sukulenty.estranky.cz

Když jsem psal ještě v samých počátcích našeho webu v této rubrice článek o úskalích letnění („Nepřátelé letnění“/11.7. 2008), v jeho závěru jsem se zmínil také o krupobití, které je bezkonkurenčně největším rizikem pěstování sukulentních rostlin pod širákem. Dlouho se nám tento nepříjemný jev vyhýbal, nebo z nebe padající kroupy byly jen maličké a mnoho škody nenapáchaly. Jenomže všeho jenom do času, jak se říkává.
Letošní počasí si s námi a našimi sukulenty pohrálo hned na začátku června. Nezvykle časná vlna veder byla pro nás i kytky hodně nepříjemná. My ještě nebyli na podobné klima navyklí, jako tomu pak bývá uprostřed léta, a sukulenty zase trpěly slabou ozónovou vrstvou, která měla tentokrát povážlivé trhliny. Výsledkem bylo pár popálenců a desítky kytek zalezlých pod zem, a to doslova. Z frithií koukaly nad povrch jen špičky jejich poupat, a i ty záhy zcela zmizely.
Venku před skleníkem máme stůl. Postavil jsem na něj při přesunech kytek jeden květináček s trsem Monanthes polyphylla, tedy rostlinou pověstnou svojí malou odolností proti slunečnímu záření, a především vedru. Obojí se tentokrát vzácně sešlo.Vzduch byl nehybný, teplota už i u nás na Vysočině lehce překročila třicítku. Teprve za hodinu jsem si na tu nebohou rostlinku vzpomněl, ale to už bylo pozdě. Zelená barva droboučkých listů se změnila v bílou, a bujně rostoucí bochánky z pohoří Teno se chvíli na to změnily v beztvarou masu vody, bezvládně poléhající na povrchu substrátu. Občas se objevily náznaky popálenin i na listech některých jiných letněných rostlin, kterých se za normálních okolností podobné problémy vůbec netýkají. Nejhorší byla v tomto ohledu neděle 8. června. V následujících dnech teploty sice ještě stoupaly, ale nic vážnějšího už se našim sukulentům nepřihodilo, kromě toho, že většina rostlin rodu Aeonium zahájila období tzv. dormance a jejich listové růžice se začaly podezřele zatahovat. S podobnými teplotami se totiž právě tyto rostliny setkávají ve své domovině na Kanárských ostrovech jen zcela výjimečně. Jediným kladem těchto veder byla skutečnost, že ranní teploty přece jenom pořád ještě klesaly na 12-14°C a tráva byla už od podvečera pokryta pořádnou dávkou rosy, která se na ní pak třpytila ještě kolem jedenácté dopolední následujícího dne. Rostliny ve sklenících i venku jsme ráno a večer kropili, stejně jako podlahy v uličkách. Nic jiného jsme pro blaho našich sukulentíků v dané situaci udělat nemohli.Vedra zakončily bouřky. Bylo to ve středu 11. června k večeru, v první den naší kaktusářské výstavy v jihlavském muzeu. Tušili jsme, že to zase bude pořádný šupec, protože tak to po vlně veder a následném prudkém ochlazování obvykle bývá. Meteorologové tentokrát tvrdili, že to nakonec nebude tak zlé, jak ještě den či dva předtím avizovali. Pravý opak byl pravdou! Začalo to docela nevinně. Pár velkých kapek, sílící vítr a poté vlahý deštík, který by bylo možno směle nazvat májovým. Mračna mizela někde nad Polnou, a zdálo se, že nás pohroma tentokrát zcela mine a možná budeme muset ještě před setměním vyrazit s konvemi pro vodu.
