sukulenty.estranky.cz

Místu zvanému Camino de Guergues jsme se léta záměrně vyhýbali ze dvou důvodů. První z nich byl vcelku prozaický. Turistické průvodce hlásaly nedostupnost výchozího i cílového místa této trasy autobusovou dopravou, kterou se my na svých cestách po ostrově přepravujeme zcela výhradně. V tomto bodu je zároveň obsažen i druhý důvod. Výchozí a cílový bod trasy je totiž totožný, protože z chodníku Guergues se cestou nikam odbočit nedá a na jeho konci jsou už jenom stovky metrů vysoké útesy. Teprve když jsme se na Tenerife trochu rozkoukali a otrkali, odhalili jsme mnohé taje a zákonitosti zdejší dopravy. Díky tomu se nám podařilo přece jenom objevit jednu možnost.

Zjistili jsme totiž, že autobus ze Santiago de Teide do Mascy má v jízdním řádu značenu i zastávku pod průsmykem Degollata de Cherfé, ležícím v nadmořské výšce téměř tisíc metrů. Kousek pod průsmykem se nachází turisty nesmírně oblíbená vyhlídka Mirador de Masca, místo jako stvořené k pořízení nezapomenutelných fotografií z dovolené. Když jsme několik dnů předtím klikatící se asfaltkou projížděli linkovým autobusem do Mascy (Masca hlásí přelidněno/Tenerife 69), bedlivě jsme vyhlíželi, jestli se zde zastávka opravdu nachází. Nespatřili jsme však nic, co by ji alespoň vzdáleně připomínalo. Žádná budka či cedule, ba ani nápis na silnici. Přesto jsme to zanedlouho zkusili. 

Ochotný pan řidič pokyvoval hlavou, a jako většina místních zarputile odmítal nahlédnout do mapy. Nakonec mu stačilo sdělit, že bychom chtěli vystoupit na vyhlídce pod průsmykem Cherfé. Zastavil nám přesně tam. Náš časový plán byl docela napjatý, protože jsme si dost dobře nedovedli představit do čeho vlastně jdeme. Časový údaj o cestě chodníkem Guergues tam a zpět v průvodci jsme znásobili jedenapůkrát, jak se stalo již naším dobrým zvykem po zkušenostech z předchozích tras. Když vše klapne, máme zhruba hodinovou rezervu, abychom stihli ve stejném místě poslední zpáteční autobus. Nesmíme se ale cestou nikde příliš dlouho zdržovat, bude to tak akorát na kochání. Vzhledem k shlédnutým fotografiím jsme tušili, že kochat se tady asi budeme velice často, a skutečnost vzápětí předčila veškerá naše očekávání.

Vlevo vidíme Casas de Araza, staré zemědělské samoty, které jsou jedinými lidskými obydlími široko daleko. Dalšími jsou až domky na okraji vesničky Masca, ležící hluboko pod námi. Nad skalními stěnami neustále putují husté cáry mlhy a mračen, takže krajina okolo nás je chvilku ve stínu a hned zase prozářená podzimním sluncem. V mracích je zachumlaný i ostrov La Gomera, ale co chvíli se jeho silueta vynoří ve velmi zřetelných obrysech. Počasí v pohoří Teno je pokaždé divokou loterií. Tentokrát jsme v ní měli docela štěstí.

Chodník Guergues vede po hřebeni, oddělujícím svě nejhlubší soutěsky této části ostrova. Vlevo Barranco Seco, vpravo mnohem slavnější Barranco de Masca, okupovaná den co den zástupy turistů. Jdeme kamenitým chodníkem, místy úzkým a strmým, střídavě po obou stranách hřebene. Naskýtají se nám báječné výhledy, jaké jsme snad nikdy předtím na Tenerife nezažili. Také skalní stěny podél cesty hýří pestrou paletou barev, které se nám před očima střídají jako na běžícím pásu. Důkladně skryty v jejich puklinách rostou kolonie Monanthes pallens, ale v mnohem menší míře než jsme na jiných místech pohoří Teno zvyklí.

O poznání vzácnější podívanou jsou pro nás rozkvetlé keře Euphorbia atropurpurea. Už jsme jich na svých toulkách po ostrově několik viděli, ale vždy to byli spíše jednotlivci. Tady jich na rostou stovky. Přestože je začátek října, většina z nich je zrovna v plném květu, ačkoliv podle údajů v odborné literatuře by měly kvést výhradně zjara (březen-květen). Viděli jsme sice i několik rostlin právě se probouzejících po letním spánku, ale to byly spíše výjimky potvrzující pravidlo. Vínově červená květenství doslova září a jsou viditelná z obrovské vzdálenosti. Nemůžeme se té podívané nabažit. Stromky Euphorbia atropurpurea jsou navíc v mnoha případech nádherně zasazeny do divoké skalnaté krajiny s malebným pozadím. Celý den by se dal strávit jenom jejich fotografováním.

Dostáváme se do výšky okolo tisíce metrů. Pro mne, závraťáka, je v těchto pasážích chodník místy už na hraně a z výhledů chvílemi nemám nic. Jakmile ale přelezeme vysoký skalní zlom, ocitáme se v úplně jiné krajině. Náhorní planina Lomo de Tablada je celá zelená, jen občas z vegetace vyčuhují obrovské balvany a v dáli vidíme ruiny starých zemědělských usedlostí. Nízké zeleni místy vévodí obrovské trsy Euphorbia canariensis, přitom za celou dosavadní cestu jsme neviděli snad ani jedinou. Občas spatříme i maličké ostrůvky obilí, pozůstatek někdejší zemědělské činnosti v těchto bohem opuštěných končinách. Kdysi tu žili lidé, v potu tváře dobývající z chudé země to málo, co byla ochotna ze sebe vydat. Planina Lomo de Tablada je jediným alespoň trochu rovným místem široko daleko.  Poblíž prvního rozpadlého stavení se nachází kruhový kamenný mlat, o kousek níže spatříme další. Tady se kdysi dávno obilí zpracovávalo. Terasovitá políčka všude kolem jsou zarostlá a kdybychom o nich nevěděli z turistického průvodce, možná bychom si jich ani nevšimli.

Dole pod námi už vidíme cíl naší cesty. Finca de Guergues tu nad útesy v nadmořské výšce 730m stojí možná stovky let. Prastará stavba z kamene a dřeva už se rozpadá, ale není divu v těch drsných klimatických podmínkách. Kdysi tu lidé museli mít těžký život a jediným jejich spojením s civilizací byl právě chodník Guergues.

Nevím jak často se po něm vydávali do obydlených míst, protože to rozhodně nebyla cesta na jeden den. Nikde jsem se nedočetl, kdy vlastně lidé tyto končiny definitivně opustili. Musela tu tehdy být voda, bez níž není života, natož pak zemědělského hospodaření. Pokud tu je nějaká studna dodnes, už je tak zarostlá, že jsme si jí nevšimli. Možná se kdysi voda začala ztrácet a právě to bylo signálem pro dávné obyvatele Fincy de Guergues, aby se s veškerým svým majetkem na hřbetech oslů vydali naposledy po kamenitém chodníku hledat štěstí jinde.

Je to magické místo. Jako bychom se propadli v čase. Představovali jsme si, jaké to muselo být probouzet se tady den co den, žít v absolutním souladu s přírodou a pouze z toho, co svou tvrdou každodenní prací získali z té drsné země kolem. Stará Finca de Guergues ostře kontrastuje s moderním světem tam dole na pobřeží, které odtud máme jako na dlani i s obřími turistickými sídlišti, které vyrostly v posledních desetiletích na místech malých rybářských vesniček a nekonečných pobřežních pustin. Končiny ostrova, kterým se na svých cestách úspěšně vyhýbáme a které dávní obyvatelé tohoto magického místa asi nikdy nespatřili. Vpravo od nás je hluboko do skal zarytá rokle Masca, s níž se mlha valí jako z obrovského kotle.

Finca de Guergues je jednou z nejkrásnějších jídelen, v jakých jsme na Tenerife posvačili. A pak už nastal čas k návratu stejnou cestu, kterou mezi kozími stezkami a houštinami keřů nebylo vůbec jednoduché nalézt. Máme rezervu na opětovné kochání se okolní krajinou a znovu fotíme místa, která předtím byla zahalena v mlze a mracích. Na svém putování za celý den nepotkáváme jediného člověka a turistický ruch z Barranco de Masca k nám vůbec nedoléhá. Na pomyslnou zastávku přicházíme s předstihem, ale čas na vyhlídce ubíhá jako divoká řeka. Netušíme kde vlastně autobus tentokrát zastaví. Španělští turisté na vyhlídce nám tvrdí, že tady nezastaví vůbec. A pak už ho spatříme. Malý zelený autobus sjíždí serpentinami z protilehlého vrcholu k vesničce Masca, aby se vzápětí vydal podobně klikatou silnicí vzhůru k nám. Nejenom že nám zastaví, ale ještě k tomu pan řidič přejede na druhou stranu silnice, abychom mohli nastoupit pohodlněji a on nebrzdil provoz v nepřehledném úseku plném prudkých zatáček.

Když v Santiago de Teide přestupujeme do dalšího autobusu, jsme ještě plni dojmů. Ačkoliv ostrov Tenerife nabízí nádherných míst nekonečné množství, takových jako chodník Guergues asi jen pár. Den strávený na čerstvém povětří mimo dosah civilizace je osvobozující a nabíjí nás energií, stejně jako třeba celodenní robinsonění na opuštěné divoké pláži krétského jihozápadu. Večer máme ty výhledy pořád před očima, stejně jako magické místo vysoko nad útesy, kde jsme toho dne byli jenom my dva.

Obr.č.1 – vesnička Masca i s částí rokle pohledem z chodníku Guergues, č.2 – samoty Casas de Araza, č.3 – chodník Guergues je na svém začátku mírný, č.4 – keře Euphorbia atropurpurea nás provázely téměř po celou trasou, č.5 – květenství Euphorbia atropurpurea je nepřehlédnutelné, č.6 – drsnější úsek Camino de Guergues nad hlubokou roklí Masca, č.7 – jeden z mlatů a Finca de Guergues v pozadí, č.8 – Euphorbia canariensis, ruiny staré zemědělské usedlosti pod ní a turisticky rušné jižní pobřeží v pozadí, č.9 – ruiny bývalé zemědělské usedlosti Finca de Guergues, č.10 – ruiny ještě jednou v pozadí s ostrovem La Gomera, zahaleným v mracích, č.11 – Finca de Guergues s náhorní planinou Lomo de Tablada v pozadí, č.12 – panorama pohoří Teno z chodníku Guergues, jakých jsme na svém putování viděli spoustu