CHINAMADA (TENERIFE 45)
Vesnička Chinamada je známa především svými „jeskynními domky“, jejichž části jsou vyhloubeny ve skalních stěnách. Kdysi musela být návštěva Chinamady opravdovou romantikou, která ale už vzala trochu za své, když sem dovedli nádherně klikatou, ale velice kvalitní asfaltku. Při troše snahy a řidičského umu se sem tudíž dostanou i motorizovaní turisté, kteří se obvykle zdrží jenom krátce, aby pořídili pár fotografií z báječné dovolené v odlehlém místě ostrova, a někteří z nich navíc vyšplhají na nedalekou vyhlídku, nebo se občerství v místní restauraci. Má příznačné jméno La Cueva. 
Jak také jinak v „jeskynní“ vesnici. Pro nás byla Chinamada především oázou krátkého odpočinku, protože slunce toho dne pražilo jako zběsilé, a my dva ještě nebyli příliš dokonale aklimatizovaní z té naší nekončící zimy. Hospoda byla zavřená a vody z vlastních zásob kvapem ubývalo. Byla to naše vůbec první výprava do pohoří Anaga, a psal se teprve třetí den naší dovolené.
Do Chinamady jsme se dopoledne vydali z Cruz del Carmen, jedné z nejznámějších vyhlídek na hlavním hřebeni Anagy. Když jsme vystoupili z autobusu, nejprve jsme se pokochali střídavým výhledem na Pico de Teide, které co chvíli mizelo v mracích, aby se z nich vzápětí alespoň 
na chviličku zase vynořilo. Severní část ostrova pod námi ležela jako na dlani. Nejdříve jsme museli zaplatit povinnou daň za další krásné výhledy, které nás teprve čekaly. Procházeli jsme fádními vavřínovými lesy, které jsou sice zvláštní, ale platí v jejich případě dvojnásob ono okřídlené že „všeho moc škodí“. Těmito vlhkými a stinnými lesy je porostlý celý hlavní hřeben Anagy i svahy na obou jeho stranách. Kamkoliv se z hlavního hřebene vydáte, vždy si jich musíte alespoň trochu užít! Sukulenty v takovém prostředí zákonitě nemají šanci k důstojnému životu. Jedinou výjimkou jsou některé druhy rodu Aichryson. Jakmile ale začne les řídnout a objeví se první světliny, okamžitě je sukulenty obsazují.
Když skončila lesní etapa, před námi se otevřela úrodná zemědělská krajina, v mnohém podobná té u nás na Vysočině. Jen ty výhledy do okolí byly o mnoho pestřejší a stráně v pozadí výrazně příkřejší. Terasovitá políčka na nich byla všude kolem. Na jednom brambory sotva vylézaly ze země, na druhém hned vedle již kvetly, a na třetím je muž s motykou vykopával a házel na hromadu! Chvilku nás c
esta dokonce zavedla na silnici, vedoucí do Las Carboneras, a odtud pak až do Chinamady.My jsme z ní ale záhy sestoupili po prudkém svahu a najednou se ocitli v úplně jiném světě. Klesání strmými schody bylo zároveň na dlouhou dobu posledním stinným úsekem této cesty. Před námi se otevřel nádherný obraz s vysokou skálou, jejíž stěny byly porostlé oranžovým lišejníkem. V té chvíli nám bylo jasné, že se právě ocitáme u vchodu do sukulentářského ráje. Sedlo se jmenuje Las Escaleras. Je odtud nádherný výhled do dvou sousedních údolí i na množství nádherných vrcholů pohoří Anaga a vesničky, roztroušené na jejich úbočích.
Jak oranžový lišejník na okolních skaliscích avizoval, čekalo nás 
zanedlouho opravdu krásné sukulentní pokoukání. Nejhojnější rostlinou, provázajeící nás pak na všech našich toulkách pohořím Anaga, zde bylo Aeonium lindleyi. Rostliny bohužel ještě nekvetly, jen někde se k tomu v jemných náznacích chystaly. Mnohdy obrovské trsy Aeonium lindleyi ale byly parádní podívanou, zvláště v místech, kde na jejich listové růžice pražilo sluníčko. Trsy této rostliny místy porůstaly celé metry čtvereční skal všude kolem stezky, vedoucí k Chinamadě, a později vyplňovaly i veškeré škvíry v kamenných zídkách poblíž lidských obydlí. 
