sukulenty.estranky.cz

Pohádky o medvědech určitě znáte, a kde se potkali tedy asi dobře víte! My do Kolína jezdíváme dost často za sukulenty, a taky na kus řeči nad nimi s panem Vojáčkem, který je pěstuje už desítky let. Při jedné takové návštěvě, která se uskutečnila na počátku loňského léta, jsme už byli na odchodu, a hledali jen trochu stínu pod obrovským ořešákem, abychom se rozloučili. Nedalo mi to, a ještě jsem se znovu vrátil do torza stařičkého foliáku, kde část sukulentů pana Vojáčka přebývá pod širákem v nejteplejších měsících roku. Dobře jsem udělal!
V zažloutlých kelímcích od jogurtů jsem v jedné dřevěné bedýnce objevil hotové sukulentní poklady, jejichž největší část však zůstávala skryta pod povrchem zemským, pokud se tak vůbec dá nazvat ten chabý zbytek něčeho, co kdysi dávno býval propustný sukulentářský substrát. Z kelímků se plazily dlouhatánské, takřka nebo zcela holé a silně proschlé výhony, jejichž konce zdobilo jen několik notoricky známých lístků s papilózním povrchem a takřka nepatrnými štětičkami na špičkách. Byly to trichodiademy, o tom nebylo pochyb! Moji největší sukulentní oblíbenci. Moje sukulentní úchylka. Každý pěstitel nějakou takovou má! 
Prohlížel jsem to nadělení. Výhonky tenké jako provázky vyrůstaly z tlustých kořenů, jen tak docela symbolicky vykukujících ze zbytků té vyprahlé tvrdé země. Zkusmo jsem z boku zmáčknul jeden ze čtveřice kelímků a okamžitě se ozvalo křupnutí zteřelého plastu. V tu chvíli jsem si povšiml, že u stěny kelímku, který mohl docela klidně pamatovat ještě plánované socialistické hospodářství, vykukuje malý kousek jmenovky, zažloutlé stejně jako popraskaná nádoba. Snažil jsem se tedy jmenovku vytáhnout, ale nešlo to! Vzdal jsem marný boj, a šel se přeptat pana Vojáčka na původ těch čtyř rostlin.
Bylo mi řečeno, že už to bude hodně dávno, co je vyséval ze semen, přivezených tehdy Petrem Pavelkou z jihu Afriky. Protože zná moji slabost pro trichodiademy, nabídl mi, ať si je vezmu a doma se je pokusím znovu dostat do kondice. Mám s podobnou činností s trichodiademami docela bohaté zkušenosti, a troufám si říci, že díky odolnosti těch rostlin často i pozoruhodné výsledky, přestože na počátku té dlouhé cesty by na ty kytky nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Poděkoval jsem tedy, ačkoliv se to prý nemá! 
Kdo netrpí nějakou podobnou sukulentní úchylkou, tomu je těžké popisovat nedočkavost, s jakou jsem se na ty zteřelé kelímky od jogurtů vrhnul bezprostředně po příjezdu domů.
Ve dvou z nich byly jmenovky. Jak si na ně jinak zrovna nepotrpím, na údaje z těchto jsem byl docela zvědav, i když vzhledem k jejich stavu jsem s čitelnými údaji příliš nepočítal. Odkojen sledováním detektivek jsem si připadal jako v policejní laboratoři. Pinzetou jsem opatrně uchopil jmenovky, a zároveň přitom jemně mačkal na stěny zažloutlých plastových kelímků. Za trpělivost jsem byl vzápětí odměněn překvapivým množstvím údajů, i když jen mizerně čitelných. Jako správný sukulentářský policajt jsem z výsledků svého bádání okamžitě učinil zápis v obavách, že jmenovky beztak dříve či později někam zašantročím, protože můj vztah k nim je ryze macešský.
1. PA 834/94 Trichodiadema aff. calvatum
2. PA 1139/94 Stormsvlei???? a na druhé straně dopsáno: Trichodiadema ostrý list!
Poté jsem přistoupil k nejdůležitější a nejlákavější části celé detektivní akce, které se říká odhalení. V případě trichodiadem se ztloustlými kořeny to pro mne bylo něco na způsob sukulentářské nirvány! Detektivním žargonem řečeno byla nalezena celkem čtyři těla, z nichž jedno téměř v rozkladu, ostatní ve stavu odpovídajícím jejich věku. V případě trichodiadem tedy těla nádherně tlusťoučká, která možná mohla být klidně i dvakrát taková, kdyby byly rostliny pěstovány v uplynulých letech o trochu intenzivněji, a alespoň jednou za posledních deset let byly přesazeny do čerstvého substrátu, což zjevně nebyly!
