FEROCACTUS CHP 1202
Znám se s jedním skvělým kaktusářem a zahradníkem, který se dal také na „zelí“, ale na kaktusy přitom ani zdaleka nezanevřel. Jezdím k němu dvakrát do roka nakoupit něco nového a taky na kus řeči s příjemným člověkem, který kytkám rozumí jako málokdo. Ačkoliv mne kaktusy už dávno neberou jako tomu bývalo kdysi, ty jeho mi připadají úžasně zdravé, nepostrádající nic z toho, co pořádné kaktusy mít mají. Stáli jsme jednou nad polem jím vypěstovaných a k prodeji určených rostlin Mammilopsis senilis, když si trochu postěžoval.
„Dneska je to samý polní číslo a lokalita, ale pořádnej mamilopsis už neumí vypěstovat skoro nikdo,“ řekl a řeč přišla na kaktusářské sny, protože každý nějaké měl nebo ještě stále má. Dříve k jejich vyplnění stačily kaktusy s obyčejnými latinskými názvy , ale hlavně najít způsob jak vydrbat s nástrahami železné opony a dostat rostliny nebo jejich semena do svého skleníku. Opona už sice dávno padla, ale kdopak už dnes vystačí s obyčejným kaktusem, který nemá za latinským názvem monogram nebo značku svého nálezce, alespoň trojmístné číslo a kilometrovou vzdálenost od nejbližšího mexického či bolivijského zapadákova? Kdo by se dnes spokojil s obyčejnou kytkou bez lokality, když máme konečně bránu do světa otevřenou dokořán a cesty do domoviny našich oblíbenců už dávno nejsou pouze výsadou několika prominentních jedinců, dobře zapsaných u vládnoucí garnitury jediné strany.
Pan kaktusář mi vyprávěl úsměvnou příhodu, na jejímž počátku byla cesta jednoho jeho kolegy na vyhlášená naleziště do země kaktusářům zaslíbené. Co od něj chtěl přivézt, to samozřejmě nepřivezl, ale zato dostal sáček plný semen s ponaučením, že takové feráky (Ferocactus) ještě jaktěživ neviděl! „Trčel jsem dva dny v díře, kde chcípl pes,“ vyprávěl jeho přítel. „V kantýně jen zasmrádlý kuřata. I pivo tam měli teplý! A všude fůry prachu. Čekal jsem na autobus, kterej měl přijet, ale nikdo nevěděl kdy!“ Protože si krátil čas jak se dalo, není divu, že vyrazil také na obhlídku okolních kopců, kde podle údajů v navigacích nic vzácného a hodného pozornosti terénního botanika růst nemělo. Právě tam ale našel ferokaktusy, nad nimiž jeho srdíčko zaplesalo, oči z nich měl jako nártoun filipínský a jejichž semínka byla obsahem inkriminovaného sáčku.
Kaktusář tedy poděkoval a dvanáctého února následujícího roku semena jemně zatlačil do čistého kopaného písku, do jakého by nikdo kromě něj nevysel ani pažitku. Aby věděl co bude při troše štěstí zanedlouho ze žlutého bláta klíčit, opatřil výsev cedulkou Ferocactus CHP 1202. K datu výsevu tedy přidal ještě údaj o lokalitě, korespondující s vyprávěním dárce semen o stavu oné vesnice v mexickém pohraničí („chcípl pes!“).
Za nějaký čas vyrostly ze semínek kytky, které nezůstaly nic dlužné barvitému líčení jejich nálezce. I mezi ostatními feráky doslova zářily a plná bedna jich ležela na kamenné terase před skleníkem připravená k odvozu na zanedlouho začínající kaktusářskou výstavu v sousedním městě. Jenomže do toho přijel autobus z města „Y“, z jehož útrob se vyhrnul vstříc té kráse houf koupěchtivých kaktusářů. Samozřejmě že jejich pozornosti nemohly uniknout ty nádherné červené koule, z nichž jedna byla nedopatřením ještě opatřena cedulkou s provizorním označením. Kaktusáři se na původ rostlin neptali, protože nechtěli být za blbce. Vždyť kdo by přece neznal CHP 1202? Feráky brali z bedny peánem raději hned po dvou, třech i čtyřech, takže to chvíli vypadalo, že se ani na všechny zájemce nedostane. Vznikla lehká panika, takže nebylo divu, že někteří jedinci psychicky nevydrželi čekání na volný peán a brali ty otrněnce holýma rukama pěkně za temínka!
V rukou třímajíce ty poklady mexického venkova pak s povzdechem procházeli kolem závěsných květináčů s aporokaktusy a jejich oči v sloup byly k vidění když spatřili rozkvetlé křížence chamacereusů všech možných barev. „Vidíš je, bastardy?“ zaznělo jenom tiše, aby neurazili pana domácího a teprve později vyslovili nahlas jazykově již poupravený názor. „Tyhle aporokaktusy se u nás pěstovaly už před nějakými třiceti lety, když jsme začínali!“ Pan kaktusář si myslel své, a marně vzpomínal, kdy s nimi začínal on. Zdržel se komentáře a ze slušnosti zamával na rozloučenou odjíždějícímu autobusu. Vyčítal si pak ještě nějaký čas, že cedulku u kaktusů zapomněl a uvedl tak své kolegy v omyl. „Nakonec si aspoň koupili pěkný kaktusy,“ přidal na svoji obranu, „kolikrát si objednávají semena s polními čísly, aniž by věděli, co jim z toho nakonec vyroste!“
„Víte,“ pokračoval, „je to jedno velký kaktusářský letadlo, nebo pyramida! Jeden něco nasbírá, dá tomu svoje polní číslo a jako vzácnost to pustí do světa. Ti první přebytky ze svých výsevů ještě prodají, pokud jsou to hezké kytky, i když už jen za zlomek ceny. Než stejné rostlinky vypiplají ti poslední, zbydou jim už jenom oči pro pláč. Skoro všichni už je totiž mají, takže jedině za pár korun někde na pouti! Paradoxně tak vznikají situace, kdy mají plné skleníky kytek, které by si za normálních okolností ani za těch pár korun nekoupili. Teď jim zabírají místo ve skleníku, ale hlavně že na cedulkách mají zeměpisné údaje, které jsou jim úplně k prdu.“
Ptal jsem se pana kaktusáře jak si vysvětluje, že jim podobná hra připadá naprosto normální, a další a další se navíc k těm stávajícím neustále přidávají. „Přidávají se ti, kteří ještě nic nepochopili, nebo jen nechtějí být před ostatními za blbce. A ten zbytek už v tom letadle sedí tak dlouho, že jim to ani nepřijde!“
Vzpomněl jsem si na tento příběh na letošní jihlavské výstavě kaktusů, když jsem chválil jednomu kolegovi nádherně rostlé mamilárie. „Co blázníš, člověče,“ povídá mi, “vždyť jsou to jenom obyčejný bombyciny!“ Jestli to takhle půjde dál, za chvíli ty krásné kytky noví kaktusáři možná už ani nepoznají, protože se budou topit v záplavě polních čísel, lokalit a kilometrových vzdáleností od vesnic, jejichž názvy většina z nich ani neumí správně vyslovit a které v životě na vlastní oči nespatří!
P.S. Pokud jste nalezli na fotografiích Ferocactus CHP 1202, jedná se každopádně o podobnost čistě náhodnou!
