sukulenty.estranky.cz

Když jsme odjížděli na Tenerife, nastudovali jsme nejrůznější trasy z dostupných průvodců, které se pak na místě ukázaly být až na výjimky docela dobře značené. Pak ale přišel na řadu ještě internet, a na něm nejrůznější stránky španělských turistů, kteří psali o místech, o nichž v renomovaných průvodcích nepadlo ani slovo. Jedním takovým místem byla i soutěska Barranco del Ruiz, do které jsme se rozhodli vyrazit krátce poté, co Jitka s Vaškem odcestovali na letiště. Odevzdali jsme auto, protože po zralé úvaze jsme vyloučili, že by Ivana celý druhý týden prožila v neustálém stresu za volantem na zdejších silnicích. A já auto řídit neumím.
Tenerife se ale může pochlubit  kvalitní autobusovou dopravou, o čemž jsme se měli možnost přesvědčit už při své první návštěvě ostrova v zimě roku 1999. Tentokrát jsme zelených autobusů TITSA užívali opravdu měrou vrchovatou, a protože jsme využívali modré kartičky BONOBUS, nevyšlo nás cestování po ostrově ani nijak draho. Navíc jsme se rozhodli pro několik tras, jejichž výchozí bod ležel na trase mezi Puerto de la Cruz a Buanevista del Norte. Jedná se o oblast, která si ještě ve značné míře zachovala původní španělský charakter, a kde se nedaleko od moře začíná prudce zvedat pohoří Teno. Jak jsme se o něco později měli možnost přesvědčit, právě tato horská oblast je sukulentářům zaslíbená.
Zazvonili jsme na řidiče v místě označeném cedulí s názvem soutěsky, vystoupili a duševně se připravovali na dobrodružnou cestu dnem skalnaté rokle. Popisy soutěsky na internetu byly stručné, ale zněly lákavě. Dravci v druzích, které se jinde na ostrově nevyskytují, stěny hustě porostlé vegetací, jak ostatně napovídaly i nepříliš četné fotografie z míst našeho budoucího pochodu. Odpočivadlo u vchodu do soutěsky bylo přesně jako na fotografiích. Dřevěné stoly a lavice, řady kamenných ohnišť ve stěnách, dětské prolézačky a v rohu zelený, prozatím ještě uzavřený bufet.
Opřeli jsme se o zábradlí a zahleděli se do nádherné rokle, ztrácející se po nějakých dvou stech metrech v zatáčce za takřka kolmou skalní stěnou. Ještě trochu zvlažit hrdla, protože tam nahoře začali toho dne pekelně přikládat pod kotel. Jenomže jak jsme se vydali kolem zmíněného zábradlí, došli jsme až k zelené boudě s občerstvením, ale vchod do rokle nikde. Tak nic, všechno je jinak. My musíme zpátky přes silnici, tam slézt vydupaným chodníčkem dolů a odpočivadlo podejít kamenným tunelem. Nebyl to šťastný pokus, během něhož jsme se pořádně zapotili, než jsme pochopili, že čtyři až pět metrů vysokou kolmou stěnu z kamenných kvádrů nezdoláme. Při krkolomném výstupu zpět na silnici jsme alespoň vyfotili nádherný a poupat plný  exemplář Solandra grandiflora, plazící se několik metrů po stráni až na kovová svodidla severní dálnice (Autopista del Norte). Hlavně rozvahu, říkali jsme si při krátké pauze na odpočivadle, kde místní vykládali z aut náklad vonných potravin, ubrusy a dobré pití k nějaké připravované oslavě. Zvědavě si nás prohlíželi a usmívali se, když jsme se začali usmívat my, protože jsme právě nalezli ten správný vchod do soutěsky Barranco del Ruiz, skrytý do té doby našim zrakům hustým porostem u stěny zeleného bufetu. Jak jsme ho jenom mohli přehlédnout?
A už jsme v dobré náladě scházeli po prašné cestičce do údolí vstříc letnímu dobrodružství, které však toho dne jaksi nechtělo brát konce. Porost začínal asi po sto metrech podezřele houstnout, a dosud rovná pěšina se nám před očima začala měnit v hromady kamenů, po nichž jsme byli nuceni přeskakovat ze strany na stranu. Naše lýtka se začala stále častěji seznamovat s trny ostružin, až najednou zkrz ně nebyla další cesta dále možná. Za deset minut jsme zpocení a poškrábaní stáli znovu na odpočivadle, kde už bylo prostřeno několik stolů, na nichž se hromadily pochutiny. Jejich majitelé si nás zvědavě prohlíželi, a stará známá dvojice už jenom uznale pokyvovala hlavami.
