CHVÁLA sukulentářskému BLÁZNOVSTVÍ
My, lidičky od sukulentů, se někdy chováme podivně. Děláme zvláštní věci, které mohou ostatním připadat bláznivé, zatímco nám už po těch letech přijdou naprosto normální.
Tak třeba v první zářijovou sobotu! Už dávno před ní jsme byli domluveni s paní Dášou Petrlíkovou, že jakmile to bude možné, posílím její úctyhodnou sukulentní kolekci rodu Sedum o nový druh, který tu možná kromě nás zatím nikdo nepěstuje. Sedum brissemoreti se ta drobná kytička jmenuje, a kousek jsme si jí přivezli z loňských toulek po severních útesech ostrova Madeira. Zjara jsem měl spoustu plánů. Mezi nimi i navštívit sukulentní království paní Petrlíkové v místě zvaném Podbradec a předat jí inkriminovanou rostlinku. Jenomže čas utíkal jako voda, a plány se ukázaly býti neuskutečnitelnými! A tak jsem se s koncem prázdnin rozhodl požádat paní Dášu o přesnou adresu, na níž bych jí kousek té madeirské kytičky poslal.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, a že prý jede zrovna přednášet na sympozium do Trnavy, a při zpáteční cestě by se u nás ráda zastavila, kytičku si vyzvedla , jiné nám za ni na revanš předala a při té příležitosti nakoukla co tady na Vysočině vlastně všechno pěstujeme! Plánovaný termín návštěvy při jejím návratu ze Slovenska mi však moc nevyhovoval, protože tou dobou už měly vrcholit (a také vrcholily) přípravy na naši výstavu, a nejméně polovina rostlin měla být v čase plánované nedělní návštěvy už naložena v zeleninových bednách a připravena na odvoz do dějiště výstavy na jihlavském náměstí. Navrhl jsem proto, nechť se ona i její kaktusářští kolegové raději zastaví již při sobotní cestě tam, i když to bude třeba i hodně brzy ráno! A tak slovo dalo slovo, a setkání bylo domluveno přibližně na šestou hodinu ranní!
Ono je bláznovství už to, že se někdo vydá z pod Řípu přednášet až do Trnavy! Cesta je to dlouhá, a ranní kafe bodne, shodli jsme se tedy, a já si dal budíka na čtvrt na šest. Pro jistotu!
Sotva jsem začal vnímat svět, z telefonu pípal vzkaz, že moji hosté už sjíždějí z D1, a než jsem s kouřícím kafem dorazil k brance, sukulenťáci a kaktusáři roudničtí se k ní zrovna blížili z druhé strany! Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že všude vůkol je ještě úplná tma!
Stoupali jsme po schodišti vzhůru, a sporé osvětlení ve skleníku odhalilo pouze sukulentní siluety. I podle nich však paní Petrlíková okamžitě začala chrlit latinské názvy dotyčných kytek! Ano, i tohle my sukulentáři umíme, když na to přijde! Šel jsem zatím připravit kafe pro hosty, a když jsme do něj nalévali mlíčko, už se jednotlivé druhy rostlin daly určit mnohem spolehlivěji. A milými hosty to uteklo jako voda, a protože je čekala ještě dlouhá cesta, než jsem se nadál, už jsme se zase loučili! Zjistili jsme s paní Dášou Petrlíkovou, že máme rádi podobné rostliny, jsme lidé stejné krevní skupiny, a navíc vyznáváme podobnou pěstitelskou filozofii. Jak stárnu, seznamuji se s novými lidmi čím dál obtížněji. Tady nebylo za pět minut co řešit!