Moje nadšení při pohledu na ty tlouštíky bylo veliké. Znovu jsem se nedůvěřivě podíval na obě jmenovky, jestli jsem se předtím nepřehlédl! Podle údajů na nich je tedy minimálně těmto dvěma ojmenovkovaným rostlinám 17 let!
Poté jsem započal s úpravou jejich vzhledu. Nejprve jsem odstranil veškeré plazivé výhony. Jejich konce byly tak tenké a neduživé, že jich ani při nejlepší vůli nebylo možno využít k dalšímu vegetativnímu množení. Všechny výhony jsem zkrátil až těsně nad vrcholem ztloustlých částí a vyčistil prostor mezi pahýly. Potom jsem opatrně očistil podzemní části rostlin, a zbavil je všeho nefunkčního, včetně některých příliš dlouhých funkčních kořenů. Do těch řepovitých jsem ale raději nezasahoval. Očištěná těla jsem okamžitě zasadil do našeho klasického sukulentářského substrátu s vyšším obsahem říčního písku. Horní třetinu ztloustlé části všech rostlin jsem už ponechal nad zemí! Čerstvě zasazené rostliny (včetně té s beznadějně dutým kmenem) jsem umístil na tři dny dolů pod parapet makrolonového průchoďáku, a každý večer trochu pokropil vlažnou vodou, aby substrát zůstával jemně provlhlý.
Po víkendu se zatáhla obloha, a hlásili že tomu tak má být i v několika dalších dnech, a tak rostliny putovaly na horní parapet. Zde jsem je téměř každý večer kropil vlažnou vodou, protože léto na Vysočině už bylo tou dobou v plném proudu.
Výsledky se začaly dostavovat nezvykle brzy. Již po týdnu se začaly u konců zdřevnatělých a silně zkrácených výhonů objevovat droboučké zelené body, jako předzvěst budoucího živelného nárůstu zelené hmoty. Rostliny jí v minulých letech asi příliš nevyprodukovaly, a teď jakoby si to snažily vynahradit (na snímcích jsou zachyceny na počátku září)! Zanedlouho se korunky nad ztloustlými kmínky zahustily, a jedna z rostlin se dokonce pokusila vykvést! Do toho ale již přišlo chladnější podzimní počasí, a tak se jediný potencionální kvítek nakonec nestihl otevřít a zaschnul. I tak ale úspěch stoprocentní, když pominu čtvrtou, předem již odepsanou rostlinu, jejímuž vyhnilému kmeni dala letní voda poslední ránu z milosti.
Na podzim jsem napsal Petru Pavelkovi. Při jeho pověstné pečlivosti a spolehlivosti jsem zadoufal, že by mi mohl sdělit nějaké další informace k těmto rostlinám, případně alespoň pomoci vyluštit onen název lokality na jedné z jmenovek. Petr ani tentokrát nezklamal, a zanedlouho od něj dorazila odpověď.
U zeměpisného názvu, týkajícího se první rostliny (PA 834/94) jsem vytřeštil oči: farma Mooimeisiestfontein u East Riebeek! Během vrcholící cyklokrosové sezóny jsem si začal znovu osvojovat názvy holandských a belgických vesnic a městeček, které bývají často také dosti krkolomné, ale tohle bylo už nad moje schopnosti! Na mapě jsem to místečko nalezl v provincii Východní Kapsko, severovýchodně od Port  Elizabeth.
S rostlinou č.2 to bylo přece jenom o trošičku jednodušší. Stormsvlei se jmenuje místo jejího nálezu, ležící východně od Kapského Města (prov. Západní Kapsko).
Mohl bych v té chvíli propadnout uspokojení, že vlastním dvě staré trichodiademy s lokalitou, což je dnes velká móda. A k tomu ještě jednu možná stejně starou, ale sotva poloviční a bez cedulky, zato zase trochu jinou než ty dvě na fotografiích! Jenomže to má jeden háček. Čím déle na ně zálibně koukám, tím více ve mně začínají hlodat pochybnosti, jestli jsou to vůbec trichodiademy? Jedno vím ale jistě. Potkal jsem je u Kolína!
Obr.č.1 - Trichodiadema PV 834, č.2 - Trichodiadema PV 1139, č.3 -  Dvojice vzájemně propletených rostlin Trichodiadema bulbosum, které podstoupily podobnou proceduru již dříve, č.4 - T. densum též po výrazné „rekonstrukci“, č.5 - mírně zdecimovaná T. calvatum, č.6 - stejná rostlina po roce a půl, č.7 - T. densum po „úrazu“, při němž přišla o nejsilnější větev, po níž jí už navždy zůstane patrná jizva, č.8. Odměna za pěstitelovu trpělivost a skromnou péči v podání další T. densum!