sukulenty

Moji šťasnou pomaturitní euforii utnula Československá lidová armáda, která mne na dva roky povolala do svých řad, abych pomáhal bránit vymoženosti pracujícího lidu. Říkávalo se sice, že vojna udělá z chlapce chlapa, ale já si i s odstupem let troufám tvrdit, že se tam z nás všech snažili udělat spíše dokonalé blbce, což se jim v mnoha případech opravdu podařilo. Především to ale byly dva naprosto zbytečně ztracené roky života.
Nějaký čas po vojně jsem ještě botanické choutky nechal spát a doháněl ztracenou svobodu. Chvíle kaktusů však přece jenom přišla docela brzy, a především zcela nečekaně. Prodělal jsem totiž zápal plic, a když jsem se z něj doma dostával, postupně jsem z knihovny vytahal všechny knížky, a mezi nimi objevil i tu o kaktusech. Prohlížel jsem si znovu obrázky, vzpomínal na tetu Anču a bratislavské zahradnictví, i na mé první nesmělé krůčky do kaktusářského světa. Času bylo habaděj, takže jakmile to můj zdravotní stav jen trochu dovolil,  vydal jsem se do jihlavských ulic pátrat, zda by nebylo možné někde sehnat alespoň pár kaktusů na takřka prázdný okenní parapet.
Situace ovšem byla ještě mnohem horší než jsem si vůbec dokázal představit. Navíc jsem si k zahájení druhého pokusu stát se kaktusářem nevybral zrovna nejlepší období, protože podzim už byl v plném proudu. V květinářstvích na mne koukali jako na blázna. Nevím čemu jsem se ale divil, protože na počátku osmdesátých let chyběla v socialistických obchodech spousta důležitějšího zboží než byly kaktusy!
Nakonec jsem jich ale několik přece jenom sehnal. Kousek od autobusového nádraží bydlel pan Cháb. Byl už v penzi, a často jsem ho vídal jak pozoruje ruch ulice z okna svého domku, obehnaného několika pařeništi. Chodil jsem okolo mnohokrát, a přes plot vídal ostnaté koule, natěsnané hlava na hlavě v oněch pařeništích. Jednoho dne jsem sebral odvahu a požádal pana kaktusáře o krátkou prohlídku. V jejím závěru vytáhl pan Cháb z kapsy pinzetu a k mému údivu začal dloubat z plechových truhlíků nádherné rebucie. Odnášel jsem si domů tu nečekanou kořist jako svátost se stejným nadšením, jako kdysi v dětském věku své nákupy z kaktusářských výstav!
V zahrádkářském časopise jsem navíc objevil několik inzerátů, nabízejících prodej kaktusů. Zkusil jsem všechny, ale vzhledem k ročnímu období mi mnoho odpovědí nepřišlo, a kaktusy mi byl ochoten poslat pouze jediný pěstitel. Jmenoval se myslím pan Knesl (nebo Knésl), a byl z Vážan nad Litavou. Asi se mu zželelo zoufalého začátečníka, a chtěl mne zároveň povzbudit v čerstvě propukající kaktusové horečce. Kromě objednaných rostlin mi zdarma poslal i dvě z rodu Frailea s poupaty a přáním, že při troše štěstí mi ještě do příchodu zimy stihnou vykvést. Stalo se, a já byl zase na nějaký čas polapen do spárů těch pichlavců.
S jídlem roste chuť. Nastal čas vypravit se za opravdovými kaktusáři na schůzi jejich jihlavského spolku. Ten se tehdy scházel v Domě odborů, kde bývaly i výstavy, které jsem jako kluk mnohokráte navštívil. Nesměle jsem v zimě roku 1982 zaklepal na dveře inkriminované místnosti a byl vlídně přijat. Některé z kaktusářů jsem si dokonce pamatoval ještě ze svých dětských návštěv zmíněných výstav. Oficiálně mne do klubu přijal a uvedl jeho předseda Vlastimil Janoušek. Tentýž Vlasta Janoušek, který zahajoval rubriku návštěv sbírek našich přátel na tomto webu. Předsedou byl až do loňského roku. Známe se tedy už třicet let, jsme kamarádi a pro mne už předsedou zůstane na věčné časy. Také když doma Ivaně řeknu, že odcházím za předsedou, zaručeně ví kde mne hledat!
Díky členství v kaktusářském spolku jsem se dostal do skleníků opravdových kaktusářů, a za jejich pomoci začal budovat vlastní sbírku. Nejdříve kaktusy zaplnily okna, a poté jim za oběť padla takřka celá plocha balkónu. Protože jsem tehdy věřil ve všespasitelnost zařízení zvaného skleník, zanedlouho se  v miniaturním provedení objevil i na zmíněném balkóně. V malém prostoru jsem kaktusům vytvořil hotové peklo, a platil daň začátečníka v podobě mnoha popálenců a uvařenců. Protože jsem bezmezně věřil dostupné odborné literatuře, a poctivě už dokonce četl všechny kapitoly těch knih, nabyl jsem dojmu, že kaktusům vadí kde co. Neustále jsem okolo nich běhal, větral jakmile bylo teplo, a zavíral víko skleníčku když mi připadalo zima. Substrát jsem pomalu každému druhu míchal extra, a připadal si jako alchymista. Pak přišla vichřice, víko mého balkónového skleníčku odnesla někam na druhou stranu sídliště, a moje kaktusy tehdy poprvé poznaly volnou kulturu!
