LOTHAR BÖNISCH (ŽACLÉŘ)
Po dlouhých šestnácti letech jsem na sklonku jara navštívil sukulentní sanatorium pana Lothara Bönische v Žacléři, a pro moji manželku Ivanu to byl dokonce návrat po letech dvaceti! Pan pěstitel, můj rádce a sukulentářský Guru mne v telefonu upozornil, že už to u něj není co bývalo, protože chybí na všechno dostatek času. Už ho za ta léta trochu znám, a protože jsem v tom telefonátu nezaslechl slogan „už na to nestačím“, bylo mi jasné, že Lothar Bönisch zase trochu přehání.
Když nás paní domu po srdečném uvítání vyslala vzhůru strmou a nádherně upravenou zahradou za pánem zdejších skleníků, při pohledu na ta čistá a nádherná zákoutí mi bylo okamžitě jasné, že ty dva ani v pokročilém věku láska k rostlinstvu všeho druhu zdaleka neopustila. Vstoupili jsme do sukulentních pralesů a vydechli si. Všechno zde bylo jak být má. Jen majitel té záplavy rostlin nebyl chvilku k nalezení, a tak jsme prolézali starými známými zákoutími, než se ozvaly kroky ze schodiště pod hlavním skleníkem.
Přivítání bylo krátké a vřelé, a pak už nastalo pobíhání mezi třemi ( a místy až pěti!) patry parapetů, prokládané výpady do skleníku číslo dvě či tzv. pracovny, která je také plná sukulentů. Ty u Bönischů ostatně rostou doslova všude, dokonce i na zdech skleníku, o čemž se můžete přesvědčit na jedné z fotografií. Už když zastavíte u bílého domku manželů Bönischových, za jeho oknem spatříte tak ukázkové Pachypodium baronii, že by se podle něj mohly psát sukulentářské manuály.
Na mně se začaly velice záhy projevovat příznaky sukulentářské horečky. Dříve mne potkávala poměrně často, ale v poslední době už přece jenom méně. Je to zvláštní stav mysli, projevující se i navenek. Ivana to na mně okamžitě poznala, a myslím, že se docela bavila, protože se domnívala, že jsem z této dávné choroby definitivně vyléčen.
Nebyl čas na nostalgické vzpomínání, i když některé zajímavé momenty z našich dřívejších sukulentářských setkání mi samozřejmě paralelně s pobíháním skleníky prolétaly hlavou. Začal jsem hledat ve spleti stovek rostlin ty, které v posledních letech docela vymizely z našich sbírek k velké škodě nás pěstitelů a milovníků tučnolisté krásy. A najednou jsem začal nacházet první z nich. Kalanchoe eriophylla, nejjemnější a nejplyšovější ze všech plyšových kalanchoí z Madagaskaru tu byla, a ne jedna! Sedum pilosum, kouzelné bochánky křehké kavkazské krásy, údajně mrazuvzdorné, ale v našich zimách vytrvale hynoucí, ať už jsou teplé jako ta přesposlední, nebo Ladovsky kruté a zaroveň krásné jako ta nedlouho před ní. Tato miniatura zrovna hýřila růžovou nádherou svých kvítků, které předznamenávají její odchod z tohoto světa. 
Staré trichodiademy jen o něco větší než při poslední návštěvě, ale zato v mnohem větším počtu a druhové pestrosti. Kytky nad kterými se mi nepřestane zastavovat dech nikdy. Poprvé jsem viděl naživo Huernia kennedyana, a zadoufal jsem, že brzy spatřím i její přenádherné květy pod pávovským sluncem, protože dvě rostlinky ihned putovaly do nachystané přepravky.
Mezi rostlinami jsme samozřejmě probírali život, nemoci, nedostatek času. Pan Bönisch mi sdělil, že přišel tuhle zimu o hodně rostlin, protože krátce poté, co jsme se potkali na podzimním zamykání v Chrudimi, ulehl a nebyl schopen zazimovat své miláčky jak bývali předchozí léta zvyklí. 
„Kytky vám to hned vrátí,“ konstatoval se smutným úsměvem. Ale ty co zůstaly, a je jich kupodivu stále k prasknutí napěchovaný skleník, jsou svěží, rostlé a vybarvené jako z pěstitelských učebnic. „To víte, lítáme s manželkou z jednoho do druhého. Ale dokud to jde ...“ Pochvalu za nádhernou zahradu prý své paní vyřídí, protože ta je především strůjkyní té krásy.
