sukulenty.estranky.cz

České léto dělá se sukulenty divy. Žlutá je žlutější, fialová ještě fialovější než kráva z reklamy, růžová pak opravdu růžová jak má být. A červená, ta má díky slunečním paprskům dokonce desítky nejrůznějších podob. Přitom na jarní startovní čáře stojí rostliny všechny stejně zelené, nevýrazné a silně zdecimované po nevlídné, tmavé a dlouhé české zimě. Jakmile ovšem opustí své skleněné zimní provizorium, a na jejich listy začnou naplno dopadat nefiltrované sluneční paprsky, nestačíme se divit. A to i když je způsob léta poněkud nešťastný, jako tomu bylo na počátku toho letošního.
Nakonec jsme se ale přece jenom dočkali, a po „období dešťů“s takřka tropickou vlhkostí vzduchu nastalo konečně to tradiční léto se spoustou slunečních paprsků, provázené bouřkami i jemnými deštíky. Chodil jsem neustále po zahradě, a porovnával co jsem viděl s fotografiemi z téže doby loňského léta. Dnes s odstupem času mohu tedy už říci, že „pozdě, ale přece!“
Nekorunovanými královnami v letním „červenání“ jsou rostliny z okruhu Crassula capitella. Existuje jich množství rozličných forem, podruhů i kultivarů, takže škála červené barvy je na naší zahradě každoročně hodně pestrá. Její část můžete vidět na úvodním snímku. Vlevo je růžově kvetoucí forma s červenofialovými (nebo červenohnědými) listy, vpravo kultivar 'Campfire' a v pozadí 'Red'.
O pěstování těchto rostlin jsme psali na našich stránkách už několikrát, takže dnešní článek není zase až tak pěstitelský. Spíše pramení z mé radosti, že se nám rostliny konečně a přece jenom nakonec nádherně „vybarvily“. Protože si tyto rostliny u nás objednává stále hodně pěstitelů, budiž tento článek spíše opakovaným upozorněním na dvě důležité skutečnosti, provázející pěstování těchto jinak nenáročných rostlin.
Ta první je jasná. Pokud chtějí majitelé rostlin z okruhu Crassula capitella vidět barvy stejné intenzity jako jsou na fotografiích v tomto článku, musí bezpodmínečně pěstovat krasulky z jihu Afriky venku na plném slunci a dešti bez jakékoliv ochrany. Chránit je musí jen před nočními a podešťovými nájezdy slimáků a jiných plžů, kterým měkké lístky náramně chutnají, když není na dosah něco ještě šťavnatějšího k zakousnutí.
Druhou zásadou, na kterou by pěstitel rozhodně neměl v případě Crassula capitella zapomenout, je pamatovat na potomstvo pro příští sezónu. Jak již bylo řečeno v předchozích statích, tyto rostliny kvetou až takřka do úplného sebezničení. Mnoho pěstitelů s tím nepočítá, a tak rostliny považuje za ztracené, a mnohdy je i opravdu ztratí! Přitom stačí udělat tak málo pro jejich záchranu a následnou obnovu populace.
Správný čas k této činnosti začíná už ve chvíli, kdy rostliny začínají ztrácet svůj až dosud kompaktní tvar kvůli budoucímu květenství. Spodní listy v tomto období už stejně vadnou jako o závod, takže je stačí opatrně odlomit od stonku a dát na množárnu. Rostlina se však stará i sama, takže zároveň s nárůstem květenství vytváří v úpatích listů množství bočních odnoží. Pěstitel musí být trochu trpělivý, a teprve když mají odnože třeba šest i více listů, může je kroutivým pohybem odlomit a následně zakořenit. Pokud je ponechá na mateční rostlině, může se snadno stát, že o málo později stihnou ještě vykvést také!
Je tu samozřejmě ještě další možnost, kterou v případě Crassula capitella používám čím dál častěji. Nenechám rostliny vůbec vykvést, odstříhnu květní stvol hned na počátku jeho zdlouhavého vývoje a ponechám tím větší prostor k růstu odnožím. Pokud se pokusí následně vykvést i ony, pak totéž provedu znovu s nimi. Před příchodem zimy mám sice nevzhledný a nepřehledný chumel listí, ale zjara je z něj dobrá mateční rostlina pro další množení. 
Už se dávno nenechávám zmást nevábným vzhledem rostlin uprostřed zamračené zimy, a ponechávám je vytrvale na parapetech skleníku, i když vypadají už jako napůl mrtvé.
