sukulenty

Když jsem na počátku zimy procházel skleníkem a vybíral adepty na zmlazování, Pachyphytum oviferum s příliš dlouhými stonky bez listů nemohlo uniknout mé pozornosti. Odnesl jsem misku s těmito nádherně ojíněnými rostlinami na společné zmlazovací shromaždiště, a o něco později začal úřadovat s ostrým nožem v ruce. Říkal jsem si, že v případě této mexické kytky jsem klidně mohl počkat až do jara, a ještě předtím ji nechat vykvést, protože její nádherné květy v říši sukulentů jen těžko hledají konkurenci. Ale když už tam byly...
Občas se samozřejmě stává, že jedinci s částečně vyvinutými květními stvoly během zmlazování  ještě stihnou vykvést, přestože už před nějakým časem pozbyly kořenů. V tomto případě však nebylo na rostlinách po náznacích květních stvolů ani památky, a proto jsem byl docela překvapený, když se zárodky budoucích stvolů objevily současně na všech zmlazovaných  listových růžicích bezprostředně po jejich založení na perlit v množárně. 
Nedával jsem jim příliš velkou šanci na úspěch, ale když jsem pozoroval, že kořínky se poblíž řezných ran stále neobjevují, bylo mi jasné, že rostliny to s kvetením myslí naprosto vážně. Svoji sílu se prostě rozhodly  investovat do budoucích květů, zatímco kořeny zřejmě podle jejich soudu mohou ještě nějaký čas počkat. Další vývoj situace mne tudíž začal zajímat. Zalil jsem perlit pod uříznutými hlavami pachyfyt, voda zmizela a kořeny zase nikde, zatímco květenství opět o kousek povyrostlo.
Udědomil jsem si, že rozhodnutí rostlin kvést je zřejmě nezvratné, a tak jsem jim dával vody více než u nás bývá při tradičním zakořeňování zvykem. Měl jsem trochu obavu, aby se rostliny najednou nedaly do živelného růstu, protože pak by se proces zakořeňování naprosto minul účelem. Nakonec to kytky vyřešily po svém, a nejlépe jak mohly. Jakmile vývoj květenství dosáhl závěrečné fáze, naznaly že je třeba i nějakého pořádného přísunu živin a začaly v blízkosti dokonale zatažených řezných ran konečně vystrkovat první kořínky.
Pro mne to byl signál, že nastala ta pravá chvíle k jejich sázení do čerstvého substrátu, aby už tolik potřebné živiny konečně putovaly na správná místa přirozenou cestou, a rostliny mohly dokončit své poslání.
Rostliny nás neustále nutí ke zvýšené pozornosti svým často nevyzpytatelným chováním. Jakoby chtěly říct, že nejsou uniformním stádem, kterému stačí nalít jednou za čas do žlabu, a ještě to pomalu cítit  jako nepříjemnou povinnost. Že chtějí naši pozornost, a že si ji právem zaslouží. Tento příklad dokonale demonstruje neškodnost radikálního zmlazovacího řezu sukulentů, a zároveň je důkazem, že rostliny svá rozhodnutí zásadně nemění, protože přírodní výbava jim umožňuje dokonale zvážit a rozložit vlastní síly. To jenom my pěstitelé jsme občas nuceni svá rozhodnutí měnit, protože jsme se matce přírodě přiliš nepovedli, a vlastní nedokonalosti často považujeme za přednosti.
Na úvodní fotografii je trojice listových růžic Pachyphytum oviferum ve fázi, kdy nahoře začínají naplno vykvétat, zatímco dole se konečně objevují první čerstvé kořínky. Pak už je stačí vzít opatrně do ruky, třeba tak jako na druhém snímku, zasadit do čerstvého substrátu a smazat při tom co možná nejméně z voskovitého povlaku na povrchu listů. Výsledek může už za pár minut vypadat podobně jako na závěrečné fotografii.