JAK JSEM SE NESTAL KAKTUSÁŘEM (část pátá)
Jednoho dne jsem opustil teplé místečko v kanceláři a začal vytvářet hodnoty. Třísměnný provoz mi kromě slušnějšího výdělku a malého bytu přinesl i nové kamarády. Mezi nimi i Vaška Navrátila, jehož tatínek pěstoval a choval všechno možné, a protože to pokaždé dělal dobře a poctivě, výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vašek měl tedy zákonitě kladný vztah k rostlinám jako celku, a na mně už zbylo jen nasměrovat ho k těm správným. Začalo to nenápadně, ale chytil se docela snadno a rychle. Zprvu po nocích sem tam nakoukl do mé kaktusářské knihy nebo časopisu, pak začal vznášet dotazy, a zanedlouho se již okenní parapety na jejich balkóně začaly zvolna plnit prvními kaktusovými dorostenci!
Ještě předtím jsem si pronajal kousek půdy u jihlavského hlavního nádraží, kde jsem hodlal zbudoval skleník a umístit do něj svoji rozrůstající se balkónovou sbírku. Jenomže jak známo, nádraží přitahuje ve všech městech všelijaké pobudy, takže jsem od původních plánů brzy upustil. Vašek na tom byl o mnoho lépe. Byl spoluvlastníkem části zahrady u domu kde bydlel, a kde se zdálo, že pobudové kaktusům škodit nemohou ani čistě teoreticky.
Jednoho dne jsem Vaška seznámil s nabídkou onono končícího kaktusáře z Domažlic, která byla neskutečně lákavá. Nabízel mi, že když si odvezu zbytek jeho kaktusové sbírky, včetně mnoha letitých exemplářů, dostanu ty rostliny za jednotnou cenu 3Kčs za kus. Probírali jsme s Vaškem tu šanci ze všech stran, a dospěli k názoru, že tam prostě vyrazit musíme a tu hromadu kaktusů nějak dopravit do Jihlavy. Nejdříve jsme ale museli vyřešit kam je všechny umístíme!V našich plánech bylo nejprve postavit provizorní foliovník na Vaškově dílu zahrady, do něhož bychom kaktusy z Domažlic přechodně umístili. Po přesazení veškerých rostlin a jejich aklimatizaci na nové podmínky bychom jich část mohli prodat, a zbytek pak přestěhovali na zimu do sklepa domu, v němž Vašek bydlel. Peníze získané prodejem by vytvořily základ pro zbudování vytápěného skleníku, kam bychom následujícího roku kaktusy definitivně přestěhovali a položili tak základ naší společné sbírky.
Nakoupili jsme folii a dřevěné latě, z dřevotřísek vyrobili stoly a oba mezitím schraňovali finance na plánovaný nákup rostlin. A taky jsme sehnali pana Frantu Karáska z jedné malé vesničky, který byl vlastníkem starého automobilu značky Robur. Uzavřeli jsme s ním dohodu. Pan Karásek s námi vyrazí do Domažlic jen za cenu nafty a dobrý oběd, a my dva mu po návratu na oplátku pomůžeme se svozem dřeva z lesa! A tak jsme se jednoho nedělního rána na počátku léta konečně vydali na dlouhou a strastiplnou cestu za kaktusovými poklady.
Robur nebyl z nejrychlejších, a navíc ne vždy startoval. Doplňování paliva po cestě tam i zpátky proto bylo nutno zabezpečit drobnými úplatky pumpařům, aby při tankování přivřeli oči nad spuštěným motorem. Venku byl hic jako v pekle, a prostor v kabině navíc vydatně vyhříval motor onoho vozidla. Oproti tomu, co nás posléze čekalo ve sklenících pana Hencla, to ovšem pořád ještě bylo úplné sanatorium.
Pan kaktusář byl opravdový svéráz. Bývalý hospodský, který dosáhl pěstitelských úspěchů takřka ve všem nač sáhl, o čemž svědčily řady diplomů na stěnách jeho obydlí. Kaktusy, lilie, zelenina, růže, skalničky a kdovíco ještě, vše zarámováno a potvrzeno razítky zahrádkářských organizací, mezi nimiž se skvěla i ocenění pořadatelů slavné olomoucké výstavy Flora! Toho času se zrovna věnoval šlechtění brambor, a za chvíli už jsme se pod jeho vedením prodírali lány natě, vysoké skoro jako sám pěstitel. „Než jsem ráno roztočil první pivo,“ pravil, „už jsem míval naroubovanejch stopadesát kaktusů!“ hlásil za pochodu. Tím jsme se zvolna dostávali k jádru věci a kytkám, kvůli nimž jsme podstoupili onu strastiplnou cestu přes půl republiky. „To se vám tam nevejde ani omylem,“ pravil končící kaktusář při pohledu na korbu roburu. „Něco bude muset ven z květináčů!“ dodal.
