sukulenty.estranky.cz

K pěstování sukulentních rostlin jsem se dostal přes kaktusy, což není nic tak výjimečného. Jsou to ostatně také sukulenty, a právě s kaktusy začínala převážná většina dnešních „zelinářů“! A převážná většina z té většiny začala stejným druhem kaktusu! Dnešní mladé generaci to bude znít divně, protože kaktusy v bohaté druhové nabídce na ně čekají skoro v každém supermarketu, na zahrádkářských výstavách, trzích na náměstích i mezi kolotoči na vesnických poutích. Jenomže v době mého dětství tomu bylo trochu jinak, a pokud někdo pěstoval za oknem kaktus, v devíti případech z deseti se jednalo o Echinopsis eyriesii.
Tento notoricky známý, a snad už jenom kvůli roubování dnes pěstovaný kaktus (přitom jeho květy jsou bezkonkurenční!), získal své pojmenování po francouzském zahradníkovi a pěstiteli kaktusů Alexandru Eyriesovi z města Le Havre. Kde k němu ten člověk kolem roku 1830 přišel nevěděl pořádně ani on sám, ale kaktus to byl natolik odolný, že se záhy rozšířil po celé Evropě a tím pádem i za okna kdejakého  vesnického stavení. Zásluhu na tom měl také zahradník Antonín Záruba z Prahy-Libně, největší tehdejší importér kaktusů a sukulentů v Rakousku-Uhersku. „Kaktus do každé chalupy“ nebo nějak podobně zněl jeho reklamní slogan, jehož obsah se mu podařilo prostřednicvím právě tohoto mimořádně vitálního a snadno se množícího druhu naplnit vskutku dokonale.
Já jsem se s ním seznámil někdy v roce 1966, možná ještě o rok dříve. „Můj“ kaktus Echinopsis eyriesii stál v jedné tiché zahradě na pomezí Riegrovky a Černé cesty, jak se v Jihlavě dodnes říká ulici Jiřího z Poděbrad. Byl obrovský, na výšku možná i půl metru, což není údaj ani trochu zkreslený mým tehdejším dětským viděním světa. Taky něco vážil, protože jsme se s ním jednou snažili pohnout, ale k tomu se ještě dostanu.
Jako každý kluk jsem i já chtěl mít svůj kaktus. Táta sice sliboval, že mne vezme na kaktusářskou výstavu, kde bude prodávat kaktusy jeho kamarád z práce pan Mazaník, ale já přece nemohl čekat tak dlouho. Když potom přišel kamarád Aleš se zprávou, že ví kde se dá takový kaktus takřka bez rizika sehnat, bylo rozhodnuto. Vyčkali jsme na soumrak, protože kaktusářská výprava za úplné tmy by nebyla příliš bezpečná a jen těžko by nám prošla u rodinné rady.
Opravdu tam stál za plotem, zasazen v obrovském hliněném květináči, stojícím na podstavci. Jeho obrovské tělo bylo na mnoha místech hustě porostlé malými ježatými kouličkami, kterým dnes říkáme odnože, ale v tehdejším klukovském slovníku to byly ještě „přírůstky“. Přírůstky vypadaly úplně jinak než ten velký kaktus, z něhož vyrůstaly. Byly to různě veliké ježaté koule, často už i se žlutavými kořínky v místě srůstu. Stačilo je zasadit do „hlíny“, které dnes říkáme substrát, a bylo to! Jenomže tehdy před námi stály dva závažné úkoly. Přelézt vysoký plot a co nejrychleji oddělit přírůstky od toho obra, aniž bychom ztratili více krve než by bylo zdrávo a ještě nás při tom někdo načapal! Jako mladší jsem měl na starosti hlídání, zatímco zkušenější a životem na Kollárce o rok protřelejší kamarád Aleš za pomoci mých dlaní přelezl onen plot, dělící nás od botanického bohatství. A pak už mi strkal zkrz plot přírůstky z toho jihoamerického kaktusového obra a z prstů mu ještě crčela krev, když jsme se o ně za svitu pouliční lampy dělili. Kořínky čekací se změnily v opravdové a kaktusy si lebedily na oknem mého pokoje. A když jsem zanedlouho nalezl na smetišti v bývalé cihelně, zvané Cižka, vyhozené hubeňoučké stonky kaktusu latinsky zvaného Chamacereus silvestrii, což byl onen zbývající desátý mezi devíti echinopsy z deseti případů za českými okny, bylo rozhodnuto o mé kaktusářské budoucnosti. Jak jsem se na dráze začínajícího kaktusáře pohyboval nadále, o tom zase někdy jindy!