sukulenty.estranky.cz

 Hned první den naší loňské podzimní dovolené jsme se vydali do míst, kde jsme naposledy byli před sedmi lety. Tehdy to byl naopak náš poslední dovolenkový den, kdy nás sem přivedla cesta prastarým kaminem z horské vesničky Erjos. To místo nás tehdy po sukulentářské stránce naprosto ohromilo. Dlouho jsme pak na něj doma vzpomínali a spřádali plány na návrat. Psali jsme o něm v jednom z předešlých vyprávění s titulkem „Sukulentní nirvána nad Los Silos“ (Tenerife 39).

Nalezli jsme tu tehdy obrovské kolonie rodu Monanthes hned od tří druhů najednou. Ty se zde mísily a přirozenou cestou křížily v řadu nejrůznějších typů rostlin. Bohužel nás tehdy dost tlačil čas, protože před námi byla už jen poslední večeře v hotelu a ráno odlet domů. Slibovali jsme si, že se sem co nejdříve vrátíme. Jenomže zjara roku 2013 bylo lákavých cílů tolik, že se na tohle místečko už zkrátka nedostalo. A tak jsme se sem vydali hned na počátku naší zatím poslední cesty po ostrově Tenerife.

Tentokrát jsme to vzali obráceně. Vystoupili jsme z autobusu v přímořském městečku Los Silos a bez otálení se vydali na druhou stranu severní dálnice, pokračující odtud ještě do Buenavista del Norte. Zanedlouho už jsme vstoupili do soutěsky Barranco Bucarón, jejímž dnem se klikatila ta prastará kamenitá cesta, z níž se na obě strany rozbíhaly úzké vodní kanály po vrstevnicích okolních strání. Zpočátku to vypadalo opět na sukulentní hojnost. Jednotlivé malé trsy Monanthes polyphylla jsme míjeli v domnění, že tam nahoře, okolo kamenitého chodníku z Erjos, zažijeme znovu tu neuvěřitelnou botanickou nirvánu. 

Neodolali jsme ale, a fotili početné kolonie rodu Aeonium v několika různých druzích, z nichž vynikaly především placičky Aeonium tabuliforme, kterých tu místy rostly stovky. Dalším překvapením bylo několik rozkvetlých trsů Ceropegia dichotoma. Žluté květy bizarního tvaru prozářily jinak mlhavou atmosféru, navzdory skutečnosti, že podle většiny odborné literatury by měly kvést od února do května a nyní byl úplný konec září. Nekvetoucí rostliny tady byly v menšině, zato během letního odpočinku nádherně přikrášlené silnou vrstvou vosku, který jejich hladkým stonkům dodal šedobílé zbarvení, zatímco naplno již vegetující příbuzenstvo o kousek vedle bylo mnohem zelenější.

Blížili jsme se k dávno již opuštěným domkům, stojícím v blízkosti kamina. Tomu místu se říká Casas de las Moradas. Kdysi tu žili lidé, hospodařili na terasovitých políčkách v okolních stráních a jejich kozí stáda v těch místech hledala každodenní obživu. Kamenitá cesta, klikatící se dolů kaňonem, jim čas od času posloužila k cestám na trh do Los Silos a k doplnění zboží každodenní potřeby, které si nebyli schopni vlastními silami zaopatřit.

Podobných polorozbořených stavení je v horách ostrova Tenerife spousta. Jejich rozvaliny jsou neskutečně fotogenické a pro nás dva přitažlivé i z toho důvodu, že zbytky staveb namísto původních obyvatel už dávno obsadily sukulenty. Místy děravé nebo propadlé střechy jsou porostlé koloniemi Aeonium urbicum, vnitřky starých chalup zase ponejvíce keři Senecio kleinia (dříve Kleinia neriifolia). Zatímco jsem odpočíval uprostřed ruin Casas de las Moradas, Iva se vydala na nedaleký kopec, na jehož vrcholu stojí prastarý dřevěný kříž, odolávající tam kdoví jak dlouho drsným povětrnostním vlivům. Mlha a vedro v té polední době vytvářely klima hodné spíše jihovýchodní Asie. 

Po krátkém odpočinku vystoupáme ještě o kousek výše. Vlevo se nám otevírá soutěska Cochinos, která nás docela určitě čeká na některé z dalších cest po Tenerife. Je údajně botanicky náramně bohatá. Jakmile se terén srovná, kameny dlážděná cesta se mění v pořád ještě docela širokou prašňačku. Bystříme zrak, protože každou chvíli očekáváme ty opravdové monantesové žně. Jenomže představení se tentokrát nekoná. Tak ještě kousek, říkáme si pokaždé, když hledíme do prázdných skalních prasklin, kdysi plných drobných tělíček našich oblíbenců.

