským pojmenováním té nádherné rostliny na české jméno, navíc mi díky zmíněnému zájmu o české cestovale i vcelku povědomé. A tak z jediného údaje, kterému za normálních okolností nevěnuji vůbec pozornost, a ani jej v titulcích článků na našich stránkách nikdy u jmen rostlin neuvádím, vzniklo docela zajímavé pátrání na internetu i v naší knihovně. Původní české cestopisy (do roku 1945) a knihy o cestovatelích jsou v ní uloženy hned vedle publikací sukulentářských a botanických. Naráz jsem se ocitl v časech dávno minulých, do jejichž atmosféry není lepší cesty, než je četba oněch dobových svědectví, zvaných cestopisy. Co tedy spojuje nádhernou rostlinu s listy hebkými jako samet a zahradníka původem z Plzeňska, žijícího v první polovině devatenáctého století?
Je to ostrov Madagaskar, ležící v Indickém oceánu východně od afrických břehů, od nichž jej dělí Mozambický průliv. Ač v nejužším jeho místě dělí ostrov od pevniny necelých pět stovek kilometrů, příroda se na Madagaskaru po celou dobu vyvíjela zcela odlišně od zbytku světa. Právě to byl důvod, proč na ostrov mířily (a dodnes neustále míří) botanické a zoologické expedice z celého světa. Jednu takovou vedl německý botanik Carl Theodor Hilsenberg, a jejím účastníkem se stal také český zahradník Václav Bojer (narozen roku 1795 v Řesanicích ještě jako Pojer!). A právě jména těchto dvou mužů následují bezprostředně za latinským Kalanchoe eriophylla!Nemám tušení, zda právě oni dva tuto mezi pěstiteli sukulentů stále velice oblíbenou (byť málo pěstovanou) rostlinu v madagaskarské přírodě nalezli. Každopádně byl její popis uveřejněn teprve v roce 1857, tedy rok po smrti Václava Bojera. Jeho kolega Hilsenberg přitom zemřel už v roce 1824 ve věku pouhých dvaadvaceti let, když se jeho organismus nedokázal vyrovnat s nepříznivým klimatem v těch málo probádaných afrických končinách.
Výprava vedená Hilsenbergem se konala v letech 1822-1823, a věnovala se botanickému, zoologickému a ornitologickému průzkumu východoafrického pobřeží a ostrova Madagaskar. Na jejím základě vznikl cestopis, který napsali společně Hilsenberg s Bojerem. Kniha ale vyšla nejprve v několika jiných jazycích, než byla teprve o mnoho později pro časopisecké účely přeložena do češtiny (1836). Václav Bojer postupně popsal stovky nových rostlinných druhů, a některé nesou i jeho jméno (např. Schefflera bojeri, Gladiolus bojeri atp.). K jeho největším objevům patří strom Malgaši nazývaný 'Tapia' (Uapaca bojeri), rostoucí především v oblasti Isalo! Sukulentáři zase budou dobře znát rostlinu Sansevieria cylindrica, popsanou Bojerem již v roce 1837, kterou dnes dostanete v každičkém květinářství, protože se v posledních letech stala obrovským zahradnickým hitem! A v parcích takřka po celém světě zase rostou ohnivě kvetoucí stromy Delonix regia, známé jako „Flamboyant“. Rostlina ale pochází z ostrova Madagaskar, kde ji pro botanický svět objevil (a následně se podílel na jejím popisu) právě Václav Bojer!
Bojer se později usadil na ostrově Mauritius, odkud pořádal mnoho dalších botanických výprav, při nichž navštívil kromě Madagaskaru také Seychely, Komory, Zanzibar a Pembu, pobřeží Keni a Tanzanie i ostrov Reunion. Ze svých bohatých sběrů sestavil herbář velké vědecké hodnoty, který věnoval muzeu ve Vídni. Od císaře Františka Josefa jako projev vděčnosti získal doživotní rentu a do Rakouska-Uherska se už natrvalo nikdy nevrátil.
Zabydlel se na ostrově Mauritius, kde založil přírodovědeckou společnost, pracoval jako kustod ve zdejším muzeu, a na sklonku života (1855) se stal i řádným profesorem zdejšího gymnázia. Na ostrově proslaveném vzácnými poštovními známkami (z nichž ty červené jsou přinejmenším stejně vzácné jako mediálně slavnější modré!) byl váženou osobou. Psal vědecká pojednání o rostlinstvu Mauritia, a své sbírky přírodnin ještě před smrtí odkázal císaři Františku Josefovi, jehož byl vždy vzorným poddaným.
