FAKÍŘI v barevných karavanech
Už jsme si dávno zvykli, že část letní úrody tučných listů za nás sklízejí jiní. Šneci s budlinkami i bez nich se vrhají na deštěm omytou exotickou krmi často s nevšedním zaujetím i chutí, ale kaktusům se prozatím vždycky vyhýbali. Taky jich u nás mnoho nenajdou, takže když se konečně některý z toho mála rozhodne vykvést, nenechají si tu vzácnou příležitost ujít.
Po dešti, nalákáni pestrými barvami poupat, dali se jednoho červnového odpoledne do díla. Kaktusáři se asi podivují nad tímto časovým údajem. Vždyť poupata na snímcích patří kaktusům rodu Aylostera (nebo už Rebutia?), což jsou přece kytky vyloženě jarní! Jenomže kaktusy u nás nemají vůbec lehký život. Většina se jich tu ocitla nějakým omylem, takže je z tmavého zimoviště přeneseme přímo ven teprve ve chvíli, kdy přestanou hrozit přízemní mrazíky.
Nějaký čas trvá, než si zvyknou na plné slunce a vodu z deště, protože jiné příliš nedostanou. Na podzim je zase přenášíme pod střechu většinou až po prvních mrazících, které ještě okusí venku. Pak ještě nějaký čas prosychají, a teprve poté se stěhují definitivně do chladu a šera zimoviště.
A tak když se konečně na sklonku června jarní květy ayloster otevřou, není divu, že u té vzácné události nemohou chybět plži se svými barevnými karavany, s nimiž za léto procestují několikrát tam a zpět celou naši zahradu. Cestu k červeným květním lístkům ayloster měli sice vskutku trnitou, ale nějak se s tím vyrovnali. Není divu, že po té anabázi pohrdli nejstaršími, a nejspíš už taky trochu okoralými lístky, a pustili se jen a jen do těch nejmladších uprostřed. Čemu se ale vlatně divím, vždyť ze salátu mám taky nejraději to křupavé srdíčko! To listové sukulenty jsou pro ně snadnějším a lépe dostupným soustem, přitom též zcela nepochybně exotické chuti. Jen si správně vybrat!
