sukulenty.estranky.cz

Vypůjčil jsem si pro titulek často používaný slogan o květinách našich babiček, a trochu jej poupravil pro naše sukulentářské potřeby. Jde samozřejmě o čistou symboliku, a psát bych chtěl spíše o několika rostlinách notoricky známých a mimořádně odolných, a taky lidech kolem nich, jejichž zásluhou pronikly sukulenty již zcela nevratně do našeho povědomí i zde v srdci Evropy. Je tomu ale už dosti dávno, takže průkopnicemi pěstování sukulentů v české kotlině byly možná spíše babičky našich babiček.
Co se týče mých vlastních babiček, mnoho sukulentních příkladů uvést nemohu. Jihlavská babička Františka bydlela ve starém domku blízko náměstí, kam sluníčko zabloudilo jen zcela výjimečně. Kytek ale mívala vždycky plná okna, a mezi nimi i letitý vánoční kaktus. Ten pak od ní dostala moje matka, a od ní jsme pěstitelskou štafetu přebrali zase my. Kaktus i po někdejším výrazném zmlazení vypadá už znovu prastaře, o každých vánocích bývá obalen množstvím nádherných květů, a znovu pak ještě zjara. Stojí už dvacet let na stejném místě v rohu ložnice. Je to první rostlina, kterou spatřím, jakmile ráno otevřu oči!
Nevím vlastně, zda a jaké vlastně květiny pěstovala moje druhá babička Anna. Doma na statku v Jindřichovicích určitě nějaké ano, jenomže odtud ji s celou rodinou komunisti vyhnali a odstěhovali na druhou stranu republiky do tmavého bytu v nějakém státním statku na dohled od hory Říp. Babiččino srdíčko to vyhnanství nevydrželo. Zemřela tam o rok dříve, než jsem se narodil já. Bylo jí zhruba tolik, co nyní mně!Už v dobách mládí mých babiček se některé sukulenty vcelku běžně pěstovaly, a k jejich rychlému rozšíření do venkovských chalup i za okna městských bytů samozřejmě napomohla především jejich odolnost a nezvykle snadné množení. A také jejich neúnavní propagátoři, jako třeba zahradník Antonín Záruba z Libně. Byl největším importérem sukulentních rostlin v Rakousku-Uhersku, pořádal výstavy a už na počátku dvacátého století vydával obsáhlé ceníku kaktusů a jiných sukulentů, čítající stovky druhů! Reprint jednoho z nich vydal před lety vlastním nákladem pan Petr Koupelka, který zase dnes propaguje a prodává kaktusářskou a sukulentářskou literaturu.
Zvláště venkov skýtal pro sukulenty ideální podmínky! Široké meziokenní prostory chalup pro ně bývaly skvělým zimovištěm. Takřka nebo zcela nasucho zde tlustice, smrdutky nebo aloe „sokolí pero“ v chladu přečkávaly pošmourná období krátkých dnů české zimy. Jakmile to počasí jen trochu dovolilo, stěhovaly se rostliny do předokenních prostor nebo na zápraží domů, kde na ně svítilo sluníčko a občas i zapršelo. Kytky byly tudíž zdravé, odpočaté a svým majitelům (většinou ale majitelkám) se pak odvděčovaly hojným kvetením. K množení stačil odřezek nebo kousek upadlé větvičky. Darovaný pak v rámci dobrých sousedských vztahů šířil pověst nezničitělných rostlin, které bez vody vydrží neuvěřitelně dlouho a slunce je nespálí.
Ve městech byla situace sice méně příznivá, ale i tam si sukulenty rychle nalezly své místo. Mnohdy k jejich pěstování docela dobře posloužily také výlohy obchodů. Rozkvetlé tlustice přilákaly pozornost potencionálních zákazníků, a zkrášlovaly zároveň prostory, kde by jiné rostliny neměly šanci přežít. U okna s kvetoucí „smrdutkou“ Stapelia variegata se zastavil snad každý, stejně jako byla nepřehlédnutelná aloe s pestře pruhovanými listy a zářivě červenými květy na vysokých stvolech, latinsky zvaná Aloe variegata. Říká se jí dodnes „sokolí pero“, a bývala kdysi stejně populární jako třeba stromová a mnohem robustnější Aloe arborescens. Hojivou sílu šťávy z jejích zubatých listů naše babičky už také dobře znaly. V meziokenních prostorech též hojně rozkvétaly kaktusy, většinou Echinopsis eyriesii a jeho kříženci s květy obrovskými a nejrůznějších barev, z nichž se ale pěstitel raduje většinou pouze jediný den! 
