sukulenty

Je zvláštní, jak těžké je psát o člověku, s nímž jsem okolo kaktusů a jiných sukulentů prožil úplně nejvíce. Hned na začátku bych měl říct, že ke kaktusům jsem Vaška Navrátila přivedl já, což považuji za svůj největší osobní přínos českému kaktusářství. Už tomu bude  pětadvacet let, a zatímco já vzdal i svůj druhý pokus stát se opravdovým kaktusářem po několika letech, Vašek postupem času zbudoval nejkrásnější sbírku v Jihlavě a okolí.
Nějaký čas jsme měli společnou sbírku, a přišli jsme k ní docela kuriózním způsobem. Připadalo nám tehdy zřejmě, že to co jsme dali dohromady z našich okenních a balkónových minisbírek je málo, a čas utíká zatraceně rychle. Naskytla se tehdy možnost koupit zbytek sbírky někde na okraji Domažlic. To nejlepší z té sbírky už bylo dávno rozprodáno po kusech či kolekcích, ale i ten zbytek ještě stál za to. Nezapomeňte, že jsme byli začínající kaktusářští nadšenci. Sehnali jsme pana Karáska, vlastnícího starý nákladní automobil značky Robur a přesvědčili ho, aby s námi ten flák cesty jel pouze za cenu nafty. Finanční odměnu jsme kompenzovali následnou výpomocí při těžbě a svážení dřeva, které za naší pomoci zase potřeboval domů přepravit František Karásek. Oba jsme sáhli do rodinných úspor a vydali se položit základy naší budoucí sbírce.
Na místě jsme zjistili, že kaktusů je více než jsme původně předpokládali, a především že jsou podstatně větší než jsme si vůbec dokázali představit. Byly ovšem za jedny peníze, a tak jsme půl dne strávili jejich vyndáváním z květináčů, balením do novin a následně do zeleninových beden. Robur byl na doraz, a navíc nespolehlivý motor musel být neustále udržován v chodu, jinak hrozilo jeho definitivní zhasnutí. Proto jsme upláceli pumpaře na benzínkách, aby přimhouřili oko, a hospodu na hodně pozdní oběd jsme našli až v prudkém kopci, kde byla jistota, že motor při prudké jízdě z něj určitě naskočí. I tak jsme budili pozornost obyvatelstva po celé trase našeho kaktusářského výletu. Domů jsme dorazili někdy dlouho po  půlnoci, a než jsme vyskladnili kaktusy u Vaška na zahradu a já pěšky dorazil domů na druhý konec města, na spánek už moc času nezbývalo.
Zatímco já jsem tak trochu chaotik, a vše nechávám s řeckým klidem (i když jen navenek) až na poslední chvíli (i když s přibývajícím věkem se to zlepšuje), Vašek je puntičkář, který vše dělá systematicky a po zralé úvaze. Když navštívíte jeho skleník v příměstské části Jihlavy zvané Staré Hory, uvidíte sami. Vše tam má svůj řád a místo. Podlaha připravená  docela zodpovědně i k lehkému občerstevení, takže má člověk  skoro nutkání zouvat si boty. Jakoby se v těch prostorách ani nepřesazovalo, nezalévalo, neroubovalo.
Když Vašek s kaktusy začínal, musely mít jeho oblíbenci maximálně dlouhé trny  v co možná největším množství a hustotě. Láska k ferákům (Ferocactus) sice přetrvává, ale postupem času se Vaškův kaktusářský zájem překlonil na úplně opačný konec kaktusového spektra. Jeho největší současní oblíbenci nemají ani trn, a z mého zelinářského pohledu  jsou si podobní jako vejce vejci. Ale totéž by mohl říci on o některých našich sukulentech. Asi tušíte, že řeč je o rostlinách rodu Lophophora, kterým kaktusáři neřeknou jinak než „lofky“. U Vaška Navrátila zabírají požehnaně místa, ačkoliv nedorůstají ani v dospělosti nikterak ohromujících velikostí.
Jeho sbírka se mi líbí, protože je pestrá. Vždycky mne drtil (a dodnes drtí) pohled do skleníku echtovních specialistů, kde pro mne po pěti minutách zbývá jen a jen nuda. Viděl jsem jich pár, a víc už nemusím. Samozřejmě že u každého kaktusáře jsou vždycky v přesile jeho oblíbenci, takže není divu, že ve Starých Horách je k vidění pro mne jen těžko pochopitelné množství ariáků (Ariocarpus), které mi jako zelináři připomínají  těžkou botou nešikovně rozšlápnuté agáve (toto přirovnání už ode mne Vašek slyšel mnohokrát). Ve Vaškově skleníku si všichni přijdou na své, protože na jeho rostlinách jsou vidět hodiny poctivé práce a hodně lásky k nim.