Třeba už si to po těch letech pořádně nepamatujeme, opakujeme si znovu a znovu. Jenomže pořád nikde nic. Ujdeme skoro půl kilometru pomaloučku a napjatě, jako dávní indiánští stopaři z vinnetouovských časů. Výsledkem je pouze několik jedinců Monanthes brachycaulos, krčících se v mechovém a lišejníkovém porostu a probouzejících se teprve z letního spánku. Kam se poděly tisíce trsů Monanthes laxiflora, z nichž některé měly i metr čtvereční? Kde jsou tisíce hlaviček Monanthes brachycaulos, jimiž byla porostlá skaliska kolem cesty kam jen se člověk podíval? Co se stalo s kopečky Monanthes polyphylla, kterých tu bylo všude kolem požehnaně a v mnoha nejrůznějších podobách? Vždyť přesně odtud máme na sedm let starých fotografiích tři druhy rodu Monanthes a spoustu nejrůznějších typů rostlin na plácku menším než obyčejný kuchyňský stůl!

Nevěřícně zíráme na to prázdno a nenapadá nás v té chvíli, co se tu muselo v uplynulých letech odehrát, že zmizely tak hojné populace hned několika druhů rostlin, zatímco všechny ostatní v nezměněné podobě i množství zůstaly. Dokonce i ta místa sama si zachovala tehdejší podobu s bochánky šedavého mechu a křiklavě oranžovými skvrnami lišejníků, které bývaly spolehlivým průvodním znakem výskytu sukulentních trpaslíků rodu Monanthes v jejich bezprostřední blízkosti.
Zatímco minule, tlačeni časem, jsme fotili a pozorovali svoje oblíbené drobečky jen v těsné blízkosti cesty, tentokrát jsme vyráželi i do okolních strání ve snaze zjistit, zda se kolonie rostlin za těch sedm let jenom nepřestěhovaly o kousek dál.

Nic takového se ale k našemu zklamání nekonalo. Jediné co nás napadlo byla extrémní vedra, panující na ostrově před dvěma nebo třemi lety, o nichž se psalo i v českém tisku. Teploty tehdy nezvykle vystoupaly až ke 40°C, což je na zdejší poměry něco naprosto výjimečného. A dobře víme, co dovedou vysoké teploty ve spojení se slunečními paprsky napáchat na našich koloniích rodu Monanthes, které už léta pěstujeme doma v Pávově. Už na konci června je obvykle preventivně stěhujeme do stínu a chladnějších míst na podlaze skleníku, nebo na spodní parapet letního makroloňáku, ale i tam občas dojde k menším ztrátám, když nastane léto jako bylo to loňské.

 
Napadly nás taky přívalové deště, které by ale trsy Monanthes odnesly o pár metrů dál, kde by bez problémů z velké části zakořenily. Jenže všechny ostatní rostliny tu zůstaly v plné síle. Náhradou za naše oblíbence nám na několika místech byly kolonie semenáčků Aeonium urbicum. Po odkvětu monokarpické rostliny hynou a vítr odnáší z jejich plodů semínka do širokého okolí. Většina se jich ale vysype v bezprostředním okolí hynoucího torza ještě nedávno statné rostliny. Něco sezobou ptáci, část padne za oběť suchu, ale i tak zůstanou desítky či stovky nádherně zbarvených rostlin, jaké jsme zde nalezli toho dne my.

Vraceli jsem se trochu zklamáni, ale s vírou, že jinde se nic podobného neodehrálo, nebo aspoň ne v takové míře, jako tady nad Casas de las Moradas. Cestou dolů do soutěsky Bucarón jsme přece jenom nalezli několik malých trsů Monanthes polyphylla, jejichž středy se zrovna otevíraly a chystaly se na zimní obbobí růstu, zakončené pak jarním kvetením. Třeba zrovna jejich droboučká semínka zalétnou o kousek výš a my za dalších sedm let nalezneme ta krásná místa znovu v někdejší botanické hojnosti.

Obr.č.1 – V popředí Aeonium urbicum, v pozazí pátrám já po trpaslících Monanthes na skalách soutěky Barranco Bucarón, č.2 – Monanthes laxiflora a malý semenáč Aeonium urbicum o kousek dál, č.3 – úroda Aeonium tabuliforme, č.4 – kvetoucí Ceropegia dichotoma u cesty, č.5 – nekvetoucí, ale o to krásnější exemplář stejného druhu, č.6 – Casas de las Moradas, č.7 – ruiny stavení zarůstající Senecio kleinia, č.8 – kříž na skalním výběžku nad ruinami, č.9 – přírodní výsev Aeonium urbicum, č.10 – semenáče Euphorbia canariensis ve společnosti Monanthes laxiflora, č.11 – jeden z mála trsů Monanthes polyphylla, které se nám podařilo najít, č.12 – Casas de las Moradas ještě jednou z trochu jiného úhlu