Se Standou Pertlem jsme se seznámili v jihlavské ZOO, kde máme přes léto už patnáct let malou prodejnu sukulentů a jiných rostlin z dalekých krajin. Bylo to tehdy klasické setkání prodavače se zákazníkem. Musím přiznat, že jsem si na něj vůbec nevzpomněl, když se ozval a nedlouho poté se poprvé objevil u nás v Pávově. Během letní sezóny je pohyb lidí v ZOO neuvěřitelný a miniaturní prodejna často doslova praská ve švech. Na některé zákazníky přitom zapomenout nelze. Třeba na paní, která se v souvislosti s maximálními požadavky sukulentů na množství slunečních paprsků bezelstně zeptala „a co v noci?“
V době našeho prvního setkání byl Standa ještě spíše kaktusářem, u nás si však toho dne pořídil jiné sukulenty. Do Pávova pak přijel, protože se mu natolik zalíbily, že se rozhodl od té chvíle budovat sbírku smíšenou. Neseznamuji se s lidmi už ani zdaleka tak snadno jako za mlada, i když u těch se stejnou zálibou je to přece jenom vždycky o trochu snazší. Za ta tři desetiletí s kaktusy a sukulenty mám mezi lidmi kolem nich spoustu přátel a ještě více dobrých známých i těch, které znám jen tak trochu od vidění a vždycky se na nejrůznějších akcích aspoň pozdravíme. Opravdové kamarády v pravém slova smyslu mezi lidmi od kaktusů a sukulentů mám vlastně jenom tři. Standa je jedním z nich.
Zprvu mne občas zahrnoval prosbami o radu. Od samého začátku mne na něm fascinovalo to jeho nepolevující nadšení. I proto jsem jeho dotazy v rámci možností rád zodpovídal, a také Standu pokaždé rád viděl. Jezdil na všechny naše akce, a čím dál častěji i mimo ně. Dlouhou dobu jsme si my dva vykali, podobně jako kdysi s kamarádem Vlaďou Zatloukalem, od jehož předčasného úmrtí zanedlouho uplyne už pět let.
Dotazů postupně ubývalo, a naopak začalo přibývat Standových pěstitelských úspěchů. Osvojil si dokonale onen pověstný pěstitelský cit, posílený selským rozumem, a já s úžasem sledoval jak mu začínají zelenat ruce. Jeho nejoblíbenějšími rostlinami mezi sukulenty se navíc staly trichodiademy. Když jsem se sukulenty začínal já, nemohli jsme si příliš vybírat a museli brát co bylo. To teprve později jsme začali preferovat některé druhy či rody, a ještě později se z některých z nich stala skutečná sukulentářská úchylka či posedlost, které už se člověk většinou nikdy nezbaví. Když s trichodiademami začal Standa, podezříval jsem ho, že mi třeba jen chce udělat radost. Jenomže uteklo pár let a ony v sukulentářské části jeho sbírky naprosto dominují, podobně jako gymna (Gymnocalycium) mezi kaktusy, které se shodou okolností mně, jako kaktusáři již dávno vyléčenému, pořád líbí ze všech kaktusů nejvíce. Zlanařil jsem Standu, aby se stal členem našeho kaktusářského spolku v Jihlavě. Paradoxně se díky němu ze mne stal zase po letech pravidelný návštěvník spolkových schůzí, protože se pro mne vždycky cestou z Chotěboře zastaví. Dáme si kafe a povídáme o všem možném, už dávno ne jenom o sukulentech.
Ty jeho trichodiademy jsou opravdu krásné, zdravím překypující a obalené květy. A to jsem je dlouho vídal jen na fotkách, protože na první návštěvu ke Standovi do Chotěboře jsme se dostali teprve na počátku letošního léta.
Pokaždé když do Pávova přijede, staneme společně nad políčkem těch našich, které se po většinu roku nacházejí přímo nad schody našeho vytápěného skleníku. Ten pak samozřejmě projdeme celý, ale většinou ve zrychleném režimu, až nakonec stejně skončíme tam kde jsme začali. Úchylka je prostě úchylka, neléčitelná nemoc, kterou my dva společně trpíme. Nutno dodat, že s neutuchajícím nadšením.
Jednou jsme zase takhle postávali nad těmi našimi jihoafrickými oblíbenci, když Standa pronesl, že jeho snem je mít taky jednu pořádně starou, ale že si samozřejmě rád počká. Říkal jsem mu, že k některým z nich jsem přišel už k jako hodně starým, byť třeba i dosti zanedbaným, a že chvíli pak trvalo, než jsem jim dal tvar podle svých představ a vrátil jim chuť do života. Debatu jsme shrnuli tím, že příležitostí získat takovou starou kytku Trichodiadema densum je čím dál méně, protože původní zdroje vysychají a jak se zdá, nové jsou v nedohlednu. Člověk prostě musí mít štěstí. A to podle jednoho starého moudra prý přeje připraveným. Asi dva nebo tři dny po té naší rozpravě mi od Standy přišel email. „Jirko, tomu neuvěříš ...“, stálo v jeho úvodu. A pak už mi líčil, jak že ho to štěstí potkalo.
