SMRDUTÝ sukulentní TRANSPORT
14. 3. 2021

Popadl jsem tedy telefon a zkusil zavolat chlapíkovi se zelenýma rukama. Sdělil mi, že musím chviličku počkat, protože zrovna sedí v kombajnu a blbě mne slyší. Zpotil jsem se jen z pomyšlení, jak v takovém kombajnu musí být. Sdělil mi, že už si teď moc nezajezdí, a tak je to pro něj vzácné. Vždycky prý jen na chvilku, když ho k tomu vnuk pustí.
A jedním dechem dodal, že doma přes den pořád bývá dost nepravidelně, protože jezdívá k opravám zemědělských strojů, někdy i dost daleko. Jeho šikovné ruce a selský rozum zkrátka nacházejí pořád uplatnění. A to už prý je osmnáct let v důchodu, jak mi sám sdělil. I kdyby šel ještě klasicky v šedesáti, honí se mi hlavou … No, na svůj věk rozhodně nevypadá. A to nejenom vzhledem, ale především pohyby, vitalitou a myšlením. Jakoby se v jeho případě zastavil jinak neúprosný čas.

Ačkoliv se známe už pětatřicet let, byl jsem u něj ve skleníku toho srpnového odpoledne úplně poprvé. Ještě než jsme se dostali k těm staparesiím, kvůli nimž jsme vlastně přijeli, zaujala moji pozornost obří Stapelia grandiflora, jejíž hustě nahloučená těla zabírala možná i více než dva metry čtvereční (obr.č. 1). Kromě toho její část vytvořila v rohu parapetu jakýsi sukulentní převis, spouštějící se jako vodopád desítky centimetrů pod jeho okraj (obr.č. 2). Všude spousta poupat, květů a samozřejmě i masařek, které usilovně kladly svá vajíčka do smrdutých květů v naději, že jejich potomstvo bude v prvních dnech svého života mít opravdové hody na domnělé zdechlině. Vzduchem poletovaly stovky ochmýřených padáčků se semeny, které se právě odpoutaly z popraskaných plodů, připomínajících obří lusky. Když pan Fišer postřehl můj údiv, okamžitě mi tu rostlinu nabídl k odvozu. Proč ne, řekl jsem si, ačkoliv jiné, samozřejmě že mnohem menší, máme doma už celá léta. Vždyť tohle asi bude pramáti všech těch nádherných a fascinujících staparesií, jejichž husté trsy rostly v obřích závěsných květináčích na několika místech skleníku (obr.č. 3).

A pak nastala nejhorší etapa celého transportu. Popadl jsem bednu se smrdutým nákladem a vydal se na cestu k autu. Sotva jsem ji zvedl, vzlétly se sukulentní masy těl hejna lesklých much a kolem mé hlavy to v tu ránu vypadalo jako někde na somálském tržišti. Těch padesát či šedesát metrů bylo naprostým utrpením, ale co by člověk pro sukulenty neudělal. Doma jsem bednu umístil na trávník v uctivé vzdálenosti od skleníku a vyčkal na západ slunce, kdy květy stapelií přestávají smrdět a mouchy si musí hledat jinou zábavu (obr.č. 4). Teprve poté jsem se pustil do porcování toho stapeliového koberce. Jakmile jsem jej uchopil a vytáhl z bedny na trávník, spatřil jsem konečně z čeho ta záplava těl vlastně vyrůstá. Dost mne ten pohled překvapil. Hluboko pod hradbou těl se vynořila plastová miska o průměru 16cm, z níž celý obsah zeleninové bedny postupně narostl. Podle mého odhadu bylo stapelií asi pět kilo, možná že ještě o něco více. Každopádně bedna byla plná až přes okraj.

Porcování smrdutek mi pak trvalo dobré dvě hodiny. Kdepak klasické nařízkování z jednotlivých stonků, na to nebyl uprostřed sezóny čas. Krájel jsem rovnou velké trsy, zbavoval je zažloutlých částí, zaschlých květů a všeho, co by při následném zakořeňování překáželo nebo samotný proces ohrožovalo a brzdilo. Zůstala také slušná hromádka nepoužitelného odpadu, putující posléze na kompost. A světe div se, nikde ani jediná stopa po vlnatce, škůdci který smrdutky doslova miluje a je velmi obtížné se ho ve sbírce dlouhodobě zbavit, pokud se rozhodnete právě pro pěstování rostlin čeledi Asclepiadaceae. Připadalo mi to jako utopický sen. Prý dílo obyčejné vody s jarem, sdělil mi o něco později Mirek Fišer, když nás přijel do Pávova navštívit. Skoro jsem se tomu zdráhal uvěřit. Zvláště při vzpomínce na suché peklo, které po celou dobu naší návštěvy v jeho starém skleníku panovalo.

Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář