CHOBOTNIČKA
O dvou navzájem si neskutečně podobných rostlinách Euphorbia inermis a Euphorbia esculenta i jejich pěstování jsme již na našem webu v minulosti psali. V závorce titulku zmíněného článku (Pěstitelská praxe/29.3. 2008) bylo tehdy uvedeno „O chobotnicích milujících sucho“. Je to svatá pravda, protože jen málokterá rostlina z říše sukulentů vydrží nasucho tak dlouho jako právě tyto dvě, aniž by to nebylo patrné na jejich vzhledu. Jen kdyby mi někdo spolehlivě vysvětlil, jak je od sebe rozeznat, protože rozdílnosti uváděné v odborné literatuře nejsou zrovna diametrálního charakteru, a navíc se mohou při pěstování v kultuře postupně vytrácet.
V článku jsme popisovali květy těch sukulentních chobotnic, nebo taky medúz, jak bývají rostliny rodu Euphorbia tohoto typu často mezi pěstiteli nazývány. Zmínili jsme se, že kvítky jsou to sice drobné, přesto však kouzelné, protože vyrůstaje na koncích chapadel vytvářejí nádherný a zcela nepřehlédnutelný kontrast. Také jsme v článku uváděli, že drobné kvítky (cyathia) nejsou vůbec samozřejmostí, a rostliny na ně bývají dosti skoupé. To se sice nezměnilo, ale přece jenom nás čas od času obšťastnily jejich nevšední křehkou krásou, o kterou se s čtenáři chceme dnes na dvou úvodních obrázcích podělit, protože v prvním článku jejich fotografie chyběly.
Májové kvítky Euphorbia esculenta (resp. Euphorbia inermis) jsou droboučké, chundelaté a jejich bílé chmýří se v průvanu letního makroloňáku nádherně chvěje. Jsou docela vytrvalé a konce chapadel jedné z trojice našich velkých chobotnic zdobily celé týdny. Okolo stojící malé chobotničky si musejí na své kvítky ještě nějaký čas počkat, i když svůj věk už také mají. Pěstování těchto rostlin je během na dlouhou trať, ale na druhou stranu jsou to skvělí vytrvalci, kteří s námi žijí čtvrt století a nereptají, když na ně občas zapomeneme s vodou nebo je nepřesazujweme tak často jako jiné rostliny v naší sbírce. Ostatní sukulentíky už by dávno byly povadlé, kdyby dostávaly tak málo vody jako tyto. Na rozdíl od spousty jiných euforbií, především těch madagaskarských, se je nemusíme bát zimovat v chladném skleníku, kde se teploty pohybují po většinu české zimy v rozmezí 5-10°Celsia. I v zimě jim jednou za měsíc trochu vody cvrnkneme, i když by bez ní klidně vydržely možná ještě i polovinu jara. 
Loni na podzim nám přivezl několik svých keramických misek kamarád Jarda Pospíchal. Chodíme spolu do kaktusářského klubu v Jihlavě už více než třicet let, a on byl jeho členem už nějaký ten rok předtím. Docela nedávno se dal na malovýrobu keramiky. Nevím přesně jak k tomu nápadu dospěl, ale zmiňoval se mi kdysi o nějakém kroužku v domě dětí tam u nich v Nové Říši. Více vyzvím, jakmile se tady u nás objeví s dalšími miskami, které přislíbil na jaro vyrobit. Když jsem spatřil tu nejmenší z nich, okamžitě jsem věděl, co v ní bude růst, přestože vhodných kandidátů by se našlo hned několik. Malá chobotnička ale měla přednostní právo, samozřejmě pokud by kvůli němu nebylo třeba výrazně redukovat její kořenový systém, což zrovna u euforbií všeho druhu dělám velice nerad.
O tom, že to těm dvěma společně bude slušet, jsem nepochyboval ani chviličku. Na to už je moje sukulentářská fantazie a předvídavost za ta léta dostatečně
vytrénována. Jakmile nastalo opravdové jaro, což se letos přihodilo hned na počátku března, chobotnička z jihu Afriky se stěhovala do misky z Nové Říše (obr. 3 a 4). Na svatého Jiří máme v jihlavském kaktusářském klubu přednášku pardubického světoběžníka Bořivoje Prokeše o jihoafrických sukulentech v jejich domovině, a Jarda Pospíchal se slíbil ještě před ní zastavit v Pávově s krabicí plnou svých keramických originálů. Jeho misky se mi líbí čím dál vic, navzdory jejich nedokonalosti, o níž jejich autor ví a je si jí dobře vědom. Říká, že misky dokonalých tvarů by ho dělat nebavilo. A možná by byla trochu nuda do nich potom sázet, dodávám já. Jsem zvědav, jak se Jardovi bude chobotnička v jeho misce líbit. Každopádně se společně budeme těšit na to opravdové jaro, které nám letos v dubnu někde zamrzlo a ne a ne se vrátit!
