Deset let S VLAĎOU

6. 7. 2013

Vlaďa se jmenuje Vladislav. Ale to první mi zní tak nějak víc moravsky, a připadá mi, že jsem ho zaslechl, když jej volal k telefonu jeho kolega v přerovské tiskárně. Tehdy jsem ještě dělal knihy, a chystal se konečně vydat tu svou o sukulentech, kvůli níž jsem si vlastně o deset let dříve nakladatelství Madagaskar založil. Potřeboval jsem tiskárnu, na kterou bude spoleh co se barev a vazby týče, a s jejímiž majiteli se nějak rozumně dohodneme na splatnostech faktur.
V té době už druhým rokem vycházel časopis „Svět exotických rostlin“, který si záhy získal srdce všech, kteří mají rádi pokojové rostliny, sukulenty nevyjímaje. Redaktorem, grafikem, autorem některých článků a dobrou duší toho periodika byl právě Vladislav Zatloukal. A zároveň také spolumajitelem tiskárny, v níž časopis přicházel na svět. Na podzim roku 2002 jsme se vydali do Přerova a našli společnou řeč. Zjistil jsem, že Vlaďa (tehdy samozřejmě ještě pan Zatloukal) je zároveň kaktusář, a nebrání se příliš ani pěstování jiných sukulentů. Slovo dalo slovo, a já začal po příjezdu domů psát první článek do jeho časopisu.
Článek vyšel ještě dříve než kniha, kvůli které jsme do Přerova tehdy jeli. Fotka naší Crassula sarcocaulis navíc zdobila obálku prvního čísla časopisu roku 2003! Byl jsem na ten článek náležitě pyšný. Nedávno jsem si uvědomil, že právě on vlastně před deseti lety odstartoval spolupráci nás dvou na nejrůznějších věcech. Hned asi dva měsíce po článku vyšla naše kniha „Sukulenty aneb Botanická zahrada na jednom okně“. Knížka se povedla, měla úspěch a celý náklad se prodal za rok a půl od vydání. Mezitím jsem psal další články, posílal poštou do Přerova ještě diapozitivy, a později už fotky elektronickou cestou. Vlaďa téměř do každého čísla svého časopisu nějaký z nich zařadil. A já začal u něj v Přerově tisknout i další knihy a jejich dotisky. Vše probíhalo k oboustranné spokojenosti, aniž bychom se viděli osobně.
Pak jsme se kvůli něčemu zase jednou sešli. Už nevím koho z nás to tehdy napadlo, ale každopádně z toho setkání vzniklo Takysympozium. Ten podivný název akce jsem vymyslel já, i s podtitulem „Botanici na cestách“. Byla to prostě mluvená a obrázky doprovázená obdoba Vlaďova časopisu. Nic suše vědecky odborného a vůbec už ne zdlouhavého, ale zato zaručeně pestrého. Navrhnul jsem pár svých známých, kteří by mohli přednášet, a Vlaďa zase ty své. Několik jsme jich měli společných. Já jsem zajistil sál a získal grant od jihlavského magistrátu na jeho zaplacení, a také aby jsme přednášejícím mohli zaplatit alespoň symbolické cesťáky, a vstupné při tom bylo za hubičku. Vlaďa připravil inzerci ve svém časopise, navrhnul a vyrobil plakáty, a v únoru roku 2004 se uskutečnilo první Takysympozium. Čekali jsme, že pár nadšenců by na první ročník akce bez tradice přijet mohlo, ale skutečnost překonala všechna naše očekávání. Plný sál lidí z celé republiky, báječná atmosféra a trocha improvizace k tomu. Zlatým hřebem prvního ročníku byl malíř Libor Vojkůvka. Bavil lidi nejenom svou přednáškou v sále, ale dalšími improvizovanými i na chodbách, v restauraci na obědě a vůbec všude kam přišel. Novináři a fotografové tehdy měli nečekané žně a Takysympozium bylo místními novinami vyhlášeno akcí víkendu na Vysočině!
Za tři roky trvání se tu vystřídala úžasná plejáda přednášejících a pestrá mozaika témat botanických i nebotanických, leč s botanikou nějak souvisejících. Dvakrát přednášeli kaktusář Pavel Pavlíček (o sukulentech a krásných holkách v Namibii), bojovník za práva ostatních sukulentů Honza Gratias, Vlastimil Lukeš (o kaméliích, a také o přírodě mexického poloostrova Baja California), a také paní Yvonna Fričová o dědečkovi svého manžela a slavném cestovateli, a ještě o paraguayských indiánech s českou krví (Checomacoco). Ze Slovenska přijel vzácný host Gabriel Vereš, autor báječné knihy o mrazuvzdorných kaktusech, pan Hanzelka vyprávěl o flóře pro nás téměř neznámého Sikkimu, Pavel Heřtus vážně i s humorem o kaktusech a lidech Bolívie, Marek Svítek o masožravých rostlinách a jejich pěstování, lovec orchidejí Zdeněk Ježek zase o svých nesčetných výpravách za exotickými rostlinami po celém světě, trojice kaktusářů Jarda Šnicer, Jarda Bohata a Vojta Myšák o nově objevené (jimi!) lofofóře, a s Brazílií a její přírodou nás seznámil vzácný host z Brna pan Stanislav Stuchlík. Díky Takysympoziím jsme se tedy s Vlaďou vídali pravidelně alespoň jednou za rok!