Když se v neděli paní Dáša s kolegy vraceli ze Slovenska, plnil jsem už já usilovně zeleninové bedny výstavními exponáty i sukulentíky na prodej. Počasí mi až dosud podezřele přálo, ale na pondělí už hlásili možnost přeháněk. Z veder bývají vždycky pořádné bouřky, a tak jsem se ještě celé to pondělí snažil dostat vše pod střechu letní garáže, než se nebe začne opravdu zlobit! Skoro se mi to podařilo, ale právě ve chvíli, kdy jsem své dílo pomalu dokončoval, přišla smršť vskutku nevídaná. Voda lítala vzduchem jako pominutá, a od Jihlavy se na mne i kytky valila proti všem přírodním zákonům téměř vodorovně! Během deseti minut jí bylo všude tolik, že už s ní kanály nechtěly mít nic společného, a tak se valila ulicí před naším domem a sebou brala i veškeré nečistoty. Náš makrolonový průchoďák vzadu v zahradě má zem pokrytou štěrkem, a voda se do něj za ty roky nikdy nedostala. Teď tam z chodníku tekla proudem, a během pěti minut zaplnila uličku až do poloviny její délky, protože proschlá zem už vodu odmítala brát. Stěhoval jsem zbývající rozdělané bedny s výstavními kytkami až na samý konec uličky, a pak se jako čáp brodil vodou zpátky a běžel se podívat, jak vypadají kytky na odvoz připravené v letní garáži s otevřenou přední částí. Mokré byly snad úplně všechny, protože napršelo až úplně na její konec! Hned za plotem se valily další potoky kalné vody. Bylo to peklo. Převlékal jsem se třikrát během hodiny, ale pak už to byl jenom docela obyčejný liják, trvající až do nočních hodin, v němž jsem s baterkou a výstavním seznamem kytek v ruce už docela rezignovaně bloudil po zahradě a sklenících, a dodělával zbylé bedny. Asi stokrát jsem si při tom říkal, jestli tohle mám zapotřebí, a zda to vůbec někdo ocení. V úterý po obědě přijel Jirka Kašík a rostliny přestěhoval do muzea.
Letos jsme měli na samotnou přípravu výstavy ještě méně času než jiné roky, protože se jim v muzeu tu předchozí nějak nepodařilo včas zlikvidovat! Na všechno jsme už celá ta léta sami dva, takže jsme zvyklí, ale tentokrát to bylo opravdu s chlupem! Ještě ve středu ráno jsme si museli přivstat a doplnit na některá místa zbytek popisek k rostlinám. Výstava mohla začít.
A začali chodit lidé. Vím že nakonec přijdou pokaždé, ale pokaždé si vždycky v pochybnostech říkám, co když tentokrát ne? A najednou ze mne začne padat ta tíha povinností a neustálé časové tísně, pronásledující mne po celé období příprav. Lidé už dávno nepřicházejí jen z Jihlavy a okolí, ale přijíždějí i z mnohem vzdálenějších míst. K naší velké radosti, samozřejmě!
A pak se ve dveřích objeví paní Emilka! Vím že v tu chvíli naše výstava opravdu začíná, a že všechno je jak má být. Bydlí s manželem v Mirošově, v krásném a drsném kraji pod kopcem Čeřínkem. Mají chovnou stanici drsnosrstých jezevčíků, ale také vodní želvy, okrasné ptactvo a spoustu dalšího zvířectva. A taky kaktusy a nejrůznější sukulentíky, díky nimž jsme se kdysi poznali právě na jedné z našich výstav, a od té doby se potkáváme při nejrůznějších příležitostech a na různých místech. Paní Emilka se často a ráda toulá po lesích, sbírá houby a bylinky, a když zrovna nerostou, tak košík naplní nejrůznějšími přírodními krásami, z nichž pak vytváří svoje aranžmá k nejrůznějím příležitostem, nebo prostě jen tak, pro vlastní radost a potěchu.
„Prodala jsem kozu, pane Janda,“ povídá mi hned po přivítání, „a nevím, jestli jsem udělala dobře!“ A mezitím spolu procházíme mezi našimi sukulentíky a povídáme si o všem možném. Paní Emilka je člověk, který si umí užívat života na plné pecky. Je to chodící ozdravovna mysli, přenášející dobrou náladu, ten vzácný bacil v dnešním uspěchaném světě. A všechno dělá s láskou! Její mysl je provoněná bylinkami, které si pěstuje na své zahrádce. Každý z nás se s někým takovým potřebuje občas potkat, aby nahlížel na svět alespoň trochu optimisticky.
