sukulenty

Uprostřed loňského léta odešel do sukulentářského nebe Jaroslav Bittman. V českém sukulentářském a kaktusářském mikrosvětě odjakživa vcelku dokonale fungovaly jakési tamtamy, šířící smutné i pozitivní zprávy neuvěřitelnou rychlostí. V případě pana zahradníka tomu tak nebylo, a tak jsme se o jeho odchodu dozvěděli teprve v předvánočním čase ze stránek časopisu „Kaktusy“. 

Zprvu jsme si mysleli, že pan Bittman zemřel v době, kdy jsme zrovna byli na své tradiční podzimní dovolené, jak se stalo o rok dříve v případě malíře, milovníka barevných sukulentíků a kamaráda Libora Vojkůvky. Libor totiž zemřel přesně v den, kdy jsme my odlétali na Krétu a o jeho smrti jsem se dozvěděl docela náhodou až na jarním pražském sympoziu od Vojty Myšáka. 

Proto jsem tentokrát neponechal nic náhodě, vracel se proti proudu času a hledal ve všech možných zdrojích sebemenší zmínku o úmrtí Jaroslava Bittmana. Prohledal jsem nejfrekventovanější diskusní fórum plzeňského kaktusářského spolku, kde člověk najde opravdu vše, nakoukl jsem i na web Společnosti pěstitelů sukulentů, do Pavlíčkových internetových kaktusářských novin a také na oficiální web Společnosti českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů, ale nenašel jsem vůbec nic. Podobně jsem dopadl i na webu pražského kaktusářského spolku, jehož byl pan Bittman členem. Nevím proč tomu tak bylo. Možná kvůli prázdninovému času, kdy pěstitelská sezóna byla v plném proudu, ale spíše proto, že kdysi slavné zahradnictví pana Bittmana v Dymokurech už bylo tou dobou zavřené a smutnou zprávu odtud mezi sukulentářský národ neměl kdo vyslat.

Nikdy nezapomenu na první návštěvu jeho zahradnictví. S kamarádem jsme tam tehdy dorazili až v podvečer. Venku se smrákalo a v hlavní chodbě zahradnictví se už svítilo. Byla plná závěsných květináčů s rozkvetlými převisy Kalanchoe. Samotné rostliny nebylo skrze záplavu květů vůbec vidět. V tu dobu jsem už sukulenty nějaký čas pěstoval, takže úplný začátečník jsem rozhodně nebyl. Přesto jsem si tam přesně tak připadal, zvláště poté, co jsme vzápětí vstoupili do okolních skleníků. Do té doby jsem navštívil spoustu kaktusářských (zprvu) a sukulentářských sbírek, umístěných ve sklenících nejrůznějších konstrukcí i velikosti. Nikdy jsem ale nebyl v opravdovém sukulentářském zahradnictví, už proto, že to v Dymokurech bylo u nás jediné. A naprosto jedinečné, nutno dodat, stejně jako jeho majitel Jaroslav Bittman. 

Ještě jsem cítil pevný stisk jeho ruky, když se zeptal na jaké rozloze pěstuji já. „Jsem vlastně začátečník,“ odpověděl jsem nesměle při pohledu na metry čtvereční zrovna naplno rozkvetlých Crassula ‚Morgan‘s Beauty‘. Stály jich tam stovky, jedna jako druhá, seřazené jako vojáci na buzerplace. Pan zahradník se usmíval a pravil „to jsme s těmahle kytkama všichni a napořád!“ Jakoby ta jediná věta symbolizovala jeho povahu a smýšlení, a také předznamenala oslovení „pane kolego“, které jsem pak slýchal celá další léta, během nichž těch návštěv v Dymokurech bylo nepočítaně.

Od samého začátku mne opravdu bral jako kolegu, a myslím že podobně tomu bylo i u dalších pěstitelů. Nehrál si na učitele, přesto mne toho hodně naučil. Především to, že docela obyčejné kytky dovedou být neobyčejné. A taky že sukulenty potřebují často a docela vydatně zalévat. Nabídl mi úplně jiný pohled na sukulenty a já ho vzal za svůj. Nenásilně mne nasměroval zpátky k mnohým rostlinám mých sukulentářských začátků. V jeho sklenících jsem si naplno uvědomil, že honba za veškerými sukulentářskými novinkami není směr, kterým bych se chtěl nadále ubírat. 

Řekl bych, že měl rád všechny své rostliny úplně stejně. A naprosto stejně je také pěstoval, bez ohledu na to, zda se jednalo o vzácnou či choulostivou novinku nebo notoricky známou kytku, jakých mu prošly rukama tisíce a tisíce. Málokdy jsem jeho rostliny spatřil v suchém substrátu.  Ten jeho vypadal jako čistý kompost bez jakýchkoliv příměsí. Připadalo mi, že je úplně stejný jako ten na muškáty nebo zeleninovou sadbu, které se v Dymokurech svého času pěstovalo také hodně. 