Krásu kvetoucích kaktusů a lásku k nim uměl nádherně popsat Karel Čapek, jehož jazyk byl stejně bohatý, pestrý a barevný, jako je svět sukulentních rostlin, mezi něž kaktusy také patří. Kaktus kvetoucí za oknem uchvátil i A.V. Friče, díky jehož kaktusovým objevům z dalekých cest se malá země v srdci Evropy naráz stala známou v celém botanickém světě!
Někteří milovníci sukulentní krásy jí nakonec propadli natolik, že začali systematicky budovat sbírky těch podivuhodných rostlin z dalekých krajin, kterým se za jejich okny tak dařilo. Tito sběratelé (a samozřejmě stále také pěstitelé) začali po nějakém čase vyhledávat stejně postižené jedince ve svém okolí. Nenápadné inzeráty v novinách pak byly podnětem ke vzniku prvních pěstitelských spolků.
Ale vraťme se k babičkám. A vlastně k ženám všeobecně, protože právě ony sukulenty milují nejvíce a nejčastěji je také pěstují. Je zvláštní, že rostliny od nás objednávají a na výstavách i v jihlavské Zoo kupují v drtivé většině právě ženy. Odhadoval bych to někde mezi 80-90%. Přesně opačně je tomu ve spolcích a při budování sukulentních sbírek, o těch kaktusových ani nemluvě! Tam kralují muži, od pravěku sběrači, postupem času se měnící ve sběratele. A také lovci, vyhledávající svou kořist v podobě žhavých novinek, zvaných též „špeky“, a mířící za jejich získáním často všemi možnými i nemožnými způsoby! Také o nich se ostatně v jedné ze svých povídek zmiňuje i Karel Čapek! Zajímavé bylo, že jeho zloděj vzácného kaktusu jej kradl v ženském převlečení!
Mnohokrát jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Jediné co mne napadlo je, že ženy mají výrazně menší potřebu se sdružovat ve spolcích, nebo ji zcela postrádají. Anebo na to prostě nemají tolik času jako muži! O to pečlivěji a s větší láskou pečují o své okenní minisbírky, stěhují své rostliny v létě na zahrádku a také se z krásy rostlin umějí více radovat. Právě pěstitelova (a samozřejmě pěstitelčina) radost bývá prapůvodem jeho zájmu o rostliny.
Sami máme doma sukulentů (a samozřejmě i jiných rostlin) hodně, a milujeme je oba stejně. Shromažďovat jsem je ale začal kdysi dávno samozřejmě já! Společně o ně pečujeme, a společně se z nich také radujeme. A vždy nám při tom zůstává na mysli onen pradůvod našeho zájmu o ně. Jsou chvíle, kdy nám rostliny zaberou úplně všechen čas, ale i v těchto okamžicích si pokaždé najdeme chvíli pro onu zmíněnou pěstitelskou radost. Jakmile bychom zjistili, že čas na pozorování krásných detailů a zákoutí našich sukulentíků se kamsi vytrácí, určitě včas přibrzdíme. Znám spoustu případů, kdy sbírka a rostliny všeobecně svým majitelům přerostly přes hlavu. Je pak žalostný pohled na zanedbané rostliny a jejich uštvaného (a někdy i naštvaného) majitele. Vždy je třeba uchovávat si v paměti, jak a proč to vše vlastně začalo. Když jsme u vlastních začátků plných nadšení, okouzlení a překvapení, snadno se dostaneme v myšlenkách i k sukulentářským začátkům všeobecným. A jsme zase u našich babiček a jejich oblíbených rostlin, jimiž s láskou zdobily okna svých bytů, předzahrádky i zápraží venkovských domků, a které jim každý den přinášely radost, kdykoliv na nich spočinuly zrakem. Na úvodním snímku je naše nejstarší Crassula ovata, za našich babiček pěstovaná ještě jako Crassula portulacea. Následuje Aloe arborescens, jejíž léčivé účinky znaly také už naše babičky, stejně jako znaly Aloe variegata (obr.č.3), jemuž říkávaly „sokolí pero“. „Smrdutka“ Orbea variegata kvetla už na počátku 20. století v mnoha domácnostech, tehdy ještě jako Stapelia variegata (obr.č.4). Následují dva nejobyčejnější kaktusy, s nimiž jsem kdysi jako malý kluk zahájil svoje pěstitelské  snažení. Chamaecereus silvestrii (obr.č.5) a echinopsis s nádherným květem, otevírajícím se obvykle až za soumraku (obr.č.6). Na předposlední fotografii obě naše nejznámější „babičkovské“ rostliny ještě jednou pospolu těsně před stěhováním ze zahrady na zimoviště. A na závěr do třetice naše tlustice, kvetoucí uprostřed mrazivého ledna roku 2010.