Zdatně jim sekundoval i příbuzný druh Aeonium ciliatum s mnohem robustnějšími listovými růžicemi. Zvláště exempláže rostoucí v prasklinách skalních stěn byly zbarveny na okrajích listů velice výrazně. Oba druhy rostou jenom v pohoří Anaga. Těsně před Chinamadou se objevil ještě na krátký čas vřesovcový les, prošpikovaný ale množstvím světlin, takže sukulenty zde rozhodně nepřicházely zkrátka (a my také ne!). Právě kousek nad vesnicí to pro nás bylo z botanického hlediska vůbec nejpestřejší. K předchozím druhům se překvapivě přidalo ještě Aeonium tabuliforme, které bych na sluncem vypražených skalách rozhodně nečekal. Jeho ploché růžice zde byly nádherně husté, často s narůžovělým nádechem listů, a 
ponejvíce rostly společně s trpaslíky rodu Monanthes. Naši sukulentní oblíbenci zde byli v plné kráse. Monanthes laxiflora (možná?) dokonce v barvě vínové, ve zcela nezvykle intenzivním odstínu, jaký jsme už potom jinde příliš často neviděli! Tady jsem byl jako u vytržení, a naráz zapomněl na vedro, panující všude kolem, i únavu z dosavadní cesty. Neodolal jsem pokušení, a vzal si sebou tři drobné větvičky z vínově zbarvené Monanthes. Všechny doma rychle zakořenily, a v současné době už dokonce kvetou. Jejich drobné kvítky jsou odlišné od všeho jiného, co jsem dosud z rodu Monanthes doma pěstoval. Převládá na nich podobný odstín jako na jejich listech, a na slunci se třpytí jako zlato!
Společně s nimi tu rostla také nepříliš početná kolonie Monanthes brachycaulos. Nebýt květů, titěrné rostlinky bychom ve skalních prasklinách asi hledali marně! Čas od času tyto dva druhy doplňovaly ještě trsy Monanthes anagensis. 
Jak také jinak, když se nacházíme v pohoří Anaga!
Odpočinek v Chinamadě byl krátký, protože nás čekala ještě cesta dolů k oceánu. Naším cílem toho dne bylo městečko Punta de Hidalgo, odkud nám jel autobus zpátky do La Laguny, kde jsme pak přestoupili na spoj do Puerta. S krajní nedůvěrou jsme přijímali časové údaje, uváděné v našem červeném průvodci Kletr (Freytag a Berndt), protože ani zdaleka neodpovídaly skutečnosti, o čemž jsme se měli možnost přesvědčit nejenom během předchozího úseku cesty, ale také na svých toulkách jihozápadem Kréty nebo ostrovem Madeira, kde jsme oblíbeného červeného průvodce také používali. Když udává délku cesty hodinu a půl, počítáme raději hodiny tři. Buď autor průvodce trasu vzal v poklusu, nebo je fyzicky axtrémně vybaveným jedincem, nejspíše vybavenými létajícími botami, který se docela určitě určitě za celou cestu ani jednou nepokochal krásou okolní krajiny! Nekochá se ostatně ani většina turistů, s 
nimiž jsme se na svých cestách potkávali. Pochodují s hlavami skloněnými k zemi z bodu „A“ do bodu „B“, a nic mezi tím pro ně jakoby neexistovalo! My se vyloženě nešouráme, ale na druhou stranu si té cesty a okolí dokonale užíváme, zvláště kdy zde roste něco zajímavého. A to se stává takřka permanentně! Možná i proto jsme se někdy do hotelu vraceli až za tmy!
Počasí bylo jasné a viditelnost úžasná. Chvilku jsme posedávali v moderně zbudovaném centru Chinamady (něco mezi kostelem a turistickým informačním centrem) a tiše doufali, že otevřou hospodu. Z mraků v dáli se dokonce vynořil vrchol Pico de Teide! Chystali jsme se n
a druhý úsek naší cesty. Byl ještě mnohem krásnější než ten první. Nabízel množství úchvatných výhledů na Anagu, a samozřejmě už i na oceán hluboko pod námi. Tento úsek doslova lákal k pořizování „kýčovek“, jak říkáváme fotografiím, které ve výsledku vypadají jako počítačové fotomontáže z turistických katalogů. Však nějaké už brzy uvidíte!Obr.č.1 - pohled, který se nám naskytl jakmile jsme opustili vavřínový les, vlevo vesnička Batán de Abajo, č.2 - v sedle Las Escaleras, č.3 - Aeonium lindleyi na kamenné zídce, č.4 - Aeonium ciliatum, č.5 - Chinamada už docela zblízka, č.6 - Aeonium tabuliforme + A. lindleyi + Monanthes brachycaulos, č.7 - vínově zbarvená Monanthes laxiflora (snad?) a mladá rostlina A. ciliatum, č.8 - nádherné „Drago“ v Chinamadě, č.9 - Pico de Teide pohledem z Chinamady, č.10 - a ještě jeden pohled do údolí!
