Vábení AFRICKÝCH JAZYKŮ rodu SANSEVIERIA
Kdo by neznal takzvané tchýniny jazyky? Dnes už by se možná někdo takový našel, ale na sklonku šedesátých let minulého století asi jen těžko. Rostlina s touto všeobecně vžitou přezdívkou, skutečným jménem ovšem Sansevieria trifasciata, se tehdy ve dvou či třech různých podobách pěstovala snad v každé druhé české domácnosti. Šavle by v případě této takřka nesmrtelné kytky možná byly ještě výstižnější než jazyky, kterým se zase mnohem více podobají jiní zástupci rodu Sansevieria. Že se jedná o rod velice rozmanitý, a dá se říci že i poměrně početný, jsem samozřejmě i já zjistil až mnohem později.
Ve vzpomínkách z dětství a útlého mládí mi tchýniny jazyky utkvěly jako rostlina mimořádně odolná, kterou bylo možno beztrestně umístit prakticky na kterékoliv místo v bytě a úplně nejlépe ji tam pak ponechat jejímu osudu bez nějaké pravidelnější péče. Protože tehdejší mamky s pěstováním a množením pokojových rostlin nedělaly žádné cavyky a zároveň používaly i selský rozum, nebylo divu že ty tuhé africké jazyky velice záhy zdobily skoro všechny domácnosti na sídlišti. Nepídil jsem se tehdy po jejich přírodním původu, a už vůbec jsem netušil, že mohou mít dokonce něco společného se sukulenty, které jsem už tou dobou sice pěstoval na okně svého pokoje, i když zatím jen v jejich kaktusové podobě. 
I když jsem se později začal sukulenty zabývat naplno, rostliny rodu Sansevieria nadále setrvávaly až na samém okraji mého zájmu, podobně jako třeba voskovky rodu Hoya, jejichž příslušnost k sukulentům pro mne byla neméně překvapivá. Z velké části to bylo způsobeno i skutečností, že jsem s pěstováním sukulentů začal ještě za socialismu, kdy se výběr rostlin zmíněných rodů v obchodech vesměs omezoval pouze na dva barevně odlišné typy Sansevieria trifasciata a jedinou voskovku Hoya carnosa. Tato trojice byla samozřejmě zastoupena i v naší panelákové domácnosti.
Zatímco mourovaté jazyky si udržovaly ještě docela přijatelnou výšku, jejich příbuzenstvo se žlutými okraji časem dorostlo i v relativně malé nádobě vskutku gigantických rozměrů. Když jsem já sám dorostl do ještě větších a dospěl do rušného bigbítového období věčných flámů, několikrát se při mém nočním nebo brzkém ranním návratu jazyky kácely k zemi, aniž by kdy došlo k jejich výraznější újmě. Protože jsem je měl na starosti, k 
vodě naštěstí pro ně přicházely jen zcela sporadicky a tak se jim v mém pokoji náramně dařilo, stejně jako zmíněné voskovce. Když ovšem vykvetla, její sladká vůně působila na můj flámy oslabený organismus jako narkóza, a tak v takových chvílích vždy na nějaký čas putovala do vyhnanství panelákové chodby, kde měla více čerstvého vzduchu a v jejím chladivém polostínu jí bylo náramně.Trvalo pak ještě hezkých pár let, než jsem čas od času začínal pošilhávat po rostlinách rodu Sansevieria, zvláště když se začaly občas objevovat v mnohem úspornějším a především atraktivnějším provedení, než jaké jsem si je pamatoval ze svého dětství. Zprvu jsem se spokojil jen s prohlížením obrázků na internetu a teprve později se občas i začetl do popisů některých z nich. Zároveň jsem při tom zjistil, že ve světě dokonce existují magoři, kteří nic jiného než sanseviery nepěstují, a že jich asi nebude málo, když mají i vlastní časopis a spoustu specializovaných webů. Sbírky veškerých specialistů mne odjakživa děsily, a tyto nebyly výjimkou. Všeho moc škodí, opakoval jsem si známou mantru, ale i v tom tak trochu fádním moři tuhého kropenatého listí nemohly mému zraku uniknout některé zvláštní tvary, zdáli mne vábící jako tichý zvuk afrických bubnů.
Před třemi lety jsem poprvé neodolal a přivezl domů pár rostlin Sansevieria francisii. Dohromady jsem o té kytce nic nevěděl, jen že pochází odněkud z východu Afriky, a že by snad neměla dorůstat nikterak ohromujících rozměrů. Nakonec jsem si kvůli nedostatku prostoru ponechal jen jedinou. Je tu s námi pořád, přirůstá pomalu a letos se zřejmě rozhodla postarat o potomstvo, protože na jejím boku začal narůstat nový výhon. Zatím ještě nekvetla. Buď nedostává co potřebuje, nebo je na kvetení ještě mladá. Mezitím ji čas od času zkouším umístit na jiné stanoviště, a příští rok hned na počátku léta každopádně zaujme místo venku pod pergolou, kde se náramně daří našim voskovkám i spoustě jiných rostlin, které dost špatně snášejí přehřáté prostory skleníků nebo prosklené verandy.