Jaro a příchod slunečných dnů vše napraví, a z těch ještě docela nedávno podezřelých rostlin vznikne za podpory slunečních paprsků a dešťových kapek něco podobného, co vidíte na fotografiích v tomto článku. Zelené listy najednou začínají na koncích červenat, a následně celé jejich plochy postupně růžovějí. Zprvu ještě nějaký čas vypadají všechny stejně, ale uprostřed léta už je každá červená v úplně jiném odstínu. Popálenin se u těchto rostlin nemusíte obávat ani na plném slunci!
Rostlina na druhém snímku zůstává dlouho dobu přízemní, a její červeň je opravdu rudá. Později hojně odnožuje a kvete bíle. Říkáme jí 'Red'. Rostlina z třetí fotografie je mezi pěstiteli z naší dnešní trojice C. capitella asi nejznámější. Jmenuje se 'Campfire', a její prohnuté listy svým zbarvením opravdu připomínají plamínky z táboráku. Již od mládí roste více do výšky, také hojně odnožuje a kvete bíle (většinou). Uprostřed léta na zahradě opravdu září, zvláště když vyrůstá mezi zelenými rostlinami, rostoucími okolo ní!
Třetí kytka z okruhu Crassula capitella je od dvou předchozích v mnohém odlišná. Roste pomaleji, nejdéle zůstává přízemní, a ani její květenství ji tolik nezdevastuje. Květenství zůstává nízké, a kvítky jsou nádherně růžové. Sytě červené zbarvení rostlina obvykle získává až koncem léta, tedy v době květů. Předtím si prochází klasickou cestou všech ostatních. Jenomže po zeleném jarním zbarvení následuje specifické fialovohnědé, které se až později mění v červené. Listy jsou při tvorbě květenství poskládány hustě do jakýchsi pagod. Hezká kytka, pro kterou stále hledáme nějaké příhodné jméno. Z internetu je patrné, že příliš pěstována zatím není, a tak zůstává nadále bezejmenná. V monografii o rodu Crassula (G. Rowley) je tato rostlina označena jako nález z kopců v okolí Willowmore (obr.č.4), a psali jsme o ní již v jednom samostatném pěstitelském článku na našich stránkách. Letos je s převahou nejoblíbenějším pokrmem našich plžů ze všech „kapitel“, které jim letněním nabízíme k ochutnání.
Abychom dostáli názvu tohoto článku, jsou tu ještě další tři afričtí „rudoši“. Známá Crassula dejecta (obr.č.5) bývá ještě na konci jara často zelená jako brčál, a její listy křehké a lámavé při každém doteku. Uprostřed léta tu máme kytku tuhou, kompaktní, s nádherně vybarvenými okraji listů. Červeň je přitom ještě touto dobou stále na postupu do vnitrozemí listů. Utrhnout z ní list na konci léta není vůbec snadné!
Pozadu co se červenání listů týče nezůstává ani Crassula rupestris 'Tom Thumb'. Notoricky známá keříčkovitá miniatura se zbarvuje tradičně velice výrazně, a tóny červené během sezóny několikrát mění (obr.č.6). Nejkrásnější bývá na přelomu jara a léta, zvláště pak když na ni ještě pořádně zaprší. A pak zase až na konci sezóny, kdy se ranní teploty začínají povážlivě často přibližovat k bodu mrazu, a těla rostlin bývají pokryta rosou připomínající  spíše jinovatku.
Úplně nakonec sukulentářská klasika, kterou je bezesporu Crassula ovata, byť  v její drobnolisté formě. Právě tyto rostliny, známé mezi pěstiteli jako forma  „Minima“, bývají v létě o poznání barevnější než klasické tlustice s většími listy. Červenání listů, nebo jen jejich okrajů, není v případě této rostliny pouze výsadou jedinců letněných. Nádherného vybarvení dosahují také rostliny pěstované v dostatečně větraném skleníku, jakým je třeba i náš makrolonový průchoďák. Pobyt v něm rostlinám z čeledi Crassulaceae svědčí, protože kromě maxima čerstvého vzduchu i slunce je zalévám poměrně hojně a vždy shora přímo na listy. Ukázku aktuálního zbarvení listů našich rostlin ze skleníku můžete vidět na poslední fotografii.
Letní červeň vydrží na listech našich sukulentů ve zmenšené míře často až do vánoc, ale pak nenávratně mizí, aby se začala vracet s příchodem slunečných jarních dnů. Africká škála červených odstínů už neodmyslitelně patří k vrcholům barevného sukulentního léta na naší zahradě.