sukulenty

V polovině srpna roku 2018 panovala venku už několik dnů úmorná vedra a nesnesitelné dusno. Pokud člověk nic nedělal, bylo to v pohodě, ale běda když … A zrovna tehdy mi vzkázal pan Mirek Fišer z nedaleké Vyskytné nad Jihlavou, abych se někdy stavil a vyzvedl si toužebně očekávané staparesie, které pro mne namnožil. Ten kříženec Tavaresia barklyi a Stapelia grandiflora zajímavého vzhledu a s krásnými květy vznikl kdysi dávno právě v jeho skleníku a nepřestal mne fascinovat od chvíle, kdy jsem jej poprvé spatřil. Psali jsme o něm i jeho pěstování v minulosti na našem webu v různých rubrikách dokonce už třikrát. 

Popadl jsem tedy telefon a zkusil zavolat chlapíkovi se zelenýma rukama. Sdělil mi, že musím chviličku počkat, protože zrovna sedí v kombajnu a blbě mne slyší. Zpotil jsem se jen z pomyšlení, jak v takovém kombajnu musí být. Sdělil mi, že už si teď moc nezajezdí, a tak je to pro něj vzácné. Vždycky prý jen na chvilku, když ho k tomu vnuk pustí.A jedním dechem dodal, že doma přes den pořád bývá dost nepravidelně, protože jezdívá k opravám zemědělských strojů, někdy i dost daleko. Jeho šikovné ruce a selský rozum zkrátka nacházejí pořád uplatnění. A to už prý je osmnáct let v důchodu, jak mi sám sdělil. I kdyby šel ještě klasicky v šedesáti, honí se mi hlavou … No, na svůj věk rozhodně nevypadá. A to nejenom vzhledem, ale především pohyby, vitalitou a myšlením. Jakoby se v jeho případě zastavil jinak neúprosný čas.

Ačkoliv se známe už pětatřicet let, byl jsem u něj ve skleníku toho srpnového odpoledne úplně poprvé. Ještě než jsme se dostali k těm staparesiím, kvůli nimž jsme vlastně přijeli, zaujala moji pozornost obří Stapelia grandiflora, jejíž hustě nahloučená těla zabírala možná i více než dva metry čtvereční (obr.č. 1). Kromě toho její část vytvořila v rohu parapetu jakýsi sukulentní převis, spouštějící se jako vodopád desítky centimetrů pod jeho okraj (obr.č. 2). Všude spousta poupat, květů a samozřejmě i masařek, které usilovně kladly svá vajíčka do smrdutých květů v naději, že jejich potomstvo bude v prvních dnech svého života mít opravdové hody na domnělé zdechlině. Vzduchem poletovaly stovky ochmýřených padáčků se semeny, které se právě odpoutaly z popraskaných plodů, připomínajících obří lusky. Když pan Fišer postřehl můj údiv, okamžitě mi tu rostlinu nabídl k odvozu. Proč ne, řekl jsem si, ačkoliv jiné, samozřejmě že mnohem menší, máme doma už celá léta. Vždyť tohle  asi bude pramáti všech těch nádherných a fascinujících staparesií, jejichž husté trsy rostly v obřích závěsných květináčích na několika místech skleníku (obr.č. 3). 

Když už jsme měli všechno v bednách, vrátili jsme se k ní. Uvědomil jsem si, že netuším odkud ta obří kytka vlastně vyrůstá. Neviděl jsem žádný květináč či mísu, ale nebylo divu. Nádoba musela být ukryta někde pod hustým kobercem stovek afrických těl. Mirek Fišer měl plán, jak celé to pole sklidit hezky naráz. Jako když se zvedá koberec, pravil a já podebral tu sukulentní masu z jedné strany a on z druhé. Trhli jsme naráz a stonky se odpoutaly od parapetu, v němž byly prokořeněny. Iva byla připravena se zeleninovou bednou, do níž jsme ten africký smrdutý koberec vzápětí již provizorně srolovaný složili.

