sukulenty.estranky.cz

Místo zvané Las Palmas de Anaga jsem na „objevil“ teprve nedlouho před odletem na naši dovolenou. Od té chvíle mi nedalo spát. Uhranulo mne svou odlehlostí, nezvyklou krásou svého okolí i trochou tajemna navrch. Cesta na ono místo se ale zdála být trochu složitá a zdlouhavá, pokud jsme hodlali dostát svým dovolenkovým zásadám a dopravovat se po ostrově výhradně veřejnou dopravou nebo po svých. Nakonec jsme to ale zvládli v naprosté pohodě.
Stačilo si přivstat, abychom na snídani byli sotva otevřeli hotelovou jídelnu. Pak stihnout autobus do hlavního města, což také nebyl problém, protože zastavoval jen malý kousek nad hotelem. Na autobusáku v Santa Cruz zbyla ještě půhodinka času na dobré kafe a poté jsme se už dalším autobusem vydali z jižního pobřeží klikatící se silnicí vzhůru do pohoří Anaga. Byla to taková hodinu a čtvrt trvající vyhlídková jízda. Nejprve stále vzhůru přes hlavní hřeben, a pak zase úplně až dolů k oceánu, omývajícímu severovýchodní pobřeží ostrova. Cpřitom celá ta jízda s pohádkovými výhledy byla skoro zadarmo. Možná jsem se o tom už v minulosti zmiňoval, že se nám stále ještě nepodařilo úplně pochopit systém cen jízdného v autobusech na ostrově Tenerife. Jisté je, že hlavní trasy se platí plným (nedotovaným) jízdným, které je však pořád ještě levnější než u nás. Ty jsou brány jako turistické, bývají turisty nejvíce využívány a tudíž i minimálně dotovány, nebo možná nedotovány vůbec. Když používáte kartičku „Bono Bus“, čekají vás ale i na těchto trasách příjemné slevy v různé výši, a občas jedete i zcela zdarma. Všechny „okrajové“ spoje do pohoří Anaga (jezdící i do nejodlehlejších míst pohoří), ať už jsou vypraveny z hlavního města nebo nedaleké La Laguny, bývají s kartičkou neskutečně levné pokaždé. Možná že i bez ní, nevím, protože my jsme za celou dobu u řidiče v hotovosti nikdy neplatili. Každopádně však veškeré cesty do odlehlých končin pohoří Anaga byly vždycky doslova za babku. Třeba hodina a půl jízdy za deset, patnáct či dvacet centů, někdy v rámci bonusového systému i zcela gratis! Stejně tomu bylo i tentokrát, kdy naším cílem byla odlehlá vesnička Almaciga, vystavěná na skaliscích bezprostředně nad oceánem.
Pohodlně jsme se tedy usadili a pak už jen užasle sledovali tu nádheru všude kolem. Skalní stěny, vzdálené často jen půl metru od okna autobusu, plné nádherných exemplářů aeonií a bochánků rodu Monanthes, fascinující výhledy do hlubokých údolí, v jejichž syté zeleni zářily světlé domky, přilepené ke skaliskům jako vlaštovčí hnízda. Pod námi bylo často vidět i pět či šest ostře řezaných zatáček asfaltky, jejíž kvalitu můžeme místním jen tiše závidět. A pak jsme se najednou ocitli jen malý kousek nad Altantikem, který tady měl nádherně modrou barvu a jehož mohutné vlny se tříštily o strmá pobřežní skaliska. Almaciga byla konečnou stanicí nejenom pro nás, ale i pro pana řidiče.
