sukulenty.estranky.cz

Měl to být původně úplně jiný článek, ryze pěstitelský. Jenže člověk míní, a život mění. A tak následující řádky nebudou pouze o sukulentní kytce, byť nádherné, naprosto úžasné a podle všeho i docela vzácné. Budou také o člověku pro mne ještě mnohem vzácnějším než všechny sukulenty dohromady, který tu madagaskarskou krasavici vypěstoval. Vdechl jí jednoho dne život a mně ji docela nedávno daroval. 

Prapředkové té kytky pocházejí ze středního Madagaskaru. Pokud jsou údaje na odborných webech pravdivé, pak se přírodní stanoviště Pachypodium eburneum nachází v horské oblasti oblasti Mount Ibiti (nebo jen Mt. Biti) a to pouze na malém území o rozloze asi 9km čtverečních. Ze stejných zdrojů jsem se dozvěděl, že zdejší populace (jiná patrně neexistuje) je silně ohrožena především častými požáry, ale také sběrači rostlin, které se dají po „legalizaci“ lehce a dobře zpeněžit. Některé zdroje tvrdí, že na přírodních stanovištích se nachází už jen stovka posledních jedinců, jiní dokonce hovoří o úplném vyhynutí druhu v madagaskarské přírodě. Přitom Pachypodium eburneum bylo popsáno teprve v roce 1997 (John Lavranos a S. Rapanarivo) a své druhové pojmenování získalo podle barvy květů (eburneum = bělostný jako slonovina). Tyto nádherné rostliny byly popsány ze stanovišť v nadmořských výškách 1500 – 2000 metrů. Dospělí jedinci dorůstají průměru 25cm a do této velikosti zůstávají také kompaktní při zhruba stejné výšce. Z příbuzenstva se nejvíce podobají druhu Pachypodium densiflorum, od něhož se liší tupějším zakončením listů a především barvou květů, která je u densiflor v drtivé většině žlutá. 

Rostlina z dnešního článku ale spatřila světlo světa v Orlové-Lutyni v sukulentářské alchymistické dílně Pavla Karkošky, o jehož pěstitelských kvalitách jsme již v minulosti na našem webu v této rubrice psali (Made in Karkoška/30.4. 2014). To bylo po mé první návštěvě u něj. Při té poslední mi letos zjara ukazoval i kvetoucí rodiče té darované kytky. Dodal že se jedná o zvláštní a dosti vzácný typ Pachypodium eburneum, s jehož množením začal teprve nedávno. V Pavlově skleníku to vždycky byla samá vzácnost a rarita, tak čemu se vlastně divit? Velevzácného Pachypodium enigmaticum tam stály řady, většinou už květuschopných semenáčů z vlastní líhně. Několik jsem si jich také odtud odvezl (obr.č.2). 

Už když jsem tu darovanou kytku (širší než vyšší) poprvé držel v ruce, probouzela ve mně obavy, zda ji ve svých podmínkách udržím a pokud ano, na jak dlouho. Protože co je pro Pavla běžná rutina, pro nás ostatní může být nepřekonatelný problém. Doma ve skleníku dostala čestné místečko, společně s dalším vzácným dárkem z Orlové, kterým byl nádherný exemplář Pachypodium rosulatum var. makayense, na jehož vrcholu se teprve probouzel život. Snažil jsem se o obě kytky pečovat jako o všechny ostatní a sám sebe neustále utvrzoval, že jsou to přece jenom sukulenty jako všechny jiné a nebudu z jejich přítomnosti ve skleníku mít trému. Vždyť to už sakra taky nějaký ten rok pěstuju? Sukulenty dokonce o mnoho déle než štědrý dárce Pavel.

U Karkošků je to pokaždé jako v sanatoriu. Nejenom nádherné kytky a dobroty od paní Evy, ale celkově. Naše jarní návštěvy společně s kamarádem Ivanem Kubátem, předsedou jihlavského kaktusářského spolku, už se staly jakousi tradicí. Nikdy se nám odtud nechce. Čas tu plyne tak nějak jinak a kdo si pod pojmem Orlová představuje jen paneláky, doly nebo průmyslové haly, ten je na velkém omylu. U Karkošků je to v přírodě, jako na vsi a skoro jako na samotě. Když se loučíme, Ivan nám ještě udělá společnou fotku s hostiteli, které zvu na oplátku k nám. Vždyť v Pávově byli jen jednou a to jen na chviličku, tehdy společně s Lenkou a Ivošem Žídkovými, když cestovali z moravského severu na dvě pražské kaktusářské výstavy. Už to bude spousta let.

Někdy na konci července se Pavel ozval, že konečně dojde na dlouho odkládanou návštěvu. Těšil jsem se o to víc, protože ve skleníku jím darované Pachypodium eburneum zrovna nasadilo první poupě. Aspoň nebudu vypadat jako blbec a nýmand, říkal jsem si. Druhý dárek se taky proměnil k nepoznání, protože mu z vrcholu vyrostl svěže zelený a nádherně hustý deštník z lupení, pod nímž tlusťoučký trnitý kmen úplně zmizel. Ptal jsem se Pavla, jestli nebude mít ještě na prodej nějaké kytky, že by je mohl vzít sebou. „Byl tady Maďar a odvezl úplně všechno. Letos pojedu na zamykání do Chrudimi už jen na výlet!“ sdělil mi. Kdo je Maďar ví každý, kdo se v posledních letech mezi sukulenty a kaktusy trochu pohybuje. Poznáte ho podle toho, že je to úplně nejmohutnější účastník akce, ať už se koná kdekoliv.

Za dva nebo tři dny nato volal Pavel znovu, že prý musíme tu návštěvu ještě odložit, protože mu do toho něco vlezlo. Mrzelo mne to, samozřejmě, protože jsem se na Karkoškovy opravdu hodně těšil. Zbytek léta pak utekl jako voda. Nás za pár dnů čekal odlet na dovolenou a Pavla i stovky dalších kaktusářů a sukulentářů zase tradiční zamykání sezóny v Chrudimi. Právě v tu dobu jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že Pavel Karkoška podlehl covidu. 

V mém vnímání sukulentářského světa najednou zůstalo velké prázdno. Po kamarádovi Pavlovi, příjemném společníkovi a bezkonkurenčně nejlepším pěstiteli sukulentů, jakého jsem za celý svůj život poznal. Po krásných kytkách, které přivedl na svět i chvílích absolutní jarní pohody v domácnosti manželů Karkoškových v Orlové-Lutyni. Jedinou útěchou mi je, že jsme se my dva v tom velikánském světě neminuli v prostoru a čase.