Z Třebíče přijel pan Řídký. Také bývá na našich akcích častým hostem. Ukazuje mi v mobilu fotky svých rostlin, a později posílá ještě další mailem. Je živoucím důkazem, že těch úžasných letních barev může při troše snahy dosáhnout i okenní pěstitel, pokud pochopí potřeby svých rostlin a vyjde jim trochu vstříc. Při pohledu na vzhled i barvy jeho rostlin si připadám přesně jako při procházce naší letní zahradou v Pávově. Když nechybí pěstitelský cit, jde se sukulenty všechno mnohem snáze. Předvčerejší ukrutnou bouřku a bezmocné pobíhání po zahradě v promočených hadrech jsem už v tu chvíli dávno vytěsnil z mysli.
A pak se zjevil Milan Ondráček z Třeště. Pěstitel od pánaboha, který ale od sukulentů zběhl k ptáčkům už před mnoha lety. A spoustu let jsme se také my dva neviděli. Jestli bych si něco hodně přál, tak aby se k sukulentům zase vrátil. Moc mi chybí ta možnost mít zase docela blízko člověka, s nímž se o sukulentech i o všem ostatním krásně povídá, a který je umí pěstovat i bez knížek, sukulentářských webů a odborných časopisů, protože mu narostly ty pověstné „zelené ruce“. Pár rostlin z jeho někdejší nádherné sbírky ještě uchováváme dodnes v té naší, a jak jsem ho provázel výstavou, hned jsem mu je s pýchou ukazoval.
„Co je tohle?“ povídá Milan s náznakem úžasu ve tváři, když jsme se zastavili u rozkvetlých unkarin. Když botanici popsali dnes už docela běžnou rostlinu Uncarina roaoesliana (1995) z ostrova Madagaskar, on tou dobou se sukulenty zrovna končil! Využil jsem té chvíle překvapení a zeptal se, jestli náhodou neuvažuje státi se dobrým holubem a nepomýšlí konečně na návrat ke kytkám, nad nimiž jsme my dva společně strávili mnoho krásných chvil. „No, člověče ... uvidíme, místa mám dost, času nakonec taky.“ Napsal jsem si číslo jeho mobilu, a slíbili jsme si, že si zjara zavoláme. „Uvidíme!“ zopakoval Milan ono povzbudivé slůvko, a znělo to dost optimisticky, třeba jako „začínám o tom uvažovat“!
Právě kvůli takovým setkáním se vyplatí sukulenty pěstovat, když samozřejmě pominu jejich přirozenou krásu tvarů a barev, a jejich výjimečnou odolnost proti spoustě nepříznivých vlivů, včetně našich vlastních pěstitelských chyb a omylů. Trocha toho sukuletářského bláznosvství se nám stokrát vrací, zvláště v takových chvílích, o jakých jsem tady psal.
Zbývají nějaká předsevzetí a přání, která k závěru sukulentářského roku tak nějak patří. Třeba že udělám všechno, co bude v mých silách, abych v sobotu 18. února 2012 byl včas v restauraci Konírna v Libochovicích, kde paní Dáša Petrlíková pořádá společně s roudnickými kaktusáři „Povídání o sukulentech“, a kde bych měl já přednášet poprvé v životě mimo Jihlavu o našem letním pěstování sukulentíků pod širákem. A kam jste samozřejmě zváni i vy!
Že se snad už v nadcházejícím roce dostanu k návštěvě kytiček a zvířat paní Emilky v Mirošově, kam se vy můžete virtuálně podívat už nyní, když kliknete na www.kvetinkyzmirosova.websnadno.cz! Paní Emilce popřeji hned teď ať je zdravá, prožije pohodovou zimu pod vrchem Čeřínkem, a zjara se s ní budu těšit na shledanou zase někde nad sukulenty!
Že budu myslet na pana Řídkého a jeho sukulentíky, aby všichni společně nějak zdárně přečkali tu naši nevlídnou zimu na Vysočině, a zasvítilo jim alespoň občas tolik potřebné sluníčko.
A že zjara zvednu telefon, zavolám Milanovi a budu doufat, že co nevidět začne dělat místo ve starém skleníku pro nějaké to nové „zelí“!
Chvála tedy sukulentářskému bláznovství ve všech jeho podobách. A dobrý rok 2012 všem dobrým lidem od sukulentů!