Měli jsme teoreticky spočítáno, že bychom měli dosáhnout našeho cíle i s kochacími přestávkami a focením, absolvovat krátkou svačinku a pak se ještě vrátit zpátky do Almacigy a stihnout poslední autobus, který nás v podvečer odveze do hlavního města. Když přijedeme načas, stihneme pak v pohodě nejbližší spoj do Puerta (jezdí až dlouho do noci), již za tmy dorazíme do hotelu a ještě si vychutnáme bohatou večeři. Sotva jsme opustili strmé a úzké uličky Almacigy, už se před námi rozprostírala nádherná pláž s tmavým pískem, lákající ke koupeli. S vidinou cíle jsme si museli nechat zajít chuť, což nám ještě trošičku usnadnily výstražné tabule, varující před zrádnými spodními proudy a opravdovým nebezpečím pro plavce. Ve vodě byl jediný kluk, ale i ten sotva po pás a ještě k tomu bedlivě sledován ze břehu svými rodiči. Jinak pusto a prázdno. Varovné tabule asi nelhaly.
Kousek jsme šlapali po přímořské asfaltce a pak už se silnice pořád jen zužovala a její kvalita zhoršovala. Do osady Benijo to ale ještě pořád byla asfaltka. Co chvíli jsme na ní zastavovali a kochali se krásou severovýchodního pobřeží, které jsme adtud měli na obě strany jako na dlani. Dále už vedla jen prašná a kamenitá cesta, v německých průvodcích označovaná jako „makadamštrase“. Místy byla zpevněná dvěma betonovými pásy, ale když jsme se blížili k malebné vesničce El Draguillo, opět už to bylo po prašné cestě široké jen tolik, aby se tu s chlupem vyhnula dvě auta. Dál už se stejně po čtyřech kolech jet nedalo. El Draguillo je v těcho končinách opravdovou konečnou pro motoristy všeho druhu.Dál už to jde jen po svých nebo na hřbetě osla, když to ovšem někdo zná. Naštěstí pro přírodu, která je zde naprosto nedotčená civilizací, naštěstí pro nás, milovníky ticha a romantických zákoutí, kterých na celém světě každým dnem kvapem ubývá.
V dáli jsme v jedné z četných zatáček spatřili starou dámu v černém, sedící na obrovském balvanu.
Na hlavě měla široký slamák a v rukou dvě bambusové hole. Když jsme zatočili za nejbližší skálu, zmizela nám na čas z dohledu a vynořila se znovu až teprve těsně před zmíněnou vesničkou. Přes kalhoty jí splývala černá zástěra a za pomoci bambusek si udržovala konstatní tempo chůze. V místech bez kousku stínu a panujícím vedru docela obdivuhodný výkon. Míjeli jsme ji už v El Draguillu, kde patrně bydlela. Statné „Drago“ u cesty bylo dokladem výstižnosti pojmenování tohoto nádherného, ale k životu asi dost drsného místa, obklopeného strmými skalisky s převážně sukulentní vegetací. Od statného stromu už vedly jen dvě úzké kamenité stezky.Ta první, stoupající vpravo k hřebeni pohoří Anaga, končí až ve vesničce Chamorga, o níž a jejím malebném okolí jsme psali v jednom z úvodních pokračování tohoto cestovatelsko-botanického seriálu. My jsme se vydali po té druhé, začínající hlubokou strží a hned poté prudce stoupající vzhůru nad severovýchodním pobřežím.
Nechali jsme za sebou na pár hodin poslední zbytky civilizace a zanedlouho poté poprvé v jasnějších obrysech spatřili Roque de Dentro, strmé skalisko, tyčící se z oceánu přímo naproti cíli naší cesty. Stezka byla v těchto místech opravdovou pastvou pro dva páry očí milovníků sukulentních rostlin. Z prasklin skalních stěn nad námi vyrůstaly nádherně husté trsy Aeonium lindleyi. Některé sytě zelené, a hned vedle nich narůžovělé a o kousek dál zase červenohnědé. Ve škvírách mezi kameny občas vykukovaly drobné kvítky Monanthes brachycaulos, ale v převaze zde z tohoto rodu byla Monanthes laxiflora, snášející sluneční palbu přece jenom o poznání lépe než zbytek rodového příbuzenstva.Nejkrásnějšími rostlinami v této liduprázdné krajině však byly nízké stromky s tlustými kmeny a bohatými korunami v podání Euphorbia balsamifera. Co kus, to medaile ze zahradnické výstavy. Jejich silné kmeny vyrůstaly mezi kamením, kde jiná vegetace neměla šanci. Pomalý a přirozený růst dává těmto rostlinám s nejedovatým mlékem (latexem) v útrobách tvary, jakých pěstitel v srdci Evropy ze svých výsevů nedosáhne ani za sto let. Sukulentní vegetace tady vítězila nad veškerou ostatní i nad překážkami, které jí strohá kamenitá krajina uchystala. Sukulenty zde den za dnem odolávají větru z oceánu, od rána do večera sluneční palbě a občas i potokům vody, valícím se kamenitými stráněmi po podzimních bouřkách.
