sukulenty

Před nějakým časem jsme koupili zajímavé semenáčky rostlin čeledi Aizoaceae. Na jmenovkách u nich sice stálo Bergeranthus sp., ale bylo na slunce jasné, že ty jihoafrické kytičky patří někam úplně jinam. Pátrání po jejich rodové identitě mne zavedlo nesprávným směrem, takže jsem nakonec zůstal stát u rodu Rhombophyllum. I v něm totiž existují druhy nápadně se podobající našim rostlinkám. Ty během onoho pomalého botanického pátrání dospěly a dokonce stačily i vykvést!
Kvetly usilovně celé loňské léto, a většina z nich dokonce i opakovaně v několika etapách až do příchodu podzimních dnů. Jejich květům se ale nechtělo otevírat ani za sluncem projasněných dnů. Teprve po několika dnech jsem jim začal věnovat více pozornosti a zjistil, že vše zásadní ohledně kvetení se v jejich případě začíná odehrávat teprve po západu slunce. Kolem půl osmé večerní se v našem makrolonovém průchoďáku vždy nádherně zažlutilo. Jemně vonící žluté až zlatožluté (podle teploty a množství slunce) květy byly naplno otevřené patrně po celou noc, ale při mé ranní „vizitě“ už bylo zase vše jako předchozího podvečera!Když jsem teď v zimě procházel letní a podzimní fotografie, pořízené v naší sbírce, můj pohled znovu padl na ty dosud neidentifikované rostliny s hustě tečkovanými šedozelenými listy a lehce se pootevírajícími květy se zlatavými okraji. Požádal jsem o pomoc s jejich určením pana Jaroslava Hušnera, majitele patrně největší sbírky „mesemb“ u nás, o němž a jeho nádherných rostlinách jsme psali nedávno v rubrice „Sbírky našich přátel“. Pan Hušner nezklamal, a zanedlouho jsem od něj obdržel odpověď, vedoucí k rodu Hereroa i s třemi nejpravděpodobnějšími kandidáty na druhové určení dotyčných rostlin. Vše ještě doplněno fotografiemi dvou opravdových zástupců rodu Rhombophyllum z jeho nádherné sbírky.
Začal jsem tedy čerstvé informace porovnávat s údaji v odborné literatuře, a hned poté také na internetu. Jakmile jsem zadal do vyhledávače slůvko „HEREROA“, objevila se na obrázcích nejenom spousta velice podobných rostlin se žlutými květy, ale také několik starých černobílých fotografií vyzáblých černochů i hrůzných výjevů, připomínajících středověk. Nahlednutím do botanického slovníku pro pěstitele kaktusů (viz „Recenze“/30.4. 2010) jsem zjistil, že rodové pojmenování „Hereroa“ souvisí s kmenem HERERO, a černobílé fotografie na internetu zase s genocidou tohoto kdysi početného kmene z jihozápadní Afriky.
Vše začalo někdy v roce 1882, kdy u břehů jihozápadní Afriky začal budovat svoji stanici brémský obchodník Adolf Lüderitz. Zaměstnanci jeho firmy Heinrichu Vogelsangovi se zanedlouho nato podařilo uzavřít se zdejším kmenovým náčelníkem velice lukrativní obchod, jehož výsledkem bylo výhodné odkoupení rozsáhlých pozemků v místě zvaném Angra Pequena. Dnes v těchto místech stojí město Lüderitz!Začali sem přijíždět další kolonisté z Německa i jiných zemí, a roku 1884 bylo toto území pod názvem Lüderitzland prohlášeno říšským protektorátem. Sám Adolf Lüderitz měl s oblastí jihozápadního pobřeží Afriky velké plány, ale dlouho mu nevydržely, protože se utopil na kánoi při průzkumu delty Orange River v říjnu roku 1886. Kromě města Lüderitz a oblasti stejného jména na území dnešní Namibie nese jeho jméno třeba také sukulentní rostlina Titanopsis lüderitzii, která k naší velké radosti loni poprvé vykvetla i v naší sbírce.
Roku 1890 byla vyhlášena Německá jihozápadní Afrika korunní kolonií. Příliv kolonistů z Německa pokračoval, ale největší jejich příliv nastal teprve na počátku 20. století v době diamantové horečky (1908). Zdejší půda ale byla doslova protkána i jiným nerostným bohatstvím, lákajícím spousty lidí možností rychlého zbohatnutí. V roce 1902 měla kolonie asi 200 000 obyvatel, z nichž pouze necelé tři tisícovky tvořili němečtí osadníci. Ti se ale začínali chovat k domorodcům stejně neurvale, jak bylo zvykem Evropanů ve všech koutech světa, kam vkročila jejich noha. Nejpočetnější skupinu obyvatel německé jihozápadní Afriky tvořili příslušníci kmene Herero. Podle údajů v literatuře jich na počátku 20. století bylo mezi osmdesáti a sto tisíci. Po určitou dobu byl zárukou korektního chování evropských osadníků k domorodcům a naopak správce a později guvernér (1894 - 1905) kolonie Německá jihozápadní Afrika Theodor von Leutwein, ale napětí mezi oběma tábory houstlo. Osadníci zabírali domorodcům nejenom další půdu, ale i jejich dobytek. Hererové zase čas od času zaútočili na odlehlé farmy německých kolonistů. Výbušná atmosféra vyvrcholila v roce 1904 povstáním kmene Herero. Co následovalo bývá právem označováno za první genocidu 20. století. V Německé jihozápadní Africe se vylodilo 14 000 vojáků pod velením generála Lothara von Trothy. Císař Vilém II. se rozhodl tvrdě ztrestat všechny, kdo se opováží vztáhnout ruku na jeho poddané, za které zjevně nepovažoval původní obyvatelstvo své kolonie na jihozápadě Afriky. Generál von Trotha už měl v podobných situacích bohaté zkušenosti. Již o deset let dříve se jako vojenský velitel v Německé východní Africe podílel na masakrech vzbouřenců z kmene Hehe (Wahehe), a potom také na potlačování tzv. boxerského povstání v daleké Číně (1900).Během krvavého potlačení povstání lidu Herero (1904 - 1907) se jím vedeným jednotkám podařilo povraždit tisíce domorodců, a pro další připravil poprvé v lidské historii vyhlazovací koncentrační tábory. Jeho krajan Adolf Hitler mohl později v počínání generála von Trothy nalézt dostatek inspirace. Když se dostali v Německu k moci nacisté, jedna z mnichovských ulic dokonce nesla jeho jméno (1933)!
