ZLATÉ sukulentní SEDMDESÁTKY
John Lennon kdysi prohlásil, že sedmdesátá léta stála za hovno. A to ještě nežil v Československé socialistické republice. Já sice ano, přesto především na jejich druhou polovinu vzpomínám s trochou nostalgie a vcelku v dobrém. Hlavně díky tomu, že jsem chodil na střední školu s 90% holek, naplno se věnoval bigbítu, flámům i všemu ostatnímu, co sebou takový studentský život tehdy přinášel. Jen na učení a sukulenty mi v té době už nezbývalo příliš času. Možná právě proto se nyní vracím do těch sedmdesátek, které v sukulentním světě přinesly minimálně tři objevy v oblasti mexických rostlin čeledi tlusticovitých (Crassulaceae), které lze bez nadsázky nazvat převratnými.
Vše odstartoval slavný německý botanik Alfred Bernhard Lau (1928-2007). V roce 1972 nalezl v mexických horách na pomezí států Chihuahua a Sonora rostlinu, která se nepodobala vůbec ničemu dosud známému v přebohaté říši sukulentů. Laikům by snad ploché růžice té rostliny mohly vzdáleně připomínat netřesk, a už docela silně pak netřesk sešlápnutý podrážkou těžké boty na noze pořádného chlapa. Její ploché růžice, sestávající se z geometricky naprosto dokonale poskládaných listů, totiž při průměru 10cm bývají jen zřídka vyšší než dva centimetry! Záplava červnových květů v nejrůžovějším odstínu, jaký si jen člověk dovede představit, omráčila doslova celý sukulentářský svět. Barva tak intenzivní, že z ní skoro bolí oči, které mi pak lezly z důlků, když jsem ty květy o mnoho let později spatřil poprvé naživo. Protože se ta kytka nehodila k žádnému dosud známému rodu, pojmenovali ji pánové Moran a Meyrán jako Tacitus bellus. To se psal rok 1974, a z mé někdejší dětské panelákové sbírky za okny zbylo už jen několik statečných sukulentních mohykánů, zatímco kaktusy mezitím do jednoho nenávratně odešly do věčných lovišť, s výjimkou takřka nesmrtelné Mammillaria prolifera. Zato jsem v tom roce poprvé uslyšel božského Freddieho Mercuryho, nezapomenutelný ploužáček Sunshine od Nazareth a písničku mého života Teenage Dream báječného Marca Bolana, kterému v té době zbývaly už jen poslední tři roky života. Mezi sukulentáři se Tacitus bellus stal okamžitě stejným hitem jako výše uvedené písničky v našem tehdejším vidění světa.
Alfred Lau se v roce 1967 natrvalo usadil v Mexiku, a tak nebylo divu, že další jeho botanické objevy na sebe nenechaly dlouho čekat. V mládí vystudoval teologii a v místě svého nového bydliště ve státě Veracruz založil misijní školu pro chudé indiánské chlapce, kterým se díky ní dostal dobrý základ vzdělání, který mnozí z nich později proměnili i ve vysokoškolský titul. Když se v roce 1976 objevil popis jeho nálezu z kaňonu Tomelin ve státě Oaxaca, byla to pro sukulentářský svět naprostá senzace. Pánové Moran a Meyrán tentokrát sněhobílou rostlinu s nádhernými květy pojmenovali přímo po jejím objeviteli jako Echeveria
laui. Snad každý pěstitel ji chtěl mít. Platilo i o deset let později, kdy jsem definitivně zakončil svůj druhý pokus stát se kaktusářem a naplno se začal věnovat pěstování „zelí“, jak tehdy kaktusáři hanlivě nazývali vše ostatní v říši sukulentů. I dnes je to kytka stále žádaná, protože z listů se množí dost mizerně a navíc je maličko choulostivější než většina jejího příbuzenstva. Jenže v době jejího popisu pro mne byly největší senzací veškeré písničky Deep Purple nebo Uriah Heep, skvostná Bohemia Rapsody skupiny Queen nebo Love Hurts od Nazareth. Tahle skotská partička mých oblíbenců měla náramně šťastnou ruku, když oprášila patnáct let starý hit Everly Brothers a udělala z něj ploužák desetiletí. Holky se na nás při něm lepily jako klíšťata a veškeré mexické sukulentní objevy šly tehdy pochopitelně úplně mimo mne.
Když vznikl popis toho posledního z trojice převratných mexických objevů, psal se už rok 1978. Myron Kimnach objevil na severozápadě státu Durango rostlinu odlišnou od všeho, co až doposud říše sukulentů nabízela. Zprvu se ještě zdálo, že se jedná jen o další z nových druhů rodu Echeveria, ale jakmile v Huntingtnově botanické zahradě v Kalifornii vykvetla první z 
těch záhadných kytek, botanikům bylo okamžitě jasné, že budou muset hledat spíše v příbuzném rodu Sedum. Právě voňavé bílé kvítky na krátkých stvolech daly rostlině jméno Sedum suaveolens (suaveolens = příjemně vonící). Rostlina samotná se nestala takovým pěstitelským hitem jako dvě předchozí, zato pořádně zamotala hlavu botanikům i vědcům po celém světě, protože množství chromozomů v jejím případě deseti a vícenásobně převyšovalo většinu ostatních sukulentů a toho času se rostlina v tomto ohledu dokonce stala světovou rekordmankou mezi všemi živými organismy na této planetě. Já jsem si v tom roce pro změnu lámal hlavu s tím, jak zdolám úskalí maturity z ruského jazyka, protože i po těch letech jsem stále ještě gavaril pa rusky jen němnóžko. Na parapetu mého panelákového pokoje přečkala tu hektickou dobu jediná Stapelia grandiflora, která mému nosu dokonce čas od času i pořádně zasmrděla, stejně jako snahy soudruhů vnutit nám pod rouškou západního bigbítu Abbu, Drupiho, Bay City Rollers, Harpa nebo další účastníky Ein Kessel Buntes, když už jim bylo jasné, že domácí popíkáři jsou v našich očích totálně provaření. 
V samém závěru sedmdesátek se rozhodli botanici přejmenovat Tacitus bellus na Graptopetalum bellum. To se psal rok 1979. Freddie Mercury z pódií už nějaký čas hřímal We Will Rock You, Pink Floyd poprvé vystavěli a zase zbořili vysokou zeď, zatímco železná opona zůstávala neprodyšně zatažená. Aby se skrze ní k nám nedostalo něco škodlivého či nakažlivého, bděl jsem já se zbraní v ruce (v mém případě s injekční stříkačkou a teploměrem) na zámku ve Stružné u Karlových Varů a chránil klidný spánek pracujícího lidu. Když jsem složil zbraně, začínaly už osmdesátky. Teprve během nich přišla konečně řada i na sukulenty a ten správný čas přesadit minimálně deset let nepřesazenou smrdutku. Takže tolik k těm sedmdesátkám.
Každému z významných sukulentních objevů té doby patří jedna dvojice snímků. Ta první červnovým květům Tacitus bellus, druhá Echeverii laui, jejíž květy se otevírají nejčastěji na přelomu května a června a poslední dvojice patří Sedum suaveolens, jehož májové kvítky nádherně voní a daly rostlině jméno.
