sukulenty

Když jsme se jednou v létě vrátili z nějaké krátké cesty za sukulenty, čekalo nás dole pod skleníkem překvapení v podobě papírové krabice s nádhernými keramickými miskami. Nechala je tam pro nás neznámá dárkyně. Říkala prý, že už do nich nic sázet nebude a že my je určitě upotřebíme. Asi nás tedy musela znát. Nejspíš právě přes kytky, protože jejich prostřednictvích nás tady zná spousta lidí. Každopádně ty misky byly krásné, se zajímavými glazurami, budícími dojem značného stáří. Myslím že nejspíše budou asijské provenience.

Jak už jsem psal i v jiných článcích, právě uplynulá sezóna byla hodně rušná. Chtělo by se skoro říci že hektická, ale nerad to v poslední době hodně zprofanované slůvko používám, protože jej pro svoje hlemýždí pracovní tempo hojně používají i zaměstnanci některých státem řízených institucí. Kdyby se alespoň na jediný den ocitli v soukromém sektoru, snad by konečně pochopili jeho skutečný význam.

A tak jsem zatím oživil aspoň jednu z těch misek. Jako pozdrav neznámé dárkyni a s předsevzetím, že příští rok oživím i ty ostatní, kterým předtím podle všeho vdechovala život ona sama, nebo někdo z jejích blízkých. Neznám důvody, proč už v této bohulibé činnosti nemohla pokračovat. Mohou být různé. Nemoc, stěhování, nedostatek času. Kromě pozdravu jí patří i poděkování a slib, že v darovaných miskách u nás bude stále pulsovat čilý sukulentní život. V té první se o něj zatím postarala jihoafrická Crassula sarcocaulis, prorůstající otvorem v řeckém kameni, ležícím na sotva centimetrové vrstvě vrstvě vhodného písčitého substrátu. Vše vystaveno od léta až do podzimu dešti a větru, jimž nelze poručit.