Na sklonku letošního jara zazněly africké bubny už docela zřetelně a zblízka, ale zanesl je k mým uším východní vítr, protože rostliny které jsme spatřil v jednom brněnském květinářském velkoobchodě byly evidentně asijské provenience. Asiaté jsou jak známo dobří zahradníci a zdatní obchodníci, docela určitě lepší než obyvatelé černého kontinentu, odkud většina rostlin rodu Sansevieria pochází. Co jsem spatřil v Brně byly rostliny jen zčásti, protože většinu nabízeného zboží tvořily jen zakořeněné listy. Trčely z primitivně vyhlížejících nádob, vyrobených z neurčitého materiálu a postrádajících odtokové otvory, až po vrch napěchovaných spletí kokosového vlákna, značně již proschlého pobytem na přestupních stanicích, kterých bylo na jejich pouti z jihovýchodní Asie do Brna asi nepočítaně.
Chvilku jsem sice ještě váhal, protože nedávno předtím jsem v nějakém časopise četl pojednání vcelku renomovaného autora, varujícího před nákupem těchto zakořeněných listů voskovek a jiných rostlin a jedním dechem dodávajícího, že vypěstovat z nich opravdové rostliny se vším všudy je zhola nemožné. Jenomže při pohledu na ty zvláštní tvary listů a vzory na nich intenzita bubnů sílila a jejich rytmus nenápadně zrychloval. 
Jakmile jsme listy i rostliny přivezli domů, okamžitě jsem jejich kořeny vyprostil ze změti kokosových vláken, což byla v mnoha případech vpravdě sisyfovská práce. Následně vše putovalo do plastových květináčů přiměřených velikostí a normálního sukulentářského substrátu, jen s větším podílem humózní složky než u většiny námi pěstovaných kytiček. Rostliny i listy jsem umístil pod parapet skleníku, občas zalil, pravidelně obdek kropil a čekal jak se v novém prostředí projeví, protože starý skleník na Vysočině má přece jenom daleko do teplého a vlhkem prosyceného asijského podnebí.
Skoro celé prázdniny se nedělo vůbec nic. Žádné ztráty, ale taky žádný velký pokrok. Jen listy rostlin se postupně začaly plnit vodou a hlízovité kořeny pod zemí nabývat na objemu. Na nadzemních částech rostlin se to nijak zvlášť ne
projevilo, když pominu výraznější lesk listů. Zato na tvaru květináčů velice výrazně, protože z kulatých se stávaly oválné a postupem času vzala veškerá geometrie za své úplně. Za normálních okolností vcelku trvanlivé nádoby dokázaly listy sansevierií (a především jejich podzemní části) za dva měsíce prázdnin změnit v nádoby na jedno použití. Při jejich praskajících okrajích se ale k mé velké radosti konečně začaly objevovat zárodky listů nových, a to navzdory zmíněnému varovnému článku i mým stále sílícím pochybnostem o správnosti nastoupené cesty. Přešlapuji ale pořád ještě na jejím začátku a nedovedu si dost dobře představit, co mne na ní vlastně v budoucnu čeká. Rád bych samozřejmě, kdyby to byla nádherná květenství, lákající svojí vůní noční hmyz, a taky co nejvýraznější kresba na listech, jejichž intenzitu se v rámci možností budu pokoušet zvýšit postupným osmělováním rostlin vůči přímým slunečním paprskům. Vypadá to, že jich rostliny snesou mnohem více, než jsem si ještě docela nedávno myslel. Nechci to ale v žádném případě přepísknout, protože popáleniny by pak listy hyzdily kdovíjak dlouho, protože jak to vypadá, více než jeden (u menších druhů možná dva) za sezónu při tomto tempu většina z nich nevytvoří. Ale i ten stojí mnohdy za to. 
Vždyť jediný tuhý list naší Sansevieria masoniana (na dvojici posledních snímků) měří na výšku přes 30cm, zhruba polovinu na šířku a váží bezmála půl kilogramu! Na dalších obrázcích jsou klasická Sansevieria trifasciata se žlutými okraji v jednom z parků na ostrově Madeira (1), Sansevieria francisii (2 a 3), Sansevieria 'Boncellensis' (4), následuje dvojice fotografií mně prozatím neznámého, ale také velice hezkého kultivaru (5 a 6), vše už z naší sbírky.Zatímco já se učím tyto zdánlivě obyčejné a přesto nevšední rostliny pěstovat a porozumět jejich skryté řeči, botanici si zřejmě pořád neví rady s jejích zařazením. Co rostliny rodu Sansevieria znám, prošly již čeleděmi Agavaceae, Dracaenaceae, krátce se ocitly také mezi rostlinami listnatcovitými (Ruscaceae), aby nyní zakotvily u chřestovitých (Asparagaceae), a to za pomoci botanického systému APG III, jak jsem se nedávno dočetl. Zní to až tajuplně. A možná při tom botanici prožívají stejně vzrušující chvíle, jako já při pohledu na neustálé proměny, které mi rostliny rodu Sansevieria v poslední době nabízejí. Zkuste se někdy ponořit do jejich tajuplného světa, překvapivě pestrého a nesmírně zajímavého. Začněte třeba tím, že zadáte do internetového vyhledávače Sansevieria rorida nebo Sansevieria 'Dragon Wing'. Třeba taky pocítíte to vábení.