A pak nastala nejhorší etapa celého transportu. Popadl jsem bednu se smrdutým nákladem a vydal se na cestu k autu. Sotva jsem ji zvedl, vzlétly se sukulentní masy těl hejna lesklých much a kolem mé hlavy to v tu ránu vypadalo jako někde na somálském tržišti. Těch padesát či šedesát metrů bylo naprostým utrpením, ale co by člověk pro sukulenty neudělal. Doma jsem bednu umístil na trávník v uctivé vzdálenosti od skleníku a vyčkal na západ slunce, kdy květy stapelií přestávají smrdět a mouchy si musí hledat jinou zábavu (obr.č. 4). Teprve poté jsem se pustil do porcování toho stapeliového koberce. Jakmile jsem jej uchopil a vytáhl z bedny na trávník, spatřil jsem konečně z čeho ta záplava těl vlastně vyrůstá. Dost mne ten pohled překvapil. Hluboko pod hradbou těl se vynořila plastová miska o průměru 16cm, z níž celý obsah zeleninové bedny postupně narostl. Podle mého odhadu bylo stapelií asi pět kilo, možná že ještě o něco více. Každopádně bedna byla plná až přes okraj.

Porcování smrdutek mi pak trvalo dobré dvě hodiny. Kdepak klasické nařízkování z jednotlivých stonků, na to nebyl uprostřed sezóny čas. Krájel jsem rovnou velké trsy, zbavoval je zažloutlých částí, zaschlých květů a všeho, co by při následném zakořeňování překáželo nebo samotný proces ohrožovalo a brzdilo. Zůstala také slušná hromádka nepoužitelného odpadu, putující posléze na kompost. A světe div se, nikde ani jediná stopa po vlnatce, škůdci který smrdutky doslova miluje a je velmi obtížné se ho ve sbírce dlouhodobě zbavit, pokud se rozhodnete právě pro pěstování rostlin čeledi Asclepiadaceae. Připadalo mi to jako utopický sen. Prý dílo obyčejné vody s jarem, sdělil mi o něco později Mirek Fišer, když nás přijel do Pávova navštívit. Skoro jsem se tomu zdráhal uvěřit. Zvláště při vzpomínce na suché peklo, které po celou dobu naší návštěvy v jeho starém skleníku panovalo. 

Jenomže lidem se zelenýma rukama jde všechno tak nějak samozřejmě. Co jiný považuje za pěstitelsky obtížnou rostlinu, to pro ně není nic jiného než obyčejná rutina. Zatímco my ostatní se s ní trápíme až běda a snažíme se jí přitom dělat pomyšlení, oni z ní kousek odříznou a kam ho zapíchnou, tam roste. Mirek Fišer je přesně ten typ pěstitele a zmiňovaná Staparesia živým dokladem výše uvedeného. Nám hyne jedna za druhou na černou hnilobu, která přijde znenadání a postupuje neuvěřitelnou rychlostí. Jemu prý taky občas kousek zčerná, hlavně během zimy. Tak nemocnou část prostě vydloubne od trsu, ořeže vše černé a po zaschnutí rovnou strčí do běžného substrátu zakořenit. A je to! Do díry po části uhnilého trsu pak dá zakořenit zase úplně jinou rostlinu a výsledek vidíte na poslední fotografii. Kdybych já zasadil tuto dvojici s různými nároky na světlo i zálivku do společné nádoby, nikdy by to nemohlo dobře dopadnout. Ne tak u pana Fišera ve Vyskytné. Echeveria laui společně s trsem staparesie byla jakousi prémií, kterou jsme si z té hodně povedené výpravy nakonec taky přivezli domů (obr.č. 5). Ta zdánlivě nesourodá dvojice nám dělala velkou radost, o čemž se můžete dočíst v článku „Pukání“ (Životní projevy rostlin/12.3. 2019). Není pak divu, že lidem se zelenýma rukama namísto spousty smradlavé chemie bohatě postačí trocha jaru na nádobí a vykoná stejnou službu jako drahé a zdraví škodlivé preparáty nám ostatním. A ještě jedna dobrá rada nakonec. Když potkáte člověka se zelenýma rukama, buďte ve střehu a nasávejte jeho pěstitelské postřehy jako houba. V žádné chytré knize nic takového nenajdete, protože podobní lidé obvykle nepublikují. Proč taky, když vše co dokázali považují za samozřejmost, o níž se přece není důvod s někým dalším podělit.