V tu chvíli nám bylo jasné, že tohle nebude práce na dvě hodinky i s kaktusářským pokecem, jak jsme si bláhově představovali. Jenomže kdo jednou zažil počáteční kaktusářské nadšení, pochopí jak rádi jsme tu práci dělali. Jen jsme při ní neustále trnuli v obavách, zda vůbec na ten zlobivý náklaďáček opravdu všechno naložíme. Snášení kaktusů z nejrůznějších zákoutí skleníků pro nás bylo hotovým dobrodružstvím, rovnajícím se zámořským objevitelským cestám. Co chvíli jeden z nás zajásal nad tím, co zrovna objevil na parapetech těsně pod střechou skleníku, kam naše oko až dosud ještě nestačilo zabloudit. Namísto balení se v takovém případě okamžitě vydával pochlubit tomu druhému svým čerstvým úlovkem. A za tři kačky se tu pořád ještě daly najít opravdové skvosty! Žádné „špeky“ samozřejmě, protože ty už dávno před námi odvezli jiní, ale rostliny pro nás i tak úžasné, o jakých jsme si do toho dne mohli nechat leda zdát. Dvě z nich prý dokonce pocházely ještě ze slavné sbírky A.V. Friče!
Velkou část kaktusů jsme byli nuceni vyjmout z květináčů, zabalit do novin, jimiž nás neustále zásoboval pan domácí, a poté co nejšetrněji uložit do zeleninové přepravky. S kaktusovými obry ale něco podobného možné nebylo. Vždyť některé cereusy měřily i metr a půl! Slunce už bylo nízko nad obzorem, když jsme uložili na korbu poslední bednu, zavřeli sajtny a chystali se s panem Henclem vyrovnat za ten vzácný náklad. „Tam se vám ještě vejdou stoly,“ prohlásil rezolutně nyní už opravdu bývalý kaktusář, „uvidíte, že se vám budou hodit!“ A tak nahoru ke kaktusům putovaly ještě kovové konstrukce z tenkých trubek a pásoviny. Poslední dva stoly dodnes slouží u nás vzadu na zahradě k letnění našich sukulentíků, a to už od té památné cesty uplynulo téměř třicet let!
Při zpáteční cestě se ozval hlad. Úkolem číslo jedna tudíž bylo nalézt hospodu, kde mají něco k jídlu (což tehdy vůbec nebylo lehké!), a která stojí nejlépe v hodně prudkém kopci, z něhož bychom se okamžitě rozjeli a posílili tak šanci, že motor roburu znovu naskočí! Podařilo se nám nalézt takovou hospodu, před níž jsme zastavili za všeobecného údivu a veselí místních obyvatel. Vesničané zvědavě obhlíželi obsah našeho vozidla a opatrně se vyptávali, zda jsme náhodou nevykradli botanickou zahradu. Ze dveří hostince mezitím vycházeli na vzduch další štamgasti s půllitry piva v rukou a udiveně zírali na tu exotickou podívanou. Takřka dvoumetrové trnité sloupy na korbě auta působily při západu slunce vskutku monumentálně!
Někdy kolem druhé hodiny ranní jsme se dokondrcali ztichlou spící Jihlavou až na Wolkerku před Vaškův barák. Nějaký čas ještě trvalo, než jsme bedny i obří kaktusové jednotlivce nanosili na zahradu. Mne ještě čekala zhruba hodinová cesta pěšky domů přes půl města. Spal jsem necelou hodinku, když mne budík vrátil do tvrdé reality! Jestli se mi za tu krátkou dobu zdálo o něčem jiném než kaktusech si už opravdu nepamatuji!
P.S. Zrovna když jsem dopisoval toto pokračování svého kaktusářského vyprávění, dozvěděl jsem se, že Vašek prožil neplánovaný „letecký“ den. Nejdříve letěl dolů z vysokého stromu, a pak zase nahoru helikoptérou záchranné služby, která ho dopravila do úrazové nemocnice v Brně. Tak mu na dálku přeji, ať zase co nejdříve běhá po mexických stráních a raduje se z vzácných kaktusových nálezů, nebo ať už se aspoň pomaličku prochází uličkou mezi těmi svými miláčky doma ve skleníku! Odtud jsou i všechny ilustrační fotografie, včetně té poslední, na níž mi hrozí její majitel!