Když jsem se jednou vrátil z víkendu na venkově, máma ležela v posteli s ofačovanýma nohama a hodně naštvaným výrazem v obličeji, protože mi do toho skleníku spadla (to už bylo víko zase na svém místě!). Ačkoliv jsem jí před odjezdem říkal, že okna jí pomůžu umýt jakmile se vrátím, pustila se do práce sama, a výsledkem byly její pořezané paty a rychlý výjezd do nemocnice za asistence pohotového souseda. Největší šok ovšem máma zažila v chirurgické ambulanci, když vylíčila přítomnému lékaři co ji potkalo. „A na jaké rody se syn specializuje?“ zeptal se mé matky doktor, a po celou dobu ošetření se z ní snažil postupným jmenováním latinských názvů páčit požadované informace. Matka mi po návratu sdělila, že si na chirurgii připadala jako v blázinci, a že ten doktor bude beztak podobný magor jako jsem já!
V Ústí nad Labem tehdy vydávali jedinečný  inzertní hobby časopis, jehož název jsem už bohužel zapomněl. Na předplatné byl pořadník a dost dlouho se čekalo na předplatné. Měsíčník byl vlastně jakýmsi socialistickým předchůdcem Kudláčkovy Annonce, a sloužil především k navázání kontaktů mezi lidmi s nejrůznějšími koníčky. Člověk prostřednictvím inzerátů v něm otištěných sehnal třeba korespondenci cestovatele E.S. Vráze, fezové nálepky, staré ohříváčky na pivo, nebo třeba šavle či vyznamenání z Rakouska-Uherska. Po roce čekání na mne přišla řada, když soudruzi konečně uznali za vhodné vydavatelům tohoto bohulibého a na tu dobu neskutečně progresivního periodika zvýšit příděl papíru, aby se dostalo zase na pár stovek dalších nedočkavců! Bylo mi přiděleno evidenční číslo a mohl jsem začít inzeráty nejenom číst, ale také podávat.
V jedné z rubrik se objevila nabídka levných starších kaktusů a většího množství odborné kaktusářské literatury. Domníval jsem se, že se jedná o nějakou pozůstalost po starém kaktusáři, ale všechno bylo jinak. Namísto truchlící vetché vdovy fešná ženská na mateřské dovolené, jen o pár měsíců starší než já! Začali jsme čile korespondovat. Mladší generaci musím připomenout, že tehdy nebyly ani mobily, ba většinou ani pevné telefonní linky, takže jediným prostředníkem byla česká pošta a jí doručované ručně psané nebo na psacím stroji  vyťukané dopisy!
Poštou mi pak přišel balík nádherných rostlin za směšné ceny. Blížila se sice zrovna zase zima, a tak jsem přemýšlel kam s nimi, ale byla to nabídka jaká se prostě neodmítá. Náš  panelákový sklep praskal ve švech! Postupně jsme zjišťovali, že máme spoustu společných zájmů. A pak přišla první návštěva, a po ní další a další. Stali se z nás dobří přátelé. Zatímco já jsem se tehdy snažil kaktusářskou sbírku budovat, Marie Stodolová ji začínala pozvolna rozpouštět, aby se mohla naplno věnovat pěstování jiných sukulentních rostlin, jimiž jsem já až dosud tak trochu opovrhoval. V jejich domě s Horních Habarticích na Děčínsku i jeho okolí už zabíraly nekaktusové sukulenty veškeré volné místo. Máňa se mi snažila tvrdit, že časem u nich skončím i já, a že je to stejné jako když se z akvaristů stávají velice často teraristé, což byl i její případ, a později i můj. Tehdy jsem netušil, jak prorocká byla její slova!
Ale ještě předtím, než se její proroctví do puntíku vyplnilo, dala mi lísteček s adresou a telefonem kaktusáře pana Hencla (nebo Henzla) z Domažlic, který nabízel levně k odprodeji zbytek své kdysi obrovské kaktusové sbírky. Můj kaktusářský osud tím byl na pár dalších let zpečetěn! Ale samozřejmě už tehdy jsem si z Habartic občas vozil nějaké odřezky toho jejího „zelí“. Kaktusům se to zelené, dužnaté a všemi směry neposlušně se rozrůstající sice nevyrovnalo ani omylem, ale co by opravdový kaktusář neudělal pro zpestření své otrněné armády!