Vyjadřoval mu tím možná vděčnost, že schválil v počátcích jeho botanické a zoologické kariéry jeho účast v oné Hilsenbergově výpravě, i když kdoví, jak to tehdy vlastně všechno bylo. Existují prameny, tvrdící že hlavním přímluvcem byl v tomto případě někdo úplně jiný. Franz Wilhelm Sieber byl také přírodovědec, i když tak trochu svérázný. Každopádně byl tento čechoněmec (ale spíše Němec), žijící ponejvíce v Praze, ve vztahu k císaři Františku Josefovi a jeho mocnářství pravým opakem Bojerovým. Podle některých pramenů to byl právě Sieber, kdo doporučil Bojerovu účast na výpravě, a dokonce i částečně financoval jejího vedoucího C.T. Hilsenberga!
Sieber byl dobrodruh, který v Praze založil „Přírodovědný cestovní ústav“. Prostřednictvím této instituce a za přispění vlastních finančních prostředků vysílal do nejrůznějších končin světa mladé lidi se zájmem o vědu a přírodu, kteří mu z dalekých krajin na oplátku zasílali přírodniny. Ty pak Sieber v Praze i na jiných místech vystavoval, a poté prodával muzeím i do soukromých sbírek. Sieberův život by byl na dlouhé vyprávění, a možná i na hodně dobrý film, který by se s největší pravděpodobností stal kasovním trhákem. Na rozdíl od Václava Bojera, který žil až do své smrti na Mauritiu spořádaným a vcelku poklidným životem, skončil Sieber nakonec v pražském blázinci, kde zemřel krátce před vánoci roku 1844. Na sklonku svého nesmírně pestrého života, provázeného množstvím skandálů, dokonce tvrdil, že je potomkem Albrechta z Valdštejna po meči, a také že vynalezl zázračný lék proti vzteklině! Byl to ale zároveň člověk nesmírně chytrý, talentovaný v mnoha oborech, a právě on byl prvním člověkem žijícím v Čechách, který v letech 1822-1824 vykonal opravdovou cestu kolem světa! 
Proslavil se mimo jiné i tím, že v zahraničních (především německých) politických novinách uveřejňoval hanlivé články o císaři Františku Josefovi a katolické církvi, v nichž vyjadřoval lítost nad všemi, kteří se teprve narodí jako poddaní Jeho veličenstva a občané Rakouska-Uherska!
Václav Bojer byl naopak císaři do poslední chvíle oddaným služebníkem. Získal si dokonce i nečekanou přízeň panovníka Merinského království Radamy I., vládnoucího tehdy celému ostrovu Madagaskar. Ve světě je Bojer považován za velmi významného botanika (jako Wenceslas Bojer). U nás se o něm stále příliš neví, a zůstává i nadále ve stínu slavnějších cestovatelů. Českým národovcům asi připadal málo český, a tak si paradoxně oblíbili především Dr. Emila Holuba, o němž je všeobecně známo, že česky uměl velice mizerně! Také česká vydání jeho knih pochopitelně musel po jazykové stránce dávat dohromady někdo úplně jiný! S největší pravděpodobností to byl tehdejší zemský školní inspektor Jindřich Metelka. Máme doma v knihovně vydání Holubových knih z let 1881 a 1890, ale o autoru (či překladateli) českého textu v nich není samozřejmě ani zmínky!V jednom se ale Bojer od většiny českých cestovatelů té doby výrazně liší. Jako jeden z mála totiž nezemřel v chudobě, ani rukou domorodých obyvatel, na jejichž území jej cestovatelské sny či řízení osudu přivedly! My, sukulentáři, mu zase vděčíme za popis rostliny, která už nám v našich sbírkách dělá radost mnoho let. Při pohledu na hebké listy Kalanchoe eriophylla si zřejmě už pokaždé vzpomenu na člověka, který obohatil světovou botaniku popisy stovek zajímavých druhů rostlin, a nás zase o svůj nevšední životní příběh. Václav Bojer zemřel 4. června roku 1856, a  pochován je v Port Louis na ostrově Mauritius.
Čtveřice snímků v úvodu patří sukulentnímu druhu Kalanchoe eriophylla, na jehož popisu se společně s C.T. Hilsenbergem podílel i Václav Bojer. Na dvojici fotografií v závěru je madagaskarský strom Delonix regia, zvaný „Flamboyant“, rostoucí ale dnes již v parcích po celém světě. Spoluautorem jeho popisu je také Václav Bojer (společně s Hookerem). Právě rozkvétající strom jsme vyfotili na jihu ostrova Tenerife.