Made in KARKOŠKA
Je to zvláštní. Už hezkých pár let nepiju alkohol a přesto když poslepu přičichnu k otevřené lahvi plzeňského Prazdroje, neomylně to pivo poznám mezi desítkami jiných. Troufám si říci, že podobně to mám se sukulenty Pavla Karkošky. Kdyby o posledním zářijovém víkendu při zavírání kaktusářské a sukulentářské sezóny halu chrudimské Transporty hromadně opustili všichni prodejci kaktusové a sukulentní burzy a na stolech zůstaly jen tisíce jejich rostlin, stoprocentně bych mezi nimi ty Pavlovy poznal.
Vzhledově vypadají jakoby je někdo docela nedávno vykopal z africké, jemenské či madagaskarské šotoliny. Navíc jsou ještě čisťounké, symetrické a ať hledáte sebeúporněji, nenajdete na nich ani jedinou chybičku. Jakoby zrovna vylezly z nějaké kouzelné sukulentářské výrobní linky, takovou dokonalostí na člověka působí. A nejsou to kytky kdovíjaké, protože v posledních letech se Pavel Karkoška už téměř výhradně věnuje množení „špeků“, jak kaktusáři i sukulentáři ve vzácné shodě nazývají rostliny nové, vzácné, neokoukané a zatím pro většinu pěstitelů jen těžko dostupné, často zároveň i obtížně pěstovatelné a v našich podmínkách mnohdy nesnadno udržitelné. Každá z těch horkých sukulentních novinek je pro Pavla výzvou, jako kdysi bývaly horské vrcholy, které zdolával coby aktivní sportovec.
Shodou náhod se mi konečně po letech odkladů podařilo spatřit „ďáblovu dílnu“ na vlastní oči. Nebral jsem s sebou foťák, protože hezké kytky si zaslouží i hezké fotky.
Ty já neumím, a moje manželka Ivana se mnou tentokrát nebyla. A tak jsem si raději přivezl pár kytek domů a teprve tady je nechal v klidu nafotit, protože u Karkošků v Orlové-Lutyni by beztak na focení nebyl čas. Běhal jsem mezi tou sukulentní i kaktusovou nádherou s nadšením sukulentářského eléva, jako tomu často bývalo kdysi dávno. Kdyby tam Iva byla, smála by se mi, protože mne zase po dlouhé době chytla ta pověstná sukulentářská horečnatost a třesavka, což se mi častěji stávalo ještě když jsme v osmdesátých letech minulého století s pěstováním sukulentů začínali.
U Karkošků ale není člověk živ jen rostlinami, ale také sladkými dobrůtkami paní domu. A taky je tam neskutečně veselo. Kdyby s námi mohl být nebožtík Bohumil Hrabal, při návratu by v autě usilovně třídil myšlenky a doma pak na jeden zátah napsal fajnovou kapitolku své nové knihy, která by u čtenářů vyvolávala salvy smíchu a nepostrádala přitom tradiční poetiku obyčejného života i s jeho neobyčejnými příběhy.
Taky jsem v jednom z Pavlových skleníků narazil na nádherné exempláře Frailea castanea. Na počátku osmdesátých let minulého století to býval sen mnoha kaktusářů, mne tehdy nevyjímaje. Pro tu drobnou kytičku z Latinské Ameriky mám slabost dodnes, stejně jako z říše sukulentů jí veli
ce podobnou Euphorbia obesa. Pro frajleje má však ještě mnohem větší slabost bývalý předseda jihlavského kaktusářského spolku a můj kamarád Vlasta Janoušek, o němž jsem psal hned na počátku existence našeho webu v rubrice o sbírkách našich přátel. Sháním mu tenhle úžasný kaktus už hodně dlouho na všech svých cestách za rostlinami, ale všude se setkávám jenom se zápornou odpovědí. Jakoby se ten drobný kaktusový šperk v posledních letech z českých sbírek úplně vytratil. Až v Orlové-Lutyni se na mne konečně usmálo štěstí a jednu překrásnou rostlinu jsem pro Vlastu Janouška dostal jako dárek. Navíc měla ta rostlinka na temeni plod plný čerstvých semen.Pavlovy sbírkové rostliny, to je kapitola sama pro sebe. Přehlídka sukulentní krásy, v jejímž zákulisí je skryta pracovitost, pečlivost a koňská dávka onoho pověstného pěstitelského citu, s nímž se lidé se zelenýma rukama už zřejmě rodí.
