sukulenty

V noci z 18. na 19. října 2014 zemřel ve věku nedožitých jedenapadesáti let náš kamarád Vlaďa Zatloukal. Když jsem loni v létě psal článek „Deset let s Vlaďou“, netušil jsem, že krutý osud mu nadělí už jen pouhý rok života. Píše se mi to těžko, a složitě hledám slova. Nesype se to ze mne, jako když píšu o kytkách, které jsme my dva měli společně rádi, i když přímo díky nim jsme se neseznámili. Vlastně to bylo kvůli mé první knize o sukulentech, pro kterou jsem tehdy sháněl spolehlivou a cenově přijatelnou tiskárnu.
Dlouho jsme si my dva vykali, protože mezi obchodními partnery je to tak prostě lepší. Jenomže klasické obchodní vztahy se postupem času proměnily ve vzájemnou spolupráci a z naší od samého počátku oboustranné náklonnosti vzniklo opravdové kamarádství. Jak šly roky, bylo stále pevnější. Opravdový kamarád se pozná mimo jiné také podle toho, že se s ním nemusíte vídat každý víkend, slavit s ním společně veškeré svátky a výročí, a přesto jakmile se i po hodně dlouhé době setkáte, okamžitě zlehka navážete na poslení rozhovor. Opravdový kamarád nikdy nesejde z mysli. Moc takových opravdových kamarádů jsem mezi kaktusáři a sukulentáři nikdy neměl. Vlastně jen tři. Vlaďa byl jedním z nich.Půlroční práce na naší společné knize o sukulentech naše přátelství ještě prohloubila. Takové spoluautorství na knize je jako poloviční manželství. Vyžaduje toleranci, ústupky a kompromisy, ale především absolutní důvěru jednoho k druhému. A taky vzájemnou podporu v kritických situacích. Právě v těch se Vlaďa osvědčil jako ona tolik potřebná klidná síla. Jeho klid mi někdy až lezl na nervy, ale spíše to bylo tak, že jsem mu ho ve skrytu duše tak trochu záviděl a chtěl jsem být aspoň na okamžik takovým kliďasem jakým on byl pořád. Díky Vlaďovi ta kniha vznikala v naprosté pohodě, bez níž dobrá kniha nikdy vzniknout nemůže, o čemž jsem se měl možnost mnohokrát přesvědčit během vlastní dlouholeté nakladatelské praxe.
Za celou dobu přípravy knihy jsme se ani jedinkrát neviděli. Za soumraku jsme den co den sedali k počítačům a jako dvě sovy pak dlouho do noci usilovně korespondovali, posílali si materíály, nápady i polemické komentáře či požadavky na toho druhého. Když jsme si z tiskárny v nedalekém Havlíčkově Brodě na počátku loňského září přivezli první výtisky, hned jsem mu nadšeně volal, jak moc jsem na tu knihu pyšný. Zatímco ze mne v tu chvíli veškeré dosavadní pochybnosti a chmury spadly jako těžká deka, jindy bohorovně klidný Vlaďa začal vznášet obavy, jaké asi na knihu budou ohlasy a recenze. Jakoby v tu chvíli i jeho železné nervy přece jen trochu povolily. Pak se ale jednoho dne ozval a v té jediné větě už zase nechyběl jeho typický humor.„Ahoj Jirko, přeposílám reakci Vereše na knihu (to je snad poprvé co on něco pochválil :-) zdraví VZ.“ Gabriel Vereš ze Sliače je odborníkem na mrazuvzdorné kaktusy (a jeho paní pěstitelkou sukulentů) a autorem knihy o nich, z které se okamžitě po jejím vydání na obou stranách česko-slovenské hranice stal náramný bestseller. A taky Vlaďův přítel, a myslím že i takový jeho kaktusářský guru, jehož s manželkou Andreou často navštěvovali. Slova pana Vereše bych v tu chvíli (i dnes) nejraději nechal vytesat do kamene.