Samozřejmě bývalo v jeho sklenících několik opravdu starých sukulentních rostlin, na který byl náležitě pyšný, ale většinou se jednalo o druhy zcela běžně dostupné, jen v jeho péči spokojeně žijící už celá desetiletí. Rostliny s příběhem. Byl to on, kdo mne naučil si takových považovat. U několika z těch našich začal jejich životní příběh právě ve sklenících pana zahradníka Bittmana.

Samozřejmě že měl i několik vyvolených, kterým věnoval zvláštní pozornost. Ve sklenících bylo na první pohled poznat, které to jsou, protože jich tam bývalo svého času neuvěřitelné množství. Všemu dominovala Portulacaria afra ve všech možných růstových formách a s nejrůznějším zbarvením drobných lístků. Mnoho dalších podob jí potom pan Bittman vdechl svými tvarovacími metodami, mnohdy velice svéráznými a originálními. Portulakárie jako stromky všech možných tvarů a velikostí, portulakárie navedené na drátěný kruh jako by to byly voskovky, portulakárie smuteční, převislé i plazivé, nebo portulakárie jako miniaturní živý plot v klasickém okenním truhlíku namísto begonií. Prostě portulakárie stokrát jinak. Totéž platilo pro klasickou tlustici. Ta byla v Dymokurech zastoupena snad ve všech podobách, které existují. Teprve tady jsem začal odlišovat nejrůznější typy jejích monstrózních (možná?) jedinců, jakými jsou třeba ‚Hobbit‘, ‚Ladyfingers‘ nebo ‚Gollum‘.  Zdeformované listy některých připomínající uši jednoho zeleného obra, jiných zase tenké dámské prstíky. Tu nejstarší z našich jsme si odtud přivezli snad před dvaceti či více lety jako nadějnou adeptku tvarování. Celá ta léta jsme ji, ale i všechny ostatní „prsťáky“, neviděli ani jednou vykvést. Dočkali jsme se teprve o nedávných vánocích. Na Štědrý den jsem v husté spleti pokroucených listů objevil první poupátka, a to hned na dvou rostlinách. Podobně tomu bylo loni také s další z páně Bittmanových sukulentních oblíbenkyň, kterou máme pojmenovánu jako Corpuscularia taylorii, ale známa je mezi pěstiteli také jako Delosperma lehmanii. Stejný příběh. Dvacet či více let pěstování (i tvarování) v podmínkách jako ostatní desítky či stovky sukulentních druhů, ale květ za celou tu dobu ani jediný. Až v půli loňského října jsme se konečně dočkali, a to hned na několika rostlinách najednou. Jakoby ty dlouho vzdorující kytky „Bittmanovky“ onou zcela mimořádnou událostí vzdávaly hold zahradníkovi s velkým srdcem, jehož rukama kdysi dávno prošly, aby nás už spoustu let dělaly šťastnými i bez květů. Máme takových v naší sbírce vícero, ale žádné z nich nebyly takto „květuvzdorné“. Snad s výjimkou letitých stromků Portulacaria afra, které jsme ovšem u nás v republice ještě nikdy kvést neviděli. 

Ta úplně největší portulakárie v naší sbírce je darem od pana Bittmana. Dostali jsme ji při oslavě jeho osmdesátin, kterých jsme se zjara roku 2011 zcela neplánovaně zúčastnili. Abychom si prý od něj taky jednou něco odvezli! Těch darů a dárků bylo za ta léta hodně, většinou doprovázených jeho oblíbeným sloganem „zpropagujte to!“ A nebyly to zdaleka jenom sukulenty. Jednou třeba křovitý břečťan, v němž nalezl pan Bittman svého času opravdu velké zalíbení a který na naší zahradě za ta léta docela narostl. Jindy zase sazenice pálivých papriček, jejichž tvar připomínal barevné zvonečky, a které pak v létě doslova prozářily zeleninový skleník. 

Když jsem se občas vyptával na původ různých sukulentů v jeho sbírce či prodejním skleníku, pokrčil pan Bittman rameny a prohlásil, že „neví, kde se to tu vzalo“. Zato my budeme vždycky vědět, odkud se u nás vzaly ty rostliny z dalekých krajin, pěstované s velkou láskou u Jaroslava Bittmana v Dymokurech. Zůstanou tu po něm jako živí svědkové dob, kdy rozdával sukulentářskou radost plnými hrstmi, společně se vzpomínkami na rovného chlapa s klukovskou duší, které se natrvalo usídlily v našich srdcích.

Na úvodní fotografii s panem Bittmanem na oslavě jeho osmdesátin v dubnu roku 2011, na druhé  Corpuscularia taylorii, po dvaceti letech pěstování poprvé kvetoucí v naší sbírce. Následuje pro nás nesmírně vzácná podívaná na kvetoucí Crassula ovata f. monstrosa (‚Gollum‘) na obr. č. 3 a 4. Na páté fotografii je náš nejstarší „prsťák“, též zrovna nedávno premiérově kvetoucí, který jsme si přivezli z Dymokur asi před dvaceti lety. A na závěr pomyslná vlajková loď zahradnictví pana Bittmana. Oficiálně se rostlina jmenuje Sedum dendroideum subsp. praealtum f. cristata, ale mezi milovníky sukulentů jí nikdo neřekne jinak než Sedum „DYMO“.