„Jestli chcete vidět keramické misky, zajedeme dolů!“ pravil Pan pěstitel. Zvláštní, pomyslel jsem si. U pana Jaroslava Bittmana v Dymokurech jsme zase chodívali častokrát „nahoru“, kde bývaly na parapetech jeho největší sukulentní poklady. „Dole“ byla budova bývalé sklárny z roku 1918, kterou Lothar Bönisch koupil coby ruinu před několika lety a opravil ji tak dokonale, že vypadá jako dobově stylový dům, postavený na zelené louce. Otevřel nádherně, účelně a stroze vybavenou kancelář, jejíž dominantou byla jedna z nejkrásnějších barevných obrazovek, jakou jsem v poslední době viděl. 
Pestrá hejna rybiček se po ní pohybovala s přirozenou elegancí a měnila směr i odstíny svých nádherných barev. Pak jsme vyrazili na prohlídku keramických dílen, v nichž vzniká nejenom průmyslová keramika, ale také nádherné bonsajové mističky s glazurami, připomínajícími jemný samet. Pan Bönisch má pět zaměstnanců a zakázek mnohem více, než stačí uspokojit. „Musím taky často přiložit ruku k dílu, ale problém s tím nemám. V keramice dělám od svých patnácti let!“ Najednou jsem si uvědomil, že mu brzy bude osmdesát! Nebo už možná bylo!
Sukulentářská horečka najednou začala ustupovat, protože ji z mé mysli na okamžik vytlačil pocit absolutní úcty k tomuto zajímavému, přátelskému a příjemnému člověku. Kdybych byl prezidentem této země, už bych panu Lotharu Bönischovi vstříc vyšlapoval po tlustém koberci s tubusem, následován svým tajemníkem, jehož ruce by opatrně a s úctou svíraly polštářek se státním vyznamenáním.
Odjížděli jsme s pocitem nádherně prožité hodinky, kterou budeme opatrovat ve svých vzpomínkách ještě hodně dlouho. Hlavně ale s předsevzetím, že „příště“ určitě nebude znamenat šestnáct let, ale jen několik týdnů. Domluvili jsme se totiž na důkladné a hloubkové návštěvě a spolupráci, na jejíž výsledky se těším už nyní. Užili jsme si ještě krátký společný pohled na okolní vrcholky Krkonoš, podali si ruce a poděkovali hostiteli za čas, který musel pozděli ukrást někde jinde. 
Sukulentářská horečka ze mne postupně a po kouscích vyprchala až dlouhou cestou domů. Z té je i poslední fotografie, která by se mohla klidně jmenovat „Dva blbouni u Nové Paky“. Až budete projíždět mezi Trutnovem a Novou Pakou a spatříte u silnice tvora z fotografie, zastavte a vejděte do barevného domu, který vidíte za námi. Dobře tu vaří a je zde příjemně. A z parkoviště před restaurací uvidíte taková panoramata Krkonoš, o jakých se Homolkovým na jejich zasloužené dovolené ve Špindlu ani nezdálo. Byl to krásný den, jehož část jsme prožili s člověkem, kterého si nesmírně vážím.
Na druhé fotografii je také druhý skleník, zčásti věnovaný množení sukulentních skalniček, kterým v době naší návštěvy vévodily nádherné květy Sedum pilosum. A pak už vcházíme do hlavního areálu, kde můžete spatřit mnohaposchoďový způsob pěstování sukuletnů všeho druhu, kterých je tu místy neprostupná džungle, v níž se při troše pozornosti najdou úplné skvosty. 
Dva nádherné exempláře Euphorbia horrida by se staly ozdobou každé sbírky a rád jsem s nimi zapózoval. Žacléřským endemitem je Echeveria „muralis“, která roste epifytně pouze zde, a to výhradně na kolmých, zděných stěnách s místy chátrající omítkou. A pak už nezbývalo než se rozloučit s naším hostitelem a společně se z jeho zahrady na chvilku zahledět na obrázky, které panu Bönischovi mohou připadat všední, zatímco pro nás jsou stále fascinující. U jména pana Lothara Bönische v titulu článku jsem záměrně nepoužil titul, protože mi říkal, že ho sám také vůbec nepoužívá!