„Kniha 'Pestrý svět sukulentů' je najpodarenějšia kniha svojho žánru, aká sa mi dostala do rúk. Tlač, väzba, úprava super, obsah ma natolko nadchol, že miestami lutujem, že som sa nedal na ostatné sukulenty. Výborne volené tematické okruhy, tu si možu nájsť svoje aj odborníci, ale najmä takí, ktorí o tom nič nevedia. Kvalitný foto materiál musí nabudiť aj mŕtvého. Fotografia vystihuje moment a to sa viac nemusí opakovať. Proste som nielen ja nadšený, ale i moja manželka, u ktorej sa mi zdalo, že už chcela s tým skončiť. Teraz sa od toho nevie odlepiť“.Vlaďu ta slova kaktusářského barda uklidnila naprosto dokonale a vše mu potvrdil ještě náš společný kamarád Honza Gratias velice příznivou recenzí v československém kaktusářském časopise i spousty pochvalných vzkazů od samotných čtenářů knihy. A Vlaďa jakoby v tu chvíli sukulenty z knihy do sebe definitivně nasákl. Začal se o ně zajímat čím dál více, a zjara k nám Zatloukalovi znovu přijeli pořídit další desítky rostlin do své stále se rozšiřující sukulentářské sbírky, narušující dosavadní hegemonii kaktusů v jejich domácnosti. Zůstala tu po nich jako vždycky dobrá nálada, v lednici pravá oprostovická slivovice a dole pod skleníkem celá bedna nádherných keramických misek. Během léta jsem si mu potom kolikrát postěžoval, že je pořád nestíhám osázet, ačkoliv se na to nesmírně těším, a že do podzimu, kdy se chystají znovu přijet, už budou dozajista všechny naplněné našimi sukulentíky. Když se léto chýlilo ke svému konci, požádal jsem Vlaďu o úplně nový plakát na akci „Babí léto se sukulenty“, kterou jsme se rozhodli poprvé pořádat jako náhradu za neuskutečněnou tradiční výstavu sukulentů v jihlavském muzeu. Poslal jsem mu co bylo třeba a čekal na první náhledy. Odpověď mi překvapivě přišla od Andrey. Sdělovala mi, že Laďo (tak ona mu říkala) je sice ve špitále, ale robí na tom! A opravdu tomu tak bylo. Vlaďa vymýšlel ty své počítačové fígle ověšen nejrůznějšími hadičkami ze zdravotnických přístrojů. Odříznut od internetu pak výsledky své práce posílal přes svého syna mně, a já zase stejnou cestou k němu své poznámky. Plakát z toho vznikl nádherný a naprosto nepřehlédnutelný i v té velké konkurenci na výlepních plochách po celé Jihlavě. Vlaďa mi pak psal, že má patrně trombózu, za pár dnů se už ze špitálu vrací domů a bude čekat na výsledky. Navrhoval jsem mu návštěvu Pávova, jakmile se z toho všeho trochu vzpamatuje.Asi za týden volal. Bylo to v neděli dopoledne, kdy jsem v letním makroloňáku jako každý týden balil rostliny pro naše zákazníky. Vlaďa chtěl vědět, kdy vlastně odlétáme na tu naši řeckou dovolenou. A hned vzápětí na mne vybalil krutou pravdu. Mluvil soustředěně a naprosto klidným hlasem, ale ten výčet nemocí byl děsivý. Z toho není cesta ven, dodal jedním dechem. A taky že by nás ještě rád viděl. Na poslední chvíli ještě spolknul to slůvko „naposledy“. Slíbil jsem mu to bez váhání a vůbec jsem se v tu chvíli nezamýšlel, jak tohle vůbec sám zvládnu. Když hovor skončil, upíral jsem svůj prázdný pohled do jediného místa a makrolon přede mnou se pohupal jako vlny v Libyjském moři.
Sotva jsme zakončili sezónu v jihlavské Zoo, vyrazili jsme do Oprostovic. Sbalil jsem kytky, které Vlaďa chtěl a pořád jsem se v duchu trápil tím, jak se vlastně budu chovat v situaci, v níž jsem se ještě nikdy neocitnul a doufám že už ani neocitnu. Nakonec z toho byl příjemný slunečný den s příjemnými lidmi, protkaný spoustou veselých příhod a příběhů ze sukulentářského a kaktusářského světa. Když jsme procházeli sadem, Vlaďa mi řekl, že je na tu naši knihu taky pyšný. Jakmile se naše manželky na chvilku vzdálily, ještě mi bez špetky sebelítosti upřesnil krutou realitu, když namísto nemocí začal vyjmenovávat ryze praktické kroky, které už postupně podniká.
Nejhorší bylo loučení. Oba jsme tušili, že je to naposledy, ale snažili jsme se chovat jakoby tomu tak vůbec nebylo. Zvládli jsme to, protože v poslední době už jsme mysleli hodně podobně. Oba jsme v té chvíli určitě zároveň někde v hloubi duše doufali v zázrak, který se občas přece uděje. Poslední stisk ruky a krátký pohled do očí. Ty jeho se trochu leskly, ale dost možná to mohl být jen odraz z těch mých. Viděl jsem, že Vlaďa se drží z posledních sil, že mu ten rušný den dal zabrat, ale navenek to znát nedal. Večer mi psala Andrea, že co jsme odjeli, Vlaďa spí a spí. A že mu naše návštěva udělala moc dobře.Chodil jsem po skleníku jako lev v kleci a sbíral rostliny, o nichž jsem si myslel, že by se Vlaďovi mohly líbit. Už za ta léta znám jeho vkus a šlo mi to tudíž tak nějak samo. Snášel jsem je na jedno místo, hned druhý zabalil a poslal do Oprostovic, aby s nimi stihnul osázet alespoň zlomek té nádherné keramiky, kterou za poslední měsíce stačili s Andreou vytvořit.
