sukulenty.estranky.cz

Tentokrát budu psát o člověku, který píše opravdu hodně. Píše nejenom hodně, ale k radosti nás „zelinářů“ také dobře a poutavě zároveň. Když jsem začínal s pěstováním sukulentů, mými prvními pomocnými berličkami byly právě jeho články (tehdy velice vzácné, vhledem ke konzervativnímu vedení čas. Kaktusy) v kaktusářských časopisech. Později pak jeho knihy, kterých napsal více. Některé sám, jiné společně s nejrůznějšími spoluautory. Kolik těch knih vlastně už bylo nevím. Mohl bych je samozřejmě spočítat, protože jsou všechny v naší knihovně, přesněji řečeno v policích poblíž počítače, jelikož v nich neustále něco hledám.
Taky jsem napsal jednu knížečku a několik článků do časopisů, ale neustále se potýkám s nejrůznějšími změnami v botanické nomenklatuře, které Honza Gratias zvládá s bravúrou. Vždycky když se mi nechce pátrat po historii názvu nějaké rostliny, vím že pod značkou JGR ty údaje spolehlivě naleznu. Sám sobě namlouvám, že Honza zvládá tu nimravou práci, do které se nikomu příliš nechce proto, že je povoláním učitel. A to bývají pedanti, není-liž pravda! Kdyby mne ale učil na devítiletce botaniku on, nemusel jsem možná tehdy mít jedinou trojku na vysvědčení právě z ní.
Článků napsal stovky, a navštívil na svých cestách republikou (i západní Evropou) nespočet kaktusářských a sukulentářských sbírek, o nichž potom psal reference v časopise „Kaktusy“. Protože při tom také neustále fotil, na žádných fotografiích se tudíž sám neobjevoval. Všude jezdil autobusy nebo vlakem, a snad prý také stopem (nebo s podobně postiženými kamarády autem). Značka JGR je pro sukulentáře stejně srozumitelná jako pro politiky JFK.
Jednou také přijel přednášet do našeho jihlavského spolku kaktusářů, a tak jsem si nemohl nechat tu příležitost ujít. Zajímaly mne nejenom samotné sukulenty a jejich pěstování, ale také jsem byl zvědav, jak vlastně vypadá JGR.
Po přednášce se chodí s přednášejícím do hospody na večeři, tak jsem tehdy samozřejmě také vyrazil. Počítal jsem s tím, že se budeme vzájemně představovat, a najednou se mne zmocnila mírná panika. Uvědomil jsem si, že jsem nezaslechl, jak ho vlastně na počátku přednášky oslovovali, přesněji řečeno jak se vlastně vyslovuje jeho podivné příjmení. Trapas se ale nekonal. Představil jsem se, on mi podal ruku a řekl: „Já jsem Honza!“ Zvedli jsme džbánky, přiťukli si a bylo po trapasu.
Když jsem potom za nějaký čas přijel do Roudnice, dostalo se mi od mého hostitele vysvětlení se vším všudy. Jeho předkové byli zřejmě Italové, Gratias foneticky zní „gracias“, a znamená to v tehdejší řeči jeho předků něco jako poděkování. Ve slovnících je uvedeno, že „Deo gratias“ znamená „Bohu díky“ nebo také „sláva tobě, Pane“.
Mezitím jsme ale důkladně prohlédli Honzův skleník, který je plný sukulentů všech možných druhů. Protože byla zima, další část rostlin odpočívala na dočasném stanovišti ve škole, a zbytek takřka na všech možných i nemožných místech domku manželů Gratiasových. Sbírka se mi moc líbila především proto, že kromě opravdových rarit tam milovník sukulentů najde i ty nejobyčejnější kytky, které často bývají zároveň nejkrásnější.

