sukulenty.estranky.cz

Titulek tohoto článku nebyl zvolen nahodile. Formulace tohoto znění se totiž odedávna používá nejen v hovorové řeči pěstitelů, ale také v odborné literatuře. Minimálně dvě publikace v naší knihovně mají dokonce na obálce úplně stejný titul jako tento článek. Kaktusy vždy na prvním místě, tak to prostě je a má to i svoji logiku. Vždyť to byly právě kaktusy, které jako první zaujaly pěstitele po celém světě. Teprve později přišly na řadu i jiné sukulenty. Slůvko „jiné“ by pro pořádek mohlo být nahrazeno výrazem „ostatní“, ale není to zas tak důležité. Také drtivá většina dnešních „čistokrevných“ sukulentářů začínala právě s kaktusy, stejně jako mnoho teraristů se ještě předtím věnovalo akvaristice. Já nejsem výjimkou, svého času to dokonce platilo v obou zmíněných případech. 
„Jaký je vlastně rozdíl mezi kaktusy a sukulenty?“ ptají se mne často lidé, a na pravdivou odpověď by mi vlastně postačilo jediné slůvko. Žádný. Z botanického pohledu je to tak, že kaktusy jsou také sukulenty, tvořící jen určitou část té pestré říše, čítající více než 10000 rostlinných druhů. Jsou to rostliny, které spojuje příslušnost k čeledi Cactaceae (kaktusovitých), ale jinak jsou to sukulenty jako všechny ostatní. Mezi pěstiteli existuje výrazná hranice, oddělující kaktusy od ostatních sukulentů, kterým někteří kaktusáři říkají „zelí“, a my co je pěstujeme jsme podle nich „zelináři“. Laická veřejnost naopak kaktusy od sukulentů příliš neodlišuje. Jen na ně nahlíží z opačného úhlu pohledu než botanici. Ostatní sukulenty totiž většina z nich považuje za kaktusy, s výjimkou několika notoricky známých rostlin, které dokonce dokáží i pojmenovat.
Třeba aloe většina z nich za kaktus nepovažuje, stejně jako převislou Ceropegia woodii, které pamětníci říkají svícník. Aloe je prostě aloe, a svícník je svícník, a dejme tomu že ještě Crassula ovata je tlustice a ne kaktus. Vše ostatní jsou pro ně už ale většinou kaktusy. Sice takové divné, ale kaktusy. Zvláštní jsou v tomto ohledu děti. Mnohé z těch dnešních kaktus nepoznají vůbec. Prostě přijdou a zeptají se, jestli máme taky kaktusy. Když na ně ukážu, nejistě a zároveň udiveně mne sledují, jestli to myslím vážně. Považuji za zhola nemožné, že v naší dětské generaci z poloviny 60. let minulého století by se vůbec někdo takový našel. I jedna moje pomalejší spolužačka, která s vydatnou nápovědou uhodla hlavní město Československa až na třetí pokus (po Jihlavě, resp. Československu), by kaktus bezpečně poznala. Přitom kaktusů tehdy v obchodech byl k vidění pouze zlomek toho co dnes, zato alespoň jeden stál za oknem téměř každé domácnosti. V jejich drtivé většině to sice byl pořád jeden a ten samý druh, a ten stejný obvykle býval i v každé školní třídě.
Kdybych měl být puntíčkář, a zároveň setrvat v pozici hrdého zelináře, kterým jsem v čistokrevné podobě (bez kaktusů) již téměř třicet let, pak by titulek tohoto článku zněl „Sukulenty, včetně kaktusů“, nebo trochu vzletněji „Sukulenty, kaktusy nevyjímaje“. V takovém titulku by sice byla obsažena podstata oné veřejnosti nepříliš známé skutečnosti, ale v obou verzích to už na první pohled vypadá blbě. Možná jen proto, že jsme si za ta desetiletí prostě na kaktusy a jiné sukulenty už dávno zvykli. Kaktusy jsou tedy sukulenty. Důležitá součást té velké rodiny, rozlezlé téměř na všech kontinentech této planety. Ale co jsou to vlastně sukulenty?
Přesná definice neexistuje, to jsem se dočetl. Zatím prý nikdo nevymyslel uspokojivé vysvětlení, co přesně definuje příslušnost k sukulentní říši. Dokonce ani lidem za to placeným se to nepodařilo, a to už je co říct. Neexistuje přesná hranice, která by oddělila sukulentní rostliny od těch ostatních, definice, která by jasně určovala, co ještě sukulentní je a co již není. Člověka napadají třeba nejrůznější typy zásobních orgánů, které sukulentním rostlinám umožňují účelně hospodařit s vodou v dobách sucha, ale pak zjistí, že mezi sukulenty patří i druhy, které žádnými zásobní orgány nedisponují. Přesto v přírodě přežívají, i když mnohdy asi s odřenýma ušima, jak jsme se mohli předloni přesvědčit na ostrově Tenerife. Po sedmi letech jsme se vrátili na místa, která tehdy bývala snad největším nalezištěm rodu Monanthes, na jaký jsme kdy na svých toulkách po ostrově narazili. Byly jich tam tehdy řádově tisíce. Jenomže problém tkví v tom, že právě rostliny rodu Monanthes jsou typickým příkladem sukulentů bez zásobních orgánů, které si ale jsou při stavu nouze schopny velice pozvolna vybudovat. Jenže v Casas de Las Moradas nějaká přírodní nebo klimatická pohroma musela přijít tak rychle, že to populace droboučkých rostlin prostě nestihly. Když jsme přijeli po zmíněných sedmi letech, za celé odpoledne jsme jich tam nalezli sotva dvacet. 