Jinak vždy stručný Vlaďa (nejčastěji „ok VZ“) mi pak napsal zprávu, při jejímž čtení jsem ztěží držel slzy. Psal že během sázení těch kytek alespoň na jedinou hodinu úplně zapomněl, v jaké situaci se nachází. Zpráva byla na Vlaďu nezvykle dlouhá, jako žádná jiná za celých jedenáct let naší pestré a hojné korespondence. Psal mi taky, jestli mi nevadí, že zprávy od něj asi v budoucnu nebudou moc veselé. Odpověděl jsem, že beru všechny, a že pro mne budou jen dalším důkazem našeho opravdového kamarádství. Hodně komunikoval i s Ivanou, které pomáhal s výběrem našeho nového foťáku (byl vynikajícím fotografem, mohl se tím klidně živit). Se mnou zase ohledně rostlin i své nemoci. Psal že dobré dny se mu střídají se špatnými, a že když má ty dobré, chodívá i do dílny a aspoň chvilku točí na kruhu, nebo se jen tak kochá sukulentíky v miskách, které jsou na dvoře jejich statku rozmístěny úplně všude. Pak přišla další dávka jeho černého humoru. Prý že byl na první chemoterapii, ale vůbec nic mu po ní nebylo, takže si myslí, že to asi namíchali nějaké slabé. Odjeli jsme na řeckou dovolenou. Na všech předchozích cestách jsem se vždycky dokázal dokonale odpoutat od české reality. Tentokrát to tak úplně nešlo. Navzdory svým zvyklostem jsem večer co večer zapínal mobil a kontroloval zprávy. Jakmile jsme se vrátili, okamžitě jsem jednu vyťukal pro Vlaďu. Tu už bohužel nečetl, protože jeho stav se mezitím výrazně zhoršil. Přestal jsem mobil vypínat úplně. Občas jsme si volali s Andreou. V neděli v podvečer mi sdělila, že Vlaďa během předešlé noci na Svatém Kopečku u Olomouce zemřel.
Setkávám se s ním ale pořád, skoro by se dalo říct, že na každém kroku. Ve skleníku na parapetu stojí kytky od něj i se jmenovkami, do posledního místečka popsanými jeho úhledným písmem. Proč máš tak málo havorcií (nebo „proč nemáš rád havorcie?“), ptal se mne už před mnoha lety při první návštěvě našeho skleníku, a pak znovu letos zjara. Vysvětloval jsem mu, že skleník není nafukovací a moje sukulentní favority je třeba hledat úplně jinde. Havorcie od něj si ale budu hýčkat i s těmi jmenovkami, které jinak vůbec nepoužívám.A proč že jsi vlastně neměl za mlada rád Led Zeppelin, ptával se opakovaně. Trpělivě jsem mu znovu vysvětloval, že patrně i proto, že zrovna od nich toho u nás v Jihlavě v půli sedmdesátek na maxelkách moc nekolovalo, a navíc na mne asi tehdy byla jejich muzika ještě moc složitá. Že mi ještě nějaký čas trvalo, než jsem k ní dospěl. Vlaďa uměl na kytaru bigbít, který hrával s kapelou celá léta po zábavách, ale vzládl na ni i klasiku a hrál prý dokonce i v nějakém přerovském orchestru. Není divu, že Zeppelin pro něj byli okamžitě stravitelným soustem, zatímco já si bohatě vystačil se Slade, T.Rex nebo Uriah Heep, a ze Zeppelin jsem tehdy vstřebal jen Stairway to Heaven, protože při ní se na nás holky lepily jako klíšťata. Denně chodím skleníkem kolem našich sukulentíků, zasazených v nádherných miskách, které Vlaďa se svojí ženou Andreou v posledních letech v Oprostovicích společně točili na kruhu i vyklápěli z forem a pak opatřovali nejrůznějšími glazurami, z nichž oči přecházejí. Vlaďa keramice a nejrůznějším technickým i technologickým fíglům s její výrobou spojeným zcela propadl. Každičká rýha či ozdoba na stěnách té keramiky prošla jeho rukama. Zůstala tady po něm prostřednictvím těch nádherných nádob opravdu nesmazatelná stopa.
Osud byl k Vlaďovi krutý, a spousta jeho plánů a vizí zůstala nedokončena nebo neuskutečněna. Díky řízení osudu jsme se s ním ale naštěstí neminuli v prostoru a čase, což se při troše smůly v tomhle velikánském světě klidně stát mohlo. Vlaďův život byl příliš krátký, jako Mejlovy „Muchomůrky bílé“. Přejme mu příjemné procitnutí na tom jiným světě, zatímco my si kousek z něj na tom našem budeme dál nosit ve svých srdcích.