Když k Honzovi jedou na návštěvu kaktusáři, určitě nepočítají, že tam nějaké své otrněnce naleznou, ale musí být příjemně překvapeni. Kaktusy jsou u Honzy sice v menšině, ale věnuje jim stejnou péči jako sukulentům. Když procházíte jeho sbírkou, připadáte si jako v botanické zahradě, protože je to nádherná přehlídka všeho možného, co může sukulentáře zajímat. Kdybych měl tipovat, které rostliny má Honza nejraději, asi nebudu daleko od pravdy, když zmíním unkariny (viz snímek). Honza pro ně v jednom ze svých článků nalezl náramně přiléhavé označení - rostliny pro 21. století. Vzhledem k tomu, že unkariny tvoří kmeny bizarních tvarů, nádherně kvetou po většinu roku a jejich plody jsou hotovou pastvou pro oči, shrnul jejich přednosti Honza zcela po svém několika slovy. Navíc jsou to kytky, které rostou jako šlak, a málokdy uhynou. Vsadím boty, že do deseti let jich bude za českými okny stejně jako „madagaskarských palem“ nebo „pouštních růží“.
Večer jsme vyrazili na pivo do místní hospůdky a po návratu přidali ještě trochu řecké rakie. Honza bydlí na kopci, a dole, hluboko pod ním teče velká řeka, která pro Honzu má stejné kouzlo jako tučnolisté rostliny. Plavou v ní totiž tuční i hubení kapříci, a mnohdy i leccos vzácnějšího. Tichých bláznů je tam mezi kaktusáři zřejmě vícero, takže rybářský spolek kamarádů a ten kaktusářský jsou v Roudnici nad Labem asi hodně provázané.
Honzova botanická knihovna je opravdu bohatá a pestrá, stejně jako jeho sbírka. Když jsem se druhý den s Gratiasovými loučil, moje zavazadlo ztěžklo nejenom několika novými rostlinami, řízky a sáčky se semínky, ale taky voňavým proviantem, pocházejícím z trouby paní domu. Honza má to štěstí, že jeho manželka je žena velice tolerantní. A tak se návštěvám u Gratiasů nikdy nemůže stát, že by byly nuceny poslouchat nářky nad skutečností, že je majitel rostlin neustále zalezlý ve skleníku nebo raizuje po světě. Honza také není pouze „zelinářem“ v uvozovkách, ale praktickým producentem plodové zeleniny, s níž se svezou i nějaké ty africké brambory. Když je Honza v dobrém rozmaru, předvede i další svou chloubu, kterou jsou slepice. Vy se smějete, ale on jim věnuje stejnou péči jako vzácným africkým či mexickým raritám, a tak přispívá svým dílem k rodinnému jídejníčku.
V blízké budoucnosti ale s největší pravděpodobností Honzovy sukulenty ani slepičky nespatříte, protože se v Roudnici chystají velké stavební práce, a nebude možné po nějaký čas návštěvy sbírky praktikovat.
Z vlaku jsem sledoval spoušť, kterou všude kolem řeky  v létě předtím zanechala staletá voda. V televizi to člověku tak hrozné nepřipadá, a v okně kupé vysílali hodně dlouho stále stejně hrůzný program. Ještě že jsem si tu depresivní podívanou mohl zpříjemnit sladkostmi od paní Gratiasové, které po otevření batohu provoněly celé kupé.
Dost mne mrzelo, že kvůli zimě jsem nemohl vidět v reálu tzv. „Gratiasovu metodu“ pěstování afrických kaudexů rodu Kedrostis a jim podobných rostlin, která už byla několikrát publikována nebo zmiňována v kaktusářských tiskovinách všeho druhu. Spočívá v tom, že Honza tuto ještě před patnácti lety málem raritní rostlinu zasadí ve fázi mladých semenáčů nebo zakořeněných řízků do svého zeleninového (ne zelinářského!) foliáku a tam je od jara do podzimu intenzivně pěstuje jako ostatní plodovou zeleninu. Výsledky jsou ohromující, protože některé kaudexy váží na podzim až 1,5 kilogramu! Honza je tedy nejenom velice zdatným sukulentářským teoretikem a praktikem, ale také experimentátorem. Ještě jeden příklad za všechny.
Operculicarya decaryi je rostlina sice odolná, ale vzhledem k obtížnému množení a své kráse stále nedostatková. Zatouží po ní každý, kdo ji spatří, a to nepřeháním. My normální pěstitelé kolem ní chodíme po špičkách, a když se někdo ptá na potomstvo, uřízneme  kousek větvičky a řekneme mu, ať si to zkusí sám. Experimentátor JGR docela klidně rozřeže kořeny své sbírkové rostliny na kousky, které zakoření. Aby nezapomněl, kde měly kořenové řízky vršek, označí si ho tužkou. Když se mu ale jeho značky smažou, nepropadá panice. Prý nakonec pozná, u kterých se spletl, protože ty mu zakoření o něco později!
Na Honzu si vzpomenu každý den, protože památka na jeho návštěvu v Pávově stojí na okně v koupelně, kam se chodím večer sprchovat. Už je tam několik let, a místo pro nádherně kvetoucí brambořík Cyclamen persicum doporučil Ivaně tehdy sám dárce. Manželce zároveň detailně popsal způsob, jak pěstovat brambořík jako dlouholetou rostlinu. Ivana se o něj dobře stará, a tak kvete jak kvést má a odpočívá, když je na odpočinek správný čas. Tahle kytka je snad nejkrásnější kaudex, který pěstujeme. Pravidelný, takřka kulatý s černou borkou a listy naparáděnými nádhernou kresbou, z které oči přecházejí. Však taky na tuto rostlinu Honza nedá dopustit, a neustále vede polemiky, zda je to pravý kaudex či není. Jakoby si dělal výčitky, když tuto rostlinu zařazuje mezi kaudexy ve své knize. Přitom tam bezesporu patří.
Trošku smutný osud provázel jeho zatím poslední knihu, kterou napsal společně s významným pěstitelem a šlechtitelem panem Bohumilem Bradnou. Kniha se jmenuje „Pěstujeme pelargonie“ a na jejím vzniku se Honza podílel, protože pelargonie jsou jeho velkou láskou. Navíc se dobře orientuje mezi redaktory a nakladateli, takže pomohl na svět knize, která na trhu dosud chyběla. Zároveň měla být poctou celoživotnímu dílu pana Bradny a jeho dlouho chtěným dítětem. Osud byl tentokrát krutý, a pan Bohumil Bradna zemřel pouhých 5 dnů před uvedením knihy na trh.
S Honzou se čas od času potkáváme na nejrůznějších akcích (letos to asi bude horší), a kupodivu nemluvíme až tak o sukulentech, protože s ním se dá mluvit prakticky o všem. Když ale něco o sukulentech nevím, vím že mám Honzu, a on většinou ví. A když neví, tak poradí kdo to ví. Takhle je to tedy s JGR.

Na titulní fotografii je JGR s panem Bohumilem Bradnou. Na dalších pak máte možnost nahlédnout do Honzova sukulentního království a následuje obří kedrostis, který je výsledkem jeho zelinářského experimentu. Následují jeho oblíbené botanické pelargonie a ještě oblíbenější unkariny. Na dalším snímku můžete spatřit Jana Gratiase společně s přáteli od sukulentů v holandské sbírce. Hned vedle Honzy stojí úplně vpravo znalec jihoafrické flóry Petr Pavelka. A rozloučíme se nádherným květem Orbea ciliata (Thunberg) L.C. Leach. Já bych ten název odbyl starým Diplocyatha ciliata, ale když píšu zrovna o znalci botanického názvosloví,jakým Honza nesporně je, nic jiného mi ani nezbývá.