Vydali jsme se po silnici směrem k městečku San Juan de la Rambla, a po nějakém čase spatřili ve skalách poměrně širokou cestu plnou kamenů, vedoucí k nějakému betonovému vodojemu.Třikrát a dost, shodli jsme se a začali šlapat vzhůru. Byla to konečně výhra, i když jenom částečná. Pochopili jsme, proč tuto soutěsku nenabízejí v žádném turistickém prospektu či průvodci a proč na španělských serverech zmiňují opravdovou divočinu. Zanedlouho jsme ji měli možnost pozorovat, když jsme opatrně postupovali dnem mělkého vodního kanálu, v němž už žádná voda dávno netekla. Zato odtud byl nádherný výhled do soutěsky a občas i slyšet hlasy dravců, kterých se tu prý vyskytuje úplně nejvíce druhů na celém ostrově.
Postupovali jsme pomalu. Nejsem žádný přeborník na výšky, a pod námi byly častokrát hluboké strže. Pohledy do protějších skalních stěn střídalo sledování kamenité stěny po naší pravé ruce, která byla opravdovým sukulentářským rájem. A do toho všeho začínaly houstnout ostružiny, šrámy od nichž už i tak výrazně zdobily naše lýtka a předloktí.
Rostla zde nádherná aeonia s chlupatými listy, složenými do plochých růžic. Protože sem pražilo skoro celý den, jejich listy měly zvláštní narůžovělé zbarvení, s kterým jsme se už na ostrově jinde nesetkali. Proto si bez květenství netroufám určit druh (možná nějaký jiný typ A. canariense), tak snad někdy příště, až naplánujeme podobnou cestu na jaro.
Poprvé jsme zde viděli také Aeonium tabulaeforme, které jsme potom nalezli ještě několikrát na jiných místech, ale vždy jen v pohoří Teno. O této podivuhodné rostlině bude později samostatné pokračování našeho vyprávění z Tenerife. Jako doprovod aeonií jsme zde uvítali nádherně vybarvené keříčky Monanthes laxiflora. Díky intenzivnímu slunečnímu záření zde byly jejich listy voskovitou vrstvou doslova obaleny, a tvořily se na nich nádherné kresby.
Pochod tímto zajímavým sukulentářským terénem byl stále obtížnější. Více než pozorování našich oblíbených rostlin jsme se zabývali odstraňování pichlavých šlahounů ostružiní. V této atmosféře jsme dorazili až ke krátkému tunelu ve skále, kterým jsme měli projít do další galerie. U vchodu do tunelu ležely na úzké skalní římse tlusté pracovní rukavice, a když jsem krátkou chodbou prolezl na její konec, pochopil jsem jejich účel. Dál se jít nedalo, snad jen četa silných a odolných domorodců s mačetami by byla  řešením. Všude takřka neprostupná hradba ostružiní.
Když jsme se vrátili na odpočivadlo, bylo už z poloviny plné menších či větších společností lidí, a na téměř všech ohništích se něco dobrého peklo. Na stolech bílé ubrusy, a na nich nejrůznější pochutiny a lahve s vínem. Víkendová  rodinná či kolektivní odpoledne v přírodě zde mají obrovskou tradici a oblibu. My jsme se vydali pěšky na kafe do nejbližšího baru, a odtud pak autobusem do Garachica, které nám připadalo jako vůbec nejkrásnější město na ostrově. O něm, jeho pohnuté historii a současné kráse i kouzlu zase někdy příště.
Na úvodním snímku je patrná stezka vodním kanálem, kterou jsme se na třetí pokus vydali do soutěsky Barranco del Ruiz. Následuje krásně zbarvené aeonium, které jsme viděli jenom zde. Třetí snímek ukazuje kolonii Aeonium tabulaeforme, jejichž ploché růžice byly doslova zapresovány do skalních stěn. Na čtvrtém snímku můžete obdivovat krásnou voskovitou kresbu na listech Monanthes laxiflora, jakou dokáže vykouzlit intenzivní kanárské sluníčko. Předposlední foto je ilustrační, a ukazuje jakých rozměrů zde ve svízelných podmínkách dorůstali někteří jedinci Aeonium canariense. Na závěr ještě jeden pohled do trochu divoké soutěsky Barranco del Ruiz, z níž jsme si kromě nádherných zážitků odnesli  i spoustu šrámů.