Mezi záplavou sukulentní krásy jsem nemohl přehlédnout nádherně zvlněné květy na krátkých stopkách, patřící úplně novému madagaskarskému druhu rodu
Pachypodium, čekajícímu teprve na svůj popis. Nedávno pro jihlavské kaktusáře přednášel o novinkách v sukulentních sbírkách Honza Gratias, a o tomto převratném objevu se jen letmo zmiňoval s tím, že to bude opravdová sukulentářská bomba. Myslím že JGR nikterak nepřeháněl. Tahle nádherná kytka se záhy stane snem každého milovníka sukulentní krásy. Navíc ji v madagaskarské přírodě objevili naši krajané! Díky lidem jako je Pavel Karkoška na ni snad nebudeme muset čekat příliš dlouho, než bude k mání za rozumnou cenu.Viděl jsem ale v jeho sklenících mnoho rostlin, které mne zaujaly neméně než ono vzácné a tajuplné madagaskarské pachypodium. Byly to často rostliny, které sám pěstuji už léta, ale tady byly k vidění v podobě, kterou jim umí dát jenom on. Když jsme se s kamarádem Ivanem Kubátem večer vrátili z toho báječného výletu na sever Moravy, byla už hodnou dobu tma. Rychle jsem bedny s kytkama nastrkal dolů pod skleník a spěchal domů podělit se s Ivanou o čerstvě nabyté dojmy. Ona rostliny Pavla Karkošky samozřejmě z minulých let také zná, a vzhlíží k nim se stejným obdivem jako já. Líčil jsem jí, že dole pod skleníkem mám dvě pachypodia, která určitě stojí zato vidět. Ačkoliv se už chystala spát, říkala že si na ně ráda počká. A tak jsem vyrazil dolů a za chviličku s hrdým výrazem postavil ty dva tlusťoučké fešáky na stůl. „Proboha, co s tím ten chlap dělá?“ pravila a užasle si prohlížela ty nádherné madagaskarské kytky „Made in Karkoška“. 
Dostal jsem od Pavla i nějaké sukulentní dárky, a zbytek rostlin jsem normálně koupil a zaplatil. Přesto mi připadají jako dary úplně všechny. Je v nich totiž ukryt dar Pavlovy výjimečnosti a jedinečnosti mezi desítkami dalších mimořádně šikovných pěstitelů, jimiž se tato malá země může chlubit, a z nichž mnozí jsou i mými přáteli. Ona výjimečnost je totiž patrná při pohledu na úplně každičkou kytku z jeho sukulentářské líhně.
Když jsem toho večera zavřel oči, defilovaly přede mnou řady buclatých kmínků, porostlých trny, stejně jako se mi to na podzim stává po mimořádné houbařské nirváně, kdy před spaním vídám bílé hlavy hříbků, vykukujících ze žloutnoucího listí a mechu v lesích pod Šacberkem. Ráno jsem Pavlovi napsal, že se mi o jeho kytkách bude ještě dlouho zdávat, a on mi odpověděl, že jak píšu ty knížky, mám moc bujnou fantazii. Podíval jsem se na jídelní stůl před sebou, na němž pořád ještě stála ta dvě pachypodia s baňatými kmínky a chocholkou listů na vrcholu. Kdepak bujná fantazie!
Na fotografiích můžete postupně vidět Pachypodium rosulatum, Pachypodium densiflorum, Euphorbia francoisii ssp. crassicaulis, Monadenium sp. a Frailea castanea, vše s velkou láskou a citem vypěstováno Pavlem Karkoškou.