Rok po posledním cestovatelsko-botanickém setkání přestal vycházet „Svět exotických rostlin“. Důvodem jeho zániku (Vlaďa tomu říká „uspání“) nebyly finance ani nedostatek zajímavého materiálu od autorů, ale pouze a jenom čas, který mu při podnikání a budování nového bydlení zoufale chyběl.Se zánikem časopisu ale nezaniklo naše zvláštní dálkové kamarádství. Občas jsem ještě v jeho tiskárně dodělával nějaké dotisky knih o pavoucích či chameleonech, a Vlaďa mi zase rok co rok tiskl (a stále tiskne) plakáty na naši podzimní výstavu. A taky vytvořil grafiku poslední z trojice knih o sklípkanech (F.Kovařík - Svět sklípkanů) i její velice zdařilou obálku, a připravil k vydání i publikaci o jihlavské ZOO. Mezitím jsme si vždycky občas volali nebo posílali maily.
Jednou mi volal, jestli bych s ním nechtěl napsat knihu o kytkách. Že je to zatím ještě jenom v obrysech, ale i tak jsem souhlasil. Po nějakém čase přijel se svou paní k nám, a začali jsme spřádat plány na tu knihu a rozdělovat si úkoly. Jenomže obsah knihy byl tak všeobjímající (sukulenty, kaktusy, masožravky, orchideje, tilandsie, cestování za rostlinami), že jsme za celý rok nebyli schopni ani vymyslet pro ni přiléhavý a výstižný název! A především jsme neměli žádný pevný termín od nakladatele, dokdy musíme odevzdat její rukopis. A tak jsme se jen čas od času spojili, abychom konstatovali, že ani jeden z nás na knize téměř nic neudělal!
Loni zjara se vše pohnulo kupředu! A že by to mohla být kniha jen o rostlinách sukulentních, což jsem já navrhoval už dávno. V hlavě jsem její koncepci nosil hezkých pár let, ale už jsem ji ve svém nakladatelství nestihl vydat. Dohodli jsme se tedy s nakladatelem a podepsali smlouvu s pevným termínem odevzdání rukopisu i penalizací za jeho případné nesplnění. Hrozba finančního postihu byla konečně tou správnou motivací pro oba! Na podzim začaly první práce na knize a o vánocích byla její hrubá podoba hotová. Bylo na čase opět se po dlouhé době vidět a ujasnit se nejrůznější detaily.
První lednovou sobotu jsem nasedl do vlaku a vydal se na Moravu. Venku chumelilo, válela se mlha, ale na statku v Oprostovicích bylo velice útulno, a to nejenom díky výbornému jelenímu gulášku. Zjistil jsem, že kromě spousty jiných činností se Zatloukalovi začali věnovat i výrobě keramiky pro vlastní potřebu! A také že Vlaďovi i jeho paní se začínají čím dál více líbit sukulenty! Večer jsem byl zase doma, a od té doby jsme oba usilovně pracovali na knize dle smluveného scénáře, protože poslední březnový den jsme měli dílo odevzdat v kompletní podobě, tak aby jej bylo možné třeba okamžitě vzít do tiskárny!Během návštěvy jsem se zmínil Vlaďovi, že vydavatelé časopisu Semppres hledají nějaké co možná nejlevnější řešení svého malonákladového počinu. Věděl jsem, že Vlaďa se v posledních letech dal na netřesky, a cestuje za nimi do přírody namísto dřívejších cest do za kaktusy do Mexika či na americký jihozápad. Propojil jsem jej tedy s Honzou Hadravou, dobrou duší onoho časopisu (psali jsme o něm v recenzích), a když mne Honza letos v únoru vezl z Černého mostu na přednášku do Libochovic, v kufru už měl vytištěné nové číslo Semppresu z přerovské tiskárny!
Knihu jsme zvládli o pár dnů dříve a odletěli na Tenerife. Ještě než jsme zmizeli z té nekonečné zimy, zmínil se Vlaďa, že jakmile nastane u nás na Vysočině opravdové jaro, chystají se k nám s manželkou na nákup nějakých sukulentíků jako základu budované sbírky. Nevěřím sice, že se někdy načisto vzdá svých ariáčků, ale i tak to pro mne, zelináře, byla povzbudivá zpráva! Druhý květnový svátek byli Zatloukalovi v Pávově, a z bedny začali vytahovat keramické misky nejrůznějších tvarů a velikostí. Prý je bez obav můžeme nechat venku v jakémkoliv mrazu, aniž by doznaly změn! Taky dobrá zpráva! Navíc byly ty misky zajímavé, jednoduchých a přitom neokoukaných tvarů, a se zajímavými glazurami. Když odjeli s dvěma bednami sukulentů, tři z misek jsem hned osázel těmi našimi. Napadlo mne to jako symbolika našeho zvláštního dálkového kamarádství a neustálé spolupráce, která vlastně trvá bez přestávky už celých deset let. Moc se pravda nevídáme, ale něco už za námi za tu dobu zůstalo. Až se příště uvidíme, určitě nás zase něco napadne! Těch deset let s Vlaďou uteklo jako voda!Obr.č.1 - africká Crassula z lokality Signalberg, vypěstovaná v Pávově a zasazena do misky, vyrobené u Zatloukalů v Oprostovicích, č.2 - časopis „Svět exotických rostlin“ s naší Crassula sarcocaulis na obálce a naše první kniha o sukulentech, č.3 - obálka knihy „Svět sklípkanů“ z dílny Vladi Zatloukala, vydaná naším nakladatesltvím Madagaskar, č.4 - sukulentní směs v misce od Zatloukalových, stejně pestrá jako naše dosavadní spolupráce, č.5 - Crassula rupestris ssp. marnieriana v další misce ze stejné dílny, č.6 - netřesky a mrazuvzdorné sukulenty nás také na chvilku spojily, č.7 - krasulka z úvodního snímku o pár týdnů později, č.8 - obálka knihy „Pestrý svět sukulentů“, která vyjde na podzim v olomouckém nakladateství Rubico, a je zatím posledním naším společným počinem!