Na druhou stranu ale za sukulenty nejsou považovány známé bramboříky (Cyclamen), které disponují zásobními orgány přímo ukázkovými, které si v ničem nezadají s klasickými kaudexy, o jejichž příslušnosti k sukulentům nikdo ani trochu nepochybuje. Nakonec se musíme chtě nechtě spokojit s konstatováním, že jediným pojítkem mezi všemi sukulenty bez výjimky je zvláštní metabolismus, označovaný zkratkou CAM (Crassulacean Acid Metabolism), o němž jsme v rubrice „Životní projevy rostlin“ už v minulosti také psali (Vítězové v boji o vodu/6.10. 2009).
Jak už bylo řečeno, rozdíl mezi kaktusy a sukulenty v podstatě neexistuje. Ale říkejte to jejich pěstitelům. Ti vám vyjmenují klidně i tisíc rozlišností nejenom ve vzhledu, ale především v jejich pěstování. A všichni do jednoho kaktus od sukulentů bez váhání dokáží odlišit. V některých případech je ale těžké jakýkoliv rozdíl vysvětlit laikovi, pokud se jedná o rostliny vzájemně si natolik podobné, že zdálky může na chvilku zapochybovat i zkušenější pěstitel. A takových případů v říši sukulentů existuje hned několik.
Dvě rostliny žijí v přírodě tisíce kilometrů daleko od sebe, a přestože jedna z nich patří ke kaktusům a druhá k jiným sukulentům, obě se po tisíce let vyvíjely podobně, protože je k tomu okolnosti na přírodních stanovištích dotlačily. Výsledkem je často i podoba fyzická, která se může projevit třeba ve voskovém povlaku na pokožce, nebo těly rozdělenými ostrými žebry a trny z nich vyrůstajícími (nebo taky ne). Říká se tomu konvergence. Vysvětlovat pak někomu, proč třeba taková jihoafrická Euphorbia horrida není kaktus, se může jevit při pohledu na chilské kaktusy rodu Copiapoa jako úkol značně složitý, k jehož splnění chybí pádné argumenty. 
Ještě před třiceti lety byla ortodoxních kaktusářů drtivá většina. Jejich odpor k ostatním sukulentům byl zjevný a invazi ostatních sukulentů do svých skleníků statečně odolávali. Já jsem onu odolnost postrádal, a tak jsem se během poměrně krátké doby (s mezihrou obojživelníka) přerodil v čistokrevného zelináře. Dnes už jsou naopak čistokrevní kaktusáři vzácností. V takřka každém skleníku se totiž už nějaké to zelí najde, i když mnohdy je tam zavlečeno jen kaktusářovou manželkou. Hodně je také obojživelníků, kteří pěstují od každého trochu. Z většiny z nich se ale časem stanou zelináři čistokrevní. Jen málokterý z nich na sukulenty zanevře a má sílu se vrátit k původnímu kaktusářskému konzervativismu. Neznám zatím jediný případ, že by se z čistokrevného zelináře stal čistokrevný kaktusář! 
Většina kaktusářů už taky přestala sukulentům říkat zelí. Prostě začali nazývat věci pravými jmény. Že už ve své sbírce více než čtvrt století nemáme jediný kaktus ještě neznamená, že jsem je přestal mít rád. Slabost pro ně přetrvává, zvláště pak pro některé z nich. Když v létě kaktusy (od jiných pěstitelů) prodáváme jako doplněk ostatních sukulentů v naší sezónní prodejně, občas mám dokonce nutkání si nějaké ponechat. Nakonec ten záchvěv slabosti pokaždé odezní, ale pravdou zůstává, že některé z nich prodávám často s těžkým srdcem. Rád se samozřejmě na hezké kaktusy podívám a mám mezi nimi pořád své favority, s nimiž bych dozajista znovu začal, kdyby mne ostatní sukulenty z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu náhle přestaly bavit. To ale nehrozí. Neláká mne ani pomyšlení, že bych možná mohl být úplně prvním, kterému se něco podobného přihodilo!
obr.č.1 - dvě knihy, jejichž vydání dělí přesně padesát let, ale titul mají stejný, č.2 - že Euphorbia horrida není kaktus uvěří málokdo, č.3 - Frailea castanea z Brazílie a Uruguaye naopak kaktus je, i když tak zrovna moc nevypadá, č.4 – jihoafrická Euphorbia obesa z jihu Afriky je předchozí rostlině nápadně podobná, č.5 - rostlinu Euphorbia baioensis si s kaktusem plete skoro každý, č.6 - jihoafrickou Trichodiadema densum jen někteří, č.7 - kvetoucí kříženci rodu Chamaecereus mne nadchnou pokaždé, ačkoliv kaktusy už léta nepěstuji, č.8 - že v množství je síla platí také u kaktusů rodu Gymnocalycium!