sukulenty.estranky.cz

Příchod opravdového podzimu pro nás (zelináře) bývá dosti smutným obdobím. Stěhujeme své sukulenty zvenčí pod střechu, a vody jim už nemůžeme dopřát kolik by chtěly. Kolik nutně potřebovaly ale už samozřejmě předtím dostaly! A tak se rostliny zařizují podle svého. Některé obětují sem tam nějaký starší list, jiným postupně (nebo i najednou) žloutnou a opadávají třeba i všechny. Ale co si mají počít kytky, které disponují pouze dvěma listy, a to ještě tak šikovně srostlými, že vypadají jako list jediný?
Živé kamínky rodu Lithops si s námi v tomto období začnou hrát na schovávanou. Jedinci vyzásobení vodou více zůstávají viditelní a vystavují nadále na odiv své tou dobou nádherně zbarvené listy. Jakoby jim podvědomí napovídalo, že už brzy nebude na pár měsíců vystavovat co! Rostliny vyzásobené vodou tak akorát se s blížící zimou podle toho začínají zařizovat. Aby zabránily jejímu zbytečnému odpařování ze svých útrob za jasných podzimních dnů, vyhlašují slunečním paprskům zákopovou válku a pozvolna nám začínají mizet z dohledu. 
Den za dnem se zavrtávají hlouběji pod povrch zemský, v jejich případě tvořený drobnými kamínky, jaké se běžně používají třeba na dno akvária. Pod jejich vrstvou mnohdy zmizí drobná tělíčka litopsů zcela, nebo jsou z nich patrné pouze malé části horních ploch listů! Podobně v nich mizí i uprostřed léta, kdy teploty neklesají ani v noci pod 20°Celsia, a přes den ve skleníku pravidelně stoupají nad čtyřicítku. V tu dobu je ale kropíme, abychom jim alespoň částečně nahradili africkou ranní rosu a udrželi při životě jejich vlasové kořínky, rozprostírající se bezprostředně pod povrchem substrátu. Na podzim už kvůli nízkým teplotám totéž nepřipadá v úvahu, a tak rostlinky setrvávají ve svých úkrytech a chystají se pozvolna na zimní výměnu svého jediného páru listů (tzv. převlékání).
Ještě než tento zvláštní, ale v jejich životě neměnný a důležitý rituál nastane, spousta z nich se nám rozhodne poděkovat za skromnou péči, kterou jsme jim od jara věnovali. Samozřejmě že tak nečiní pro naši radost, ale ve snaze nalákat ještě nějaký hmyz a udělat vše pro záchrannu svého rostlinného druhu. Bílá či žlutá poupata se u zavrtaných jedinců z kamínků vynořují často docela nenápadně, a proto dlouho unikají naší pozornosti. Drobného (2cm) bílého kvítku jednoho z „kamínků“ jsem si letos všiml teprve když jsem jej spatřil v říjnovém odpoledni naplno rozvitý. V tom stěhovacím kolotoči jsem maličké bílé poupě ani nepostřehl, zatímco mnohem větší žluté o kousek vedle se přehlédnout nedalo! Květy pak několik dnů po sobě zakryly i to málo, co ze zavrtávajících se rostlin bylo do té doby ještě vidět.
Schovávaná na africký způsob je bezvadná hra, která mne nikdy neomrzí. Letos si daly litopsy s kvetením trochu načas (loni nakvétaly už v srpnu!), zato nešetřily na množství nádherných květů. Podzimní sluníčko je otevíralo jako mávnutím kouzelného proutku. Protože se letos litopsy dobou kvetení vzácně sešly s jim příbuznými „tlamičkami“ rodu Faucaria, bylo všude ve skleníku žluto jako na sněmu Vontů ve Stínadlech. A taky trochu bílo, i když barva sněhu je u těchto drobných rostlin mnohem o trošičku vzácnější než nejrůznější odstíny žluté. Při pohledu na veselé barvy těch afrických květů se ale vkrádá smutek, protože letošní pěstitelská sezóna právě jimi už definitivně končí. Samozřejmě ne sezóna květů našich sukulentů! Někdy před vánoci bude v našem skleníku možná ještě žlutěji, protože přibližně tou dobou letos pokvetou droboučké rostliny rodu Titanopsis, taktéž již nyní pozvolna se zavrtávající pod povrch zemský. V tomto ohledu máme oproti kaktusářům výhodu, protože dokonce většina našich rostlin rozkvétá během krátkých dnů české zimy a v předjaří, takže je až do jara pořád na co koukat.
Původně jsem tento článeček zamýšlel jako posmutnělé podzimní zamyšlení, ale zrovna během jeho psaní (minulý víkend) u nás udeřila pravá nefalšovaná zima se vším všudy. Za okny bílo, větve keřů pod tíhou vlhkého sněhu ohnuté až k zemi a z okapové rýny skleníku visely půlmetrové rampouchy! Má vůbec ještě cenu přát hezký zbytek podzimu, říkal jsem si tehdy?
Jen pro čtenářovu ilustraci uvádím, že všechny rostliny na fotografiích jsou zasazeny v květináčcích o průměru 5,5 centimetru!