sukulenty.estranky.cz

V zadním traktu jihlavského Domu pionýrů býval docela hezký skleník. Převahu v něm měly orchideje a nejrůznější tropické květiny, jejichž jména mi tehdy nic neříkala. V tom vlhku a teple vše bujelo, ale pro kaktusy zde rozhodně nebylo to správné prostředí. Také jich tam moc nerostlo, a ty které jsem v té zelené džungli objevil zrovna za moc nestály. A tak jediný kaktus, kterému se v té zasklené prádelně opravdu dařilo, byl kaktus vánoční, který jsem zase já tehdy za pořádný kaktus nepovažoval.
Vedoucí kroužku nás učil, kterak si můžeme sami vyrobit dřevěné truhlíky na pěstování kaktusů, protože tehdy se v nich opravdu kaktusy pěstovaly! Také nás jednou vzal do svého skleníku, ale jinak to byla jen samá teorie. Bylo mi jasné, že v kroužku dlouho nepobudu, protože start své kaktusářské dráhy jsem si představoval trochu jinak. A za této situace k nám přijela teta z Bratislavy!  Byla to tátova sestra Anna, které jsme říkali Anča. Bydlela se strejdou Antonem i mými sestřenicemi a bratranci v Karlovej Vsi, která tehdy ještě byla vesnicí na okraji Bratislavy. Pracovala dole v zahradnictví, které se jmenovalo ZARES, což byla zkratka pro „Zahradnické a rekreačné služby“. Skleníky toho zahradnictví byly plné kaktusů a sukulentů. O tom jsem ale samozřejmě v té době neměl tušení. Zato teta Anča se od táty dozvěděla o propuknutí mého zalíbení v kaktusech, takže když přijela na Dušičky do Jihlavy, kromě množství nádherných květin na hroby zesnulých příbuzných přivezla i velkou papírovou krabici s tajemným obsahem.
Už před jejím rozbalením byla naše vzájemná náklonnost nadstandartní, ale po uzření obsahu té krabice se stala teta Anča naprostou jedničkou mého života! Rozbaloval jsem balíčky slovenských novin, a z nich postupně vytahoval opravdové kaktusové poklady, které jsem vzápětí obřadně kladl na kuchyňskou linku. Při každém novém „objevu“ jsem halasně vykřikoval jejich zkomolená latinská jména, nabytá četbou oné chytré knihy pánů Fleischera a Schütze, což teta kvitovala s vítězoslavným úsměvem, zatímco moje matka trpěla jako zvíře při pohledu na zeminu, padající z kořenů těch vzácných rostlin na pečlivě vyleštěnou kuchyňskou linku.
Moje nadšení neznalo mezí, zvláště když jsem z balíku vyprostil hned několik biskupských čepic Astrophytum myriostigma, a v samém závěru dokonce sněhobílá tělíčka Epithelanta micromeris, o které v superlativech jako o vzácnosti nesmírné psali i ti učení a kaktusovým světem protřelí autoři zmíněné knihy! Byla to hotová kaktusářská nirvána, co mne potkalo onoho dušičkového podvečera! Když teta Anča pronesla památnou větu „a na jar ti tiež niečo odložím“, o mém kaktusářském osudu bylo na mnoho let dopředu rozhodnuto!
Díky tetě se za okny mého pokoje hromadily rostliny, o nichž si mohli nechat leda zdát i mnozí zkušení kaktusáři. Psala se druhá polovina šedesátých let, a spousta dnes již běžných kaktusů bývala tehdy velkou vzácností. Jenomže já jsem byl kaktusář na baterky, teorie mne unavovala, a pouze praktické pěstování jsem považoval za tu správnou cestu ke své kaktusářské budoucnosti. Studium literatury jsem stále omezoval spíše na prohlížení fotografií a na zoufalé pokusy zapamatovat si latinské názvy alespoň těch nejkrásnějších druhů. Úhyny byly tudíž samozřejmě veliké, ale teta Anča naštěstí jezdívala pravidelně, a balík plný čerstvých kaktusů už k jejím návštěvám patřil zcela neodmyslitelně. Přesto jsem velice přivítal její nabídku strávit část letních prázdnin v Bratislavě, která se tehdy pro mne stala Mekkou kaktusářského dění.Karlova Ves byla tehdy opravdu vesnicí se vším všudy, ale dole pod typickými venkovskými domky už rostlo panelové sídliště socialistického střihu, které postupně ukrajovalo starousedlíkům jejich tradiční venkovské prostředí. Teta mne vedla vinohradem a zahradou, kde pod jedním ze stromů stál stoleček plný malých květináčků. Mezi záplavou kaktusů jsem objevil i podivné rostliny bez jediného trnu. Připadaly mi už na první pohled podezřelé a nevzhledné, ale teta mne ujistila, že právě ony rostliny jsou zrovna nyní velkým hitem, a říká se jim „živé kameny“! Koukal jsem na ně sice s despektem, ale raději jsem se statečně držel přísloví o darovaném koni.