Pobytu ve vyhlazovacích táborech nebyli ušetřeny ani ženy a děti. V proslulém koncetračním táboře na Žraločím ostrově (Lüderitz) byli Hererové nelidsky mučeni, a Dr. Eugen Fischer (1874-1967) na nich dokonce prováděl nejrůznější „vědecké“ pokusy (především na dětech!). Později se tento nadčlověk stal rektorem berlínské univerzity, a jedním z jeho tehdejších studentů byl i muž jménem Josef Mengele! Generál von Trotha vyhlásil, že beztrestně bude zabit každý příslušník kmene Herero, jehož kdokoliv dopadne na územi Německé jihozápadní Afriky. Všichni Hererové nosili na kůži svoje evidenční čísla! Trotha také nařídil otrávit a zničit všechny zdroje vody dostupné Hererům! Z kdysi většinového kmene zůstalo pouhých 15 000 lidí. Náčelník a vůdce Samuel Maharero převedl asi tisícovku svých bojovníků přes poušť na Brity ovládané území tehdejšího protektorátu Bečuánsko (dnešní Botswana), kde také roku 1923 zemřel. Osud Hererů zanedlouho potkal  i kmen Namů! Generál von Trotha se stal předmětem kritiky celého demokratického světa, který se zprvu zdráhal uvěřit, že je něco podobného na začátku 20. století vůbec možné!
Koukám teď na ty drobné kytičky z čeledi Aizoaceae v našem skleníku  trochu jinak než předtím. A sám se divím, kam až mne pátrání po jejich  identitě  zavedlo. Najednou jsem znovu prohlížel staré mapy z koloniálních dob, a připadal si jako za své dvacet let trvající filatelistické éry, kdy „Filatelistický atlas známkových zemí“ býval mojí biblí!
Když jsem se konečně od cestování chmurnou africkou koloniální historií vrátil zpět k sukulentům, porovnávací metodou mi ze tří panem Hušnerem vytipovaných druhů připadl nejpravděpodobnější Hereroa incurva (incurvus = dovnitř zahnutý, zakřivený). Naše rostliny odpovídají vcelku dokonale všem těm z fotografií stejného druhu na internetu, a zároveň i popisům rostliny v odborné literatuře. Jak jsme mohli zjistit během jejich pobytu v naší sbírce, jedná se o rostliny milující sluneční paprsky v jakémkoliv množství, a zálivku podobnou jako jejich známější příbuzenstvo  rodů Pleiospilos, Faucaria, Titanopsis atp. V zimě snášejí spolehlivě i poklesy teplot k bodu mrazu.
Zbývá dodat jak to dopadlo se zbytky lidu kmene Herero. Šťastlivci, kterým se podařilo uprchnout, zakotvili především na území dnešní Botswany (dnes tvoří 5% zdejšího obyvatelstva). Když jim politické klima umožnilo návrat do země svých předků, byli znovu zbavováni (v Botswaně) svého skromného a těžce nabytého majetku. Domů se vraceli většinou doslova s holýma rukama. Dnes tvoří Hererové asi 7% obyvatelstva Namibie. Na  Žraločím ostrově v Lüderlitzu zůstávají  jako memento těch hrůzných dob pozůstaky koncentračního tábora s pamětní deskou obětem německé koloniální zvůle.
Ulice v německém Mnichově, nesoucí v třicátých letech minulého století jméno tyrana von Trothy, se už od roku 2006 jmenuje Hererostrasse! Potomci nechvalně prolulého generála Lothara von Trothy se v roce 2007 vydali do Namibie, kam je na festival kultury kmene Herero pozval potomek tehdejšího náčelníka Alfons Maharero. Ten také, společně s dalšími příslušníky kmene Herero, uslyšel v Omaruru z úst von Trothových potomků omluvu a projev úpřímné lítosti nad vším, co se před sto lety stalo! Pro pěstitele a milovníky sukulentů  je důležité, že v roce 1927 se rozhodli pánové Dinter a Schwantes po tomto hrdinném a těžce zkoušeném africkém kmeni pojmenovat jeden z rodů sukulentních rostlin čeledi Aizoaceae, zahrnující více než tři desítky druhů. Už navždy ty drobné kytičky z afrického jihozápadu budu mít spojeny s násilím a bezprávím. A budu samozřejmě rád, když se jim bude i nadále líbit v malé zemi uprostřed Evropy, kde spoustě lidem zní slovo omluva v souvislosti s počínáním jejich předků ještě stále jako cosi nepatřičného!
Snímky rostlin rodu Hereroa (patrně H. incurva) byly pořízeny v naší sbírce od loňského července do letošního ledna. Zmiňované černobílé fotografie můžete vidět na internetu, pokud zadáte heslo „HERERO GENOCIDE“!