sukulenty.estranky.cz

Měl jsem tedy základ budoucí sbírky, a chamaecereus nalezený na smetišti se měl čile k světu. Dokonce zanedlouho vykvetl, ale nejspíš se z jeho strany tenkrát jednalo o akt poslední záchrany. Máma sice nebyla z kaktusů množících za okny mého pokoje kdovíjak nadšená, ale byly pro ni přece jenom přijatelnější než čolci a žáby, které jsem se předtím snažil propašovat do naší domácnosti z opuštěné staré cihelny, ležící v bezprostřední blízkosti našeho sídliště.
Pod vánočním stromečkem mne ale čekalo příjemné překvapení v podobě knihy dvojice Fleischer a Schütz „Pěstujeme kaktusy“. Tehdy ve mně poprvé uzrálo rozhodnutí, že se stanu opravdovým kaktusářem.
Zima však nebyla k budování kaktusářské sbírky tím správným obdobím. Sehnat tehdy kaktusy bylo problematické i v létě, v zimě pak zhola nemožné. Proto jsem se pečlivě věnoval obsahu oné knihy, abych se teoreticky co nejlépe připravil na dráhu opravdového kaktusáře. Samozřejmě že nejvíce času jsem trávil nad fotografiemi kaktusů a jejich exoticky znějícími názvy, a zcela pomíjel tak nepodstatné kapitoly, jakými pro mne tehdy byly ty o zimování kaktusů, škůdcích nebo množství světla, které ty pichlavé rostliny potřebují ke spokojenému životu.
Během jara se mi podařilo zaplnit část parapetu jednoho okna, ale stále zde převažovaly echinopsy, doplněné několika sukulenty, jejichž odnože jsem získal v nejrůznějších domácnostech svých kamarádů na sídlišti.Teprve počátek léta přinesl výraznější posun. V domě odborů se totiž konala výstava kaktusů, a tak jsem odpočítával zoufale se vlekoucí dny, zbývající do jejího zahájení. V tajné skrýši ležely úspory, pocházející především ze štědrých dotací dědy Antonína, a od rodičů k nim přibyl také menší příspěvek.
A pak nastal onen den, kdy jsem poprvé spatřil na vlastní oči opravdové kaktusáře, a především jejich výpěstky, z nichž velká část byla i na prodej. Mohl jsem na té kráse oči nechat, a páni kaktusáři se pro mne stali jakýmsi polobožstvem, srovnatelným snad jen s význačnými hrdiny divokého západu, kteří tehdy zaplňovali sály kin i moji mysl. Výstavu jsem navštěvoval každý den! Jakmile skončila škola, hodil jsem tašku do předsíně, odevzdal prázdné lahve, abych posílil tenčící se finanční fond, a vydal se pěšky přes půl města na místo kaktusům zaslíbené. Třetí den už jsem neplatil vstupné, a páni kaktusáři mne vítali coby živý inventář výstavy!
Kaktusy jsem tehdy nevybíral podle vzácnosti nebo krásy, nýbrž podle velikosti a ceny. Nepřímá úměrnost platila i mezi kaktusy, protože kupodivu mohutné trsy pichlavců stály mnohdy pouze zlomek toho, zač byly maličké kuličky, které bych se bál vzít do ruky, abych je nerozmáčkl. A tak se za oknem mého pokoje objevilo takřka vše, čeho se opravdoví kaktusáři potřebovali nejnutněji zbavit, aniž by doufali, že se jim to za jedinou výstavu podaří. Mamillaria prolifera  na parapetu mého okna bezkonkurenčně kralovala  hned v několika svých podobách!
V sobotu se mnou na výstavu vyrazil táta, aby mne seznámil se svým spolupracovníkem panem Mazaníkem, který zde také vystavoval, a byl dokonce členem kaktusářského výboru! Pan Mazaník mne hladil po vlasech, hovořil o budoucnosti českého kaktusářství a pak zabořil pinzetu do svých bedýdek a vytahal z nich hned několik nádherných kaktusů, kterými považoval za vhodné podpořit začínajícího pěstitele.
Kaktusy se totiž tehdy na výstavách prodávaly v květináčích jen zcela výjimečně! Část jich byla zasazena v kelímcích od hořčice, a převážná většina ve společných truhlících z pozinkovaného plechu nebo dřeva. Šťastnější jedinci pěstovali své kaktusy v nejrůznějších bedničkách plastových, které si přivlastnili na svých pracovištích, když už tehdy panovalo společné vlastnictví výrobních prostředků. Z bedýnek, kterým někteří kaktusářští matadoři říkali „troclíky“, se kaktusy pinzetou vytahovaly a po částečném oklepání zeminy z kořenů balily do Rudého práva. Jen velké exempláře měly vlastní květináče, z valné části ještě hliněné s jediným otvorem na dně! Jeden takový se stal mou nečekanou kořistí!
Táta se chtěl ukázat před panem Mazaníkem, a tak na jeho radu pro mne zakoupil vůbec největší opuncii, jaká zde byla v prodeji. Měřila asi pů metru a byla zasazena v hliněném květináči s oranžovým nátěrem a plastickým vzorem na povrchu. Rostlina byla velká, květináč malý, ale okolo stojící kaktusáři tvrdili, že je tak akorát! První ostny z opuncie jsem na svém těle pocítil už na výstavě, když se rostlina při neopatrném pohybu začala kymácet, a další přibyly během cesty trolejbusem. Teprve tam se tátovi podařilo přesvědčit mne, že bezpečnější bude opuncie v jeho rukou. Trolejbus však před zastávkou nečekaně prudce přibrzdil a v tu chvíli jsme na tom byli oba stejně!
Doma jsme byli přivítáni velice vlažně a odměřeně, když jsme se ještě předtím stihli domluvit, že o ostnech na svých tělech pro jistotu pomlčíme! Když táta vylovil z tašky opuncii, o mámu se pokoušely mdloby! Vratký květináč potom ještě několikrát spadl z okna, než nalezl své pevné místo na zemi v rohu místnosti, obklopen a částečně podpírán jinými květinami. Hned při prvním pádu se ostny zachytil do záclony a chvíli se na ní houpal, což mámu přivádělo k nepříčetnosti a do naší domácnosti na krátký čas vneslo nervózní a napjatou atmosféru.
Raději jsem vyklidil pole a vydal se odpoledne ještě jednou na výstavu, abych své kolegy kaktusáře ohromil také nějakými vědomostmi, načerpanými studiem knihy pánů Fleischera a Schütze. Snažil jsem se zapamatovat název Astrophytum asterias, což byl kaktus sice bez ostnů, ale zajímavě zbarvený. Obzvláště pak v té knize, kde měl na nekvalitní barevné fotografii zářivě fialové areoly! Protože jsem živý kaktus stejného druhu nikdy neviděl, domníval jsem se, že to tak je i ve skutečnosti! Když jsem ze sebe vykoktal zkomolený název kaktusu a pánové kaktusáři stále ještě tápali, napověděl jsem jim oním fialovým zbarvením na vrcholech žeber, aby se konečně dostali do obrazu! Udiveně na mne hleděli, a pak jsme se společně odebrali k výstavní expozici, kde jsem sice spatřil podobně vyhlížející rostliny, ale s chomáčky chlupů na areolách skoro bílými či dokonce podivně nahnědlými! Vše mi bylo vysvětleno a uvedeno na pravou míru.
Právě tehdy jsem vlastně prostřednictvím oné zpatlané fotografie poprvé narazil na skutečnost, že ne vše co je obsaženo v kaktusářských knihách musí nutně odpovídat skutečnosti! Pak už jsem k podobnému zjištění docházel čím dál častěji, ale kaktusářské knihy pro mne ještě dlouho byly čím je pro věřící Bible. Pochybnosti však občas přece jenom zahlodaly v mé mysli. Ačkoliv jsem se snažil beze zbytku řídit radami v knihách obsaženými, mnoho mých pichlavých svěřenců neustále putovalo do popelnice, zatímco jediná obří opuncie rostla jako divá.
Na podzim nás ve škole seznámili s nabídkou kroužků, pořádaných v Domě pionýrů. Když jsem mezi nimi objevil i kaktusářský, neváhal jsem ani okamžik a v touze poznat stejně postižené vrstevníky jsem se tam neprodleně odebral. Jak to dopadlo, o tom zase někdy příště!