Hned druhý den jsme šli do zahradnictví. Pohled na nekonečné lány kaktusů mne zpočátku deprimoval. Tisíce nádherných rostlin, jedna jako druhá, si tu rostlo jako řepa na poli, zatímco mně za oknem vydržely ty samé sotva půl roku. Ve sklenících jsem nasál tu příjemnou atmosféru, vonící vlhkem a čerstvou zeminou. Atmosféru opravdového zahradnictví, kterou miluji dodnes, a nikdy se jí pořádně nenabažím. Udiveně jsem zíral na tu nádheru, jakou jsem samozřejmě neviděl nikdy předtím, ale ani dlouho poté! Navíc viděno dětskýma očima se vše zdá být možná větší než ve skutečnosti bylo!
Teta mi s pyšným pohledem na ty kaktusové lány vyprávěla, že jejich výpěstky se vyvážejí do celé Evropy! Nevím jestli v té době existovalo na území Československé socialistické republiky ještě nějaké podobné zařízení, jakým bylo toto exkluzivní kaktusové království v Karlovej Vsi na okraji Bratislavy? Na internetu jsem se dočetl, že v počátcích novodobého budování kapitalismu v devadesátých letech bylo zahradnictví zbořeno, a na jeho místě vyrostly další paneláky! Stalo se tak paradoxně v době, kdy naše květinářství začaly zaplavovat výpěstky západoevropských velkopěstíren.
Když už jsem byl v tom internetovém pátrání, zabloudil jsem ještě trochu hlouběji do historie. Do dob, kdy to zahradnictví ještě bývalo soukromé, a patřilo paní Valentové, která zde pěstovala kaktusy a sukulenty v neuvěřitelně širokém sortimentu. Její ceníky obsahovaly už v polovině třicátých let minulého století více než 400 položek! Na konci války dostalo zahradnictví pořádnou ránu, když se německý wermacht rozhodl vyhodit do povětří muniční sklad v lesní části Liščího údolí. Detonace znamenala zničení zasklení všech skleníků, což spolu s tehdejším nedostatkem uhlí znamenalo na dlouho dobu konec kaktusářské produkce. Potom přišli komunisti, zahradnictví znárodnili a začlenili do zmiňovaných ZARES. Budování novodobého kapitalismu po tzv. sametové revoluci zapříčinilo úplný a definitivní konec kdysi pětihektarového areálu zahradnictví, který zmizel pod novou výstavbou!  Ale vraťme se zpátky do mých šťastných let pozdně šedesátých, kdy se okna mého panelákového pokoje díky tetě Anče a produkci bratislavského ZARESu neustále plnila kaktusovými a sukulentními raritami. Co jsem stačil zahubit, to bylo doplněno z další várky, a sem tam se mezi kaktusy objevovaly i podivné rostliny s dužnatými listy, jejichž pěstování jsem stále ještě nějak nemohl přijít na chuť. Na rozdíl od kaktusů však právě tyto zvláštní kytky moji „péči“ přežívaly docela obstojně.
Na výstavách kaktusářského spolku jsem se mohl před opravdovými kaktusáři blýsknout informací, že to či ono, co oni považují za choulostivou raritu, já pěstuji v několikanásobném zastoupení zrovna teď za svými okny! Jen ať si žvejká, říkali si asi tehdy oni. Mnozí z nich se později stali mými kaktusářskými rádci a staršími kamarády, a někteří jsou jimi dodnes!
Léta šedesátá se zlomila v sedmdesátá, o nichž prý John Winston Lennon prohlásil, že stála za hovno. Mně to tehdy tak nepřišlo. Namísto kaktusů jsem začal žít bigbítem a nekonečnými flámy. Navíc jsem studoval na škole, kam chodila drtivá většina holek, takže jsem se začal plně věnovat pozorování a výzkumu úplně jiných květinek. Na fotbal mi ještě čas zůstával, ale kaktusy musely nutně v té hektické době ustoupit do pozadí. Ty za mými okny postupem času vyhynuly, zatímco většina z toho mála jiných sukulentů trpně přežívala i toto krásné, leč jen málo botanické období mého života. Své rostliny jsem zaléval pouze v oněch krátkých obdobích, kdy jsem na ně měl náladu a čas, a to bylo přesně ono, co sukulenty potřebovaly. Jakobych už tehdy tušil, že co se kaktusů, a především jiných sukulentů týče, ještě jsem zdaleka neřekl své poslední slovo. O tom ale zase někdy jindy!