Mexiko, Mexiko! Je ho zde plno kam se podíváte, a Vašek si docela nedávno splnil svůj sen. Navštívil zemi zaslíbenou, a tak se z toho rozpumprlíkoval, že mi od něj přišla SMS , v níž vypočítával počty nalezených jedinců nějakého druhu jeho oblíbenců. Protože jsem z těch názvů kaktusů už tak trochu vypadl, nevěděl jsem o kterých rostlinách vlastně ta zpráva  pojednává. Dal bych ale v tu chvíli nevím co za to, kdybych mohl zároveň na mobilu sledovat jeho tvář v době psaní té zprávy. Kromě Mexika  Vašek Navrátil navštívil ještě předtím také jih USA, a  v současné době už spřádá plány na další cestu.
Vaška  mám rád především jako upřímného a vstřícného člověka se smyslem pro humor. Směje se často, ale úsměv z jeho tváře zmizí vždy ve chvílích, kdy přijde řeč na lofky. To je téma tak vážné, že se o něm za žádných okolností  nežertuje. Když se ještě nad těmi beztrnými koulemi nebo plackami sejde se svým (i mým) kamarádem Láďou Semrádem, lofkami stejně těžce postiženým, pak v jejich tvářích lze spatřit výraz podobný tomu u politických elit v období povolebního patu.
Přestože takřka veškerá svá rozhodnutí dělá Vašek vždycky po zralé úvaze, jednou se rozhodl nezvykle rychle. V červnu roku 1989 jsem přinesl do našeho tehdejšího skleníku petici „Několik vět“. Dal jsem mu to přečíst, a vedle na parapet jsem položil podpisový arch. Vašek si text pozorně pročetl a pravil: „Tohle přece chceme skoro všichni, teda až na těch pár,“ dodal a rukou signalizoval, které že má na mysli. Vzal tužku a podepsal se na arch. Riskoval své místo v kanceláři, měl rodinu a malou dceru, která by ho dnes už mohla docela regulérně obhajovat. Tehdy by v případě průšvihu hledal nové místo i právníka schopného do toho jít asi dost těžce.
Vedeme oba takový život v poklusu (hlavně Vašek), ale zvolili jsme si tuto cestu dobrovolně. Proto na sebe asi nikdy nebudeme mít tolik času, jak by bylo zdrávo. Když se ale s Navrátilovými sejdeme, vždycky je o čem povídat a strašně rychle ty chvíle s nimi letí. Samozřejmě se občas naše řeč stočí i na kaktusy, s kterými díky Vaškově skleníku ve Starých Horách přece jenom čas od času přijdu do styku. Vždyť díky nim jsme se pořádně poznali, já získal dobrého kamaráda a s manželkou Ivanou v Navrátilových blízké přátele.
V úvodu našich stránek se zmiňujeme o lidech, s kterými bychom se nebýt našich milovaných rostlin asi nikdy nesetkali. Nově uzavíraná i hodně stará přátelství jsou jednou z největších odměn, kterou tato záliba přináší.
Pokud vás kaktusy zajímají, a objevila  se u vás touha vidět tu nádhernou sbírku a strávit příjemnou chvíli nad rostlinami s Vaškem Navrátilem, zkuste se s ním předem domluvit na telefonickém čísle  608 745 100.
Po úvodním snímku majitele nádherné kaktusové sbírky následuje jeden pohled do skleníku, jehož obyvatelé připomínají dobře organizovanou, a mnohdy i dokonale vyzbrojenou armádu. Na dalších fotografiích pak defilují Vaškovy elitní jednotky. Feráky, ariáky, lofky i astrofyta (Ferocactus, Ariocarpus, Lophophora a Astrophytum) zaplňují v jeho skleníku velké prostory. Předposlední snímek je vzpomínkou na chvíle, kdy se na Tenerife společně kocháme nad dosud největším množstvím kaktusů, jaké jsme doposud spatřili soustředěné na jediném místě. Na závěrečné fotografii se Vašek Navrátil zase kochá, tentokrát se svojí manželkou Jitkou  pohledy do krajiny v pohoří Teno.