Jenomže pak se mračna začala valit ze všech stran najednou a byla nízko tak proklatě, jako kolty pistolníků z divokého západu. Během chvilky nebe rozpoutalo přímo nad námi hotové peklo. Vzduchem létalo úplně všechno. Nejdříve jen provazce vody, pak i stále se zvětšující kroupy. Zprvu padaly vertikálně, ale vzápětí už skoro horizontálně. Narážely do okenních skel, a zavřít ventilačku v bytě mi zabralo skoro minutu, protože jsem nebyl schopen přetlačit sílu větru, který venku ohýbal vrcholy šestimetrových bříz až na asfalt silnice. Ta se změnila během deseti minut proměnila v kalné řečiště. Připomínalo to apokalypsu. Za takřka čtvrtstoletí v Pávově jsme nic podobného nezažili, a pevně doufám, že už nikdy nezažijeme.Těsně před tou bouřkou jsem přesazoval mateční rostliny Monanthes polyphylla. Mísu s nimi jsem v obavách před blížící se bouří zastrčil dva a půl metru hluboko pod pergolu s plnou střechou. Když jsem je spatřil bezprostředně po skončení toho řádění živlů, bylo mi z toho mdlo. Nedávno ještě pohledné bochánky byly kroupami načisto rozbombardované. V tu chvíli mi bylo jasné, že proti podobnému nebeskému spiknutí žádné přístřešky na letněné rostlin beztak nepomohou. Člověk to prostě musí risknout. Risk je zisk, nebo taky velká prohra. Tentokrát jsme boj s přírodou prohráli na celé čáře.
Některé letněné sukulenty zcela zmizely z květináčů. Buď byly zaraženy do země, protože stály na nesprávném místě v nesprávnou dobu, nebo byly jejich polámané zbytky kamsi odneseny silným vichrem. Vzduchem létaly i docela těžké keramické misky s venkovními bonsajemi. Leteckým rekordmanem se mezi sukulenty stal letitý keřík Aeonium haworthii, který vzduchem plachtil do vzdálenosti asi deseti metrů! Z jiných jeho sousedů zůstaly v květináčích jen hromádky dužnatého lupení. Upálené vrcholky Sedum stahlii jakoby předznamenávaly to, co nás čekalo dva dny poté při procházce lesem k rybníku Dubáku, ležícímu jen kousek nad rybníkem Pávovským. Pohled to byl tristní, připomínající apokalypsu. Stromy vyvrácené z kořenů a hned vedle další, zlomené čtyři či pět metrů nad zemí jako sirky. Ještě nikdy jsem podobnou spoušť v okolních lesích neviděl. Asi po třech dnech jsem nalezl u jednoho z mála zachovalých vrcholků zmíněného Sedum stahlii žluté poupě. Je to v naší sbírce první poupě na této notoricky známé a pěstitelsky jednoduché kytce po nějakých patnácti letech půstu! Jakoby nám chtěla sdělit, že je třeba bojovat s nepřízní osudu, a že se to dá udělat i s noblesou! Předvedla nám v praxi velmi elegantní způsob boje proti ohrožení svého rostlinného druhu!Znovu jsem si uvědomil jednu nezpochybnitelnou pravdu dnešní sukulentářské doby, že sehnat tzv. obyčejné sukulenty je mnohonásobně složitější, než si opatřit třeba metrák tzv. špeků. Že sehnat pár rostlin Sedum rubrotinctum je nesrovnatelně složitější, než koupit si kdekoliv třeba tři sta rostlin Pachypodium brevicaule nebo Adenium socotranum. A že když z naší sbírky byť jen na pár dnů po desetiletích zmizí zmíněný mexický rozchodník, je to pro mne stejná ztráta jako když pravěkému člověku vyhasl pracně udržovaný věčný oheň, zatímco třeba bez Agave albopilosa nebo nějaké právě nalezené madagaskarské rarity se klidně obejdu ještě dalších třicet let.Na své „obyčejné“ sukulentíky, hýřící od jara do podzimu všemi možnými barvami, od té nedávné pohromy nedám nikdy dopustit! Stejně jako na samotné letnění pod širákem, dávající těm kytičkám z dalekých krajin barvičky, o nichž se nám ve skleníku nebo za okny bytu ani nezdá. Uvědomil jsem si zároveň, že nemusím nijak zvlášť spěchat se stavbou léta plánovaného přístřešku pro letněné sukulenty, protože když se proti nám spikne nebe, nepomůže našim sukulentíkům ani deset přístřešků.
Tento článek budiž zároveň i omluvou návštěvníkům našeho webu a vysvětlením, proč už na něm nějaký čas nepřibývaly nové články o pěstování sukulentů, jejich tavrování, aranžování či životních projevech. Doprovodné fotografie zase budiž vysvětlením, proč hodláme i nadále podstupovat riziko letnění našich rostlin pod širým nebem!