Čekal nás přechod dvou suťových polí. Za dešťů či silného větru asi dost nepříjemný úsek cesty, ale ani pod palbou slunečních paprsků to nebylo kdoví co. Suťová pole jsou nestabilní terén. Kamení se vlastní vahou posouvá dolů, zvláště když je sklon stráně tak prudký jako tady na severních svazích Anagy. Naštěstí byly nejexponovanější úseky obou polí zpevněny jakousi kamennou zídkou, sice jen nízkou, ale spolehlivě (zatím) zabraňující dalším hromadným sesuvům. Přesto jsme našlapovali velice opatrně a já, závraťák, zbytečně nekoukal vlevo. Představa jízdy po suti a hloubka pod námi mi nedělala vůbec dobře.Vegetace v suťových polích byla opravdu mizivá. Samozřejmě i tady kralovaly sukulenty, z devadesáti procet zastoupené hustými keříčky Aeonium lindleyi.Největším překvapením pro mne byl výskyt několika jedinců Aeonium tabuliforme, tedy rostliny vyhledávající po celém ostrově především přistíněná stanoviště nebo místa s rozptýleným světlem pod větvemi nízkých keřů. Tady jsme měli možnost spatřit světle zelené placičky na plném slunci, opírajícím se do kamenné sutě od rána do večera. Na konci prvního suťového pole květly drobné vlčí máky. Byla to nádhera, protože jejich květy doslova prozářily tu kamenitou pustinu, lemovanou modrým Atlantikem. Nešlo odolat a vznikla fotka kýčovka. Je to ale kýč, když tu scenérii vytvořila sama příroda?Zanedlouho po zdolání suťových polí se nám naskytl nádherný pohled dolů. Z moře se k nebi vzdouvající skalisko Roque de Dentro a na malé přímořské plošině proti němu stavení Las Palmas de Anaga a zelenající se políčka mezi nimi. Vše na modrém pozadí oceánu a nebe, zarámováno strmými stráněmi pohoří Anaga. Co jsem si stokrát s úžasem prohlížel po nocích na internetu se stalo skutečností. Všechny ta krása se zdála být už skoro na dosah, ale trvalo nám pak ještě skoro čtyřicet minut, než jsme stanuli u jediného obydleného domku a pozdravili se s jeho obyvateli. Dole pod námi se rozkládal zapomenutý přírodní ráj. Opravdový konec ostrova Tenerife. Las Palmas de Anaga.
Obr.č.1 - Almaciga a pláž kousek pod ní, č.2 – a ještě jednou z vesničky Benijo, č.3 – dáma v černém před osadou El Draguillo, č.4 – obří 'Drago' ve zmíněné osadě, č.5 – El Draguillo jako na dlani i s Almacigou v pozadí, č.6 – Aeonium lindleyi na kolmých skalních stěnách, č.7 – suťové pole nad El Draguillo, č.8 – Aeonium lindleyi, rostoucí v suťovém poli, č.9 – a vlčí máky na jeho konci, č.10 – Las Palmas de Anaga dole pod námi a Roque de Dentro, vystupující z oceánu.