sukulenty

Kameny si z Řecka vozíme od samého začátku. Zprvu jsme vyhledávali především ty krásně hlaďoučké a symetrické, a k tomu pokud možno i výrazně barevné. Jenomže těch jsou už poličky v obýváku plné, včetně jednoho z Korfu, tvarem i velikostí připomínajícího disk olympijského vítěze Ludvíka Daňka. Tam už se nyní ukládají jen opravdové skvosty, zatímco ostatní cizokrajné kamení putuje rovnou dolů pod skleník. Zde je pak v rámci možností  izolováno od kamení tuzemského. Nejprve se většinou trochu „uleží“. Některé kameny leží v policích třeba celé roky, než přide jejich čas.
Tentokrát to bylo opravdu těžké, protože pravidla na letištích zpřísnili. Jen patnáct kilo, ani gram navíc. Když jsme na konci září odlétali na Krétu, měli jsme u obou zavazadel nečekané hmotnostní rezervy. Okamžitě jsem si představil tu hromadu kamení, která  vyplní v naší bagáži veškerá volná místečka při zpáteční cestě. Dají se jich tam nasbírat tuny, protože na každé pláži jsou úplně jiné, a jako na potvoru pokaždé pro naše účely naprosto nepostradatelné. A pláží je na krétském jihozápadě nepočítaně.
Jak ubíhaly dny naší dovolené, hora kamení v rohu apartmánu narůstala. Blížil se ale také termín krutého vyřazování, protože všechny vzít nemůžeme. Zároveň však přibývalo i řeckých sladkostí i jiných dárků pro naše blízké. A ouzo taky něco váží. Ještě že aspoň olivy jsou docela lehké, zvlášť ty nasolené, proschlé a scvrklé, co vypadají jako miniaturní švestky.
A pak už nastala neúprosná kvalifikace uchazečů o dlouhodobý pobyt v České republice. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na paní Emilku Fuxovou z Mirošova. Ta by jich měla na stole dozajista dvojnásob, a žádný by tu určitě nenechala, protože penízky za ouzo a olivy by raději na letišti obětovala za nadváhu zavazadel. Když zrovna nekupuje kytky, kupuje krásné kamení někde na Znojemsku. Nebo ho snáší z lesů pod vrchem Čeřínkem, kde bydlí, a hlavně z Pálavy, kterou s manželem oba tolik milují. Mysleli jsme na paní Emilku už při sběru na pláži Gramenno, kde se té nádhery válely celé tuny.
Naši kvalifikanti jsou po složitém rozhodování rozděleni do tří skupin. Ti první mají cestu do srdce Evropy jistou. Přednost dostávají kamínky s barevným i plastickým vzorem zároveň. A taky ty, které jsou si alespoň dva trochu podobné, nebo ještě lépe tři, protože už je v duchu kladu mezi naše sukulentíky v keramických miskách. V druhé skupině zůstávají kandidáti do dalšího výběrového kola, které už funguje drsným systémem play-off. Kameny z třetí skupiny mezitím odnáším na písečnou pláž. Když s těžkým vracím Řekům dary jejich země, místní lehátkář nad mým počínáním pochybovačně kroutí hlavou. Z druhé skupiny jich nakonec cestuje s námi sotva polovina. Když dávám na letišti v Chanii naše zavadla  zkusmo na váhu, je mi jasné, že mohly letět všechny tři skupiny v kompletním složení. Samozřejmě i s Ivaniným půlkilovým valounem, který vůbec nepřihlásila do kvalifikace a vydupala si pro něj rovnou divokou kartu!
Doma nastalo stěhování sukulentů pod střechu. Času nebylo nazbyt, ale jak jsem kolem těch krétských nováčků pořád chodil, nedalo mi to. Znovu jsem se v nich začal přehrabovat, a z vedlejší police k nim postupně přidával keramické misky od pana Součka ze Šťáhlav. Tři misky jako symbol tří kvalifikačních skupin tam na břehu Libyjského moře. Zbývalo už jen vybrat rostliny. Nakonec zvítětily droboučké trsy rostlin rodu Stomatium, jejichž kvítky  se otevírají teprve za soumraku a jsou naprosto úchvatné. A také výrazně zbarvený Pleiospilos nelii 'Royal Flush', jehož listy se získaly odstín podzimních švestek, i s jemným voskovým ojíněním na povrchu. A nakonec ještě osvědčená Sedeveria 'Letizia'. Když jsem ty rezavé a hrbolaté kameny na krétské pláži našel, okamžitě se mi vybavila právě tato podzimní červenolistá krasavice!Vznikly tedy tři vzpomínky na krétský jihozápad. A na tu spoustu nádherného kamení, které tam zůstalo ležet ladem, a teď si s ním pohrává Libyjské moře. Kdybychom z nich vzali jen všechny opravdu mimořádně pěkné kousky, letadlo by se pod jejich tíhou ani nevzneslo. Pracoval jsem na těch miskách pomalu, pěkně v řeckém tempu. Jen na frapé už tady na Vysočině bylo zima.
Teď už se všechny tři nějaký čas vyhřívají na českém slunci, které jakoby se na sklonku října snažilo dohnat zpackaný začátek letošního podzimu. Sukulenty z jeho paprsků už nabraly co se dalo. I krétské kamínky dokáže ještě trochu prohřát. Ještě aspoň trochu radosti, než přijde dušičkový čas, a po něm už zase ty plískanice.