sukulenty

Huernie se měly správně jmenovat heurnie, ale pan Robert Brown to na počátku 19. století celé nějak pomotal. Misionář a malíř, po němž rod Huernia při jeho ustanovení roku 1811 pojmenoval, se totiž jmenoval Justus Heurniums, civilním jménem ale Justus van Heurne!
Každopádně nesou tyto skromné rostliny jméno muže, který jako první seznámil Evropu prostřednictvím ilustrací se zástupci čeledi Asclepiadaceae, kam huernie patří, a podle posledních výzkumů prý snad už zase díky DNA  nepatří. Podle ještě čerstvějších výzkumů prý ale DNA není zase až taková jistota průkaznosti, jak se ještě donedávna předpokládalo a věřilo, takže uvidíme co na to v budoucnu botanici!
J. Heurnius byl Holanďan, a na cestě do Batávie (nynější Jakarta) se zastavil na jihu Afriky. Tam spatřil již v 17. století (1624) podivné rostliny s nápadnými, a mnohdy i silně zapáchajícími květy, mezi něž patřily i ty, které nesou ve svém názvu dodnes jeho zkomolené příjmení. Dokonce proběhl i pokus o „nápravu“ (Schumann), a v knize Oskara Smrže o kaktusech a sukulentech z r. 1929 je používán název Heurnia! Botanické zákonitosti jsou ale neúprosné, a tak původní název je stále platný (což je v pořádku).
Když byl rod ustanoven, huernií bylo známo asi třicet druhů. V době mých sukulentářských začátků jich bylo v literatuře uváděno téměř sedmdesát, a dnes už jich je zase o něco více, přičemž další stále ještě přibývají a patrně i přibývat budou. K tomu je nutno připočíst značnou (a velice výraznou) druhovou variabilitu, způsobenou obrovským areálem přírodního výskytu těchto drobných rostlin s neuvěřitelně krásnými květy, které mohou být v rámci jediného druhu docela slušnou přehlídkou barevných kombinací.
Nejsem příznivcem specializovaných sbírek, protože miluji pestrost druhů, tvarů i barev. Pokud bych se ale jednou rozhodl schraňovat nějaké rostliny trochu systematicky a ve větším množství než jiné, pak by to byly právě huernie.
Přitahují mne už od samého počátku pěstování sukulentů, a na internetu si nejraději prohlížím právě fotografie jejich květů. Když se pak mají otevřít ty skutečné v našem skleníku, trpím nedočkavostí, za což jsem odměněn vždy ještě větší krásou než na oněch fotografiích. A úplně nejkrásnější pocity zažívám, když se otevře květ nějaké bezejmené huernie, kterou jsem koupil bez cedulky z pouhé zvědavosti. Do poslední chvíle netuším, co mne v následujícch okamžicích čeká, tak jako tomu bylo letos v případě té rostliny úplně vlevo na úvodní fotografii. Vpravo od ní pak jsou Huernia hystrix ssp. parvula, H. macrocarpa a H. zebrina. Když se to někdy takhle krásně sejde, léto s huerniemi je docela báječné! Na druhém snímku ještě jednou zmíněná neznámá, patřící dost možná k okruhu Huernia namaquensis, a za pomoc s jejím přesným určením jsem návštěvníkům našich stránek předem vděčný!