Standa toho květnového podvečera roku 2017 vyrazil pro syna, kterého měl vyzvednout v nějakém kroužku. Cestou ulicemi Chotěboře spatřil na popelnici před jedním z domů hromadu odřezků z Trichodiadema densum. Troufám si říct, že existují na celé Vysočině pouze dva takoví magoři, jejichž pozornosti něco podobného nemůže uniknout. Protože má Standa slušné vychování, zazvonil a zeptal se, zda si může ty odřezky vzít. Paní nejenom že souhlasila, protože je tam z toho důvodu ponechala, ale navíc mu ukázala i rostlinu, z níž všechny ty odřezky pocházely. Nebyl jsem u toho, ale myslím že to probíhalo asi nějak takhle. Paní ukázala rostlinu, Standa vytřeštil oči a navrch přidal nějakého údivného a hodně hlasitého citoslovce, takže si majitelka okamžitě uvědomila, že do lepších rukou by se ta letitá trichodiadema snad ani nemohla dostat. Netuším jestli toho dne vyzvedl syna z kroužku, ale myslím že určitě ano, protože další ze Standových vlastností je naprostá spolehlivost. K rostlině se navíc dozvěděl, že ji paní má už asi dvacet let, ale kde ji koupila si už nevzpomíná.
Když to všechno na mne Standa vybalil, požádal mne o radu, zda dokončit ostříhání zbylých větví a zároveň i přesadit. Poradil jsem mu, aby na počínání původní majitelky každopádně navázal, ale rostlinu zatím ještě ponechal v misce a přesadil teprve ve chvíli, kdy začne spolehlivě obrůstat, protože jinak by toho na ni mohlo být moc najednou.
A zároveň jsem ho požádal, aby se paní zeptal, jestli ji náhodou nemá z výstavy na zámku v Pohledu, protože před dvaceti lety jsme rostliny Trichodiadema densum prodávali jako jedni z mála právě my a z Chotěboře to tam nebylo zase až tak daleko. Standa se za ní stejně chystal, protože se jí chtěl nějak revanšovat. Při té příležitosti zjistil, že rostlina pochází opravdu od nás a paní ji koupila na jedné ze zahrádkářských výstav v Pohledu, kam jsme jezdívali prodávat dobrých dvacet let. Jen si posteskla, že jí nikdy za celou tu dobu nevykvetla.
A pak už se Standa pustil do její revitalizace. Ostříhal zbytek zeleného, pečlivě odstranil vše suché, ošetřil proti škůdcům a začal vydatněji zalévat. Protože mu trichodiademy prostě jdou, nečekal na výsledek ani tak dlouho, jak u této sveřepé kytky bývá jindy zvykem. Odvedl precizní práci, a navíc i zdokumentoval, takže se o její výsledek mohu podělit i s čtenáři našeho webu. Na počátku května 2017 tedy proběhla rekonstrukce koruny. K přesazení rostliny samotné pak došlo na konci června téhož roku, kdy už se její koruna začala znovu zelenat. A pak už pro tu starou kytku začala nová životní etapa.
Na podzim roku 2018 už z ní byla opravdová parádnice, s korunou neprostupně hustou a kmenem nádherně tvarovaným. Vznikla rostlina, na kterou mohl být její nový majitel právem pyšný, a myslím že taky je. Prvních květů se Standa dočkal v půli února následujícího roku, což naštěstí také zdokumentoval.
Při pohledu na tu fotografii jsem okamžitě zatoužil vydat se do Chotěboře a spatřit tu nádheru na vlastní oči. To se nám nakonec povedlo až 17. června, kdy jsme se vraceli z dlouho odkládané výpravy na Doubravku. Tam jsme nebyli přibližně tak dlouho, jak žila svůj dosavadní život trichodiadema z dnešního článku. Ve Standově skleníku zaujímá čestné místo a je naprosto nepřehlédnutelná i v jeho stále se rozrůstajícím trichodiademovém království, zabírajícím jednu polici po celé délce skleníku.
Vyprávěl jsem vám tedy příběh s dobrým koncem. připomínající pohádku. Na jejím konci je nádherná rostlina v dobrých rukou. Jakoby Standa dostal pomyslnou půlku království. Trochu mu tu kytku závidím, i když sám mám svých dost, někdy si říkám že možná až zbytečně moc. Ale takové kacířské myšlenky mne pokaždé rychle přejdou. Vždyť trichodiademy jsou krásná úchylka, která nás se Standou už léta sbližuje.
Obr.č.1 – rostlina z dnešního článku i s odřezky, č.2 – a již ostříhaná na počátku května 2017, č.3 – před přesazením o necelé dva měsíce později, č.4 – s nádhernou korunou o další rok a něco později, č.5 – první květy v únoru letošního roku, č.6 – se Standou Pertlem v Chotěboři u jeho políčka trichodiadem... č.7 – … kde ta z dnešního článku zaujímá čestné místo! Fotografie 1-5 jsou z archivu Standy Pertla, zbylé dvě naše.
Trichodiadema
(Petr, 18. 10. 2019 21:04)