sukulenty

Obrázky skalnaté krajiny, lemující stezku z Chinamady do Punta de Hidalgo, jsem poprvé spatřil na webu pěstitele kaktusů a sukulentů Vladimíra Nešuty. Ta krajina na jeho fotografiích mi připadala místy až neskutečná. Zahořel jsem samozřejmě touhou spatřit ji co možná nejdříve na vlastní oči a přesvědčit se, že něco tak úchvatného opravdu existuje. Jak už tomu obvykle bývá, skutečnost nevystihnou žádné fotografie, i kdyby se povedly sebevíce!
Krajina pod Chinamadou patřila již zcela sukulentům. K druhům z horní části naší cesty se přidaly ještě další. Především Euphorbia canariensis, která zde místy tvořila neprostupné porosty, zabírající desítky metrů čtverečních (obr.č.1)! Jak terén postupně klesal směrem k oceánu, objevovaly se i první kvetoucí rostliny, a po nějakém čase byly nad nekvetoucími dokonce v převaze. Téměř celá trasa vedla na slunci, takže voda z našich zásob ubývala rychleji než bychom si přáli! Zdejší příroda příliš zdrojů vody nenabízí, a tak jsme museli najet na úsporný režim. Cesta místy vedla pod skalními převisy, porostlými až po okraj zmíněnými euforbiemi. Červenohnědá barva skal kontrastovala se strohou sukulentní krásou v sebemenších prasklinách či prohlubních. Stejnou barvu jako skály všude kolem měly i vyprahlé pěšiny, klikatící se po úbočích svahů pohoří Anaga (obr.č.2). Místy vytvářely horniny zvláštní obrazce, připomínající rozpraskané bahno ve vysychajících afrických zdrojích vody, jak to známe z přírodopisných filmů v televizi.
Pod skalními převisy jsme také občas hledali útočiště před palčivým sluncem (obr.č.3). Jakmile jsme se zastavili, v zeleni kolem nás nastal nezvyklý ruch. Zanedlouho jsme v okolní vegetaci zahlédli první zvědavé ještěrky. Gallotia galloti se česky nazývá veleještěrka modroskvrnná, a zmiňovali jsme se o ní už před lety, kdy jsme popisovali zážitky z naší tehdejší cesty na sever pohoří Anaga (Tenerife 7/ Krmení ještěrů v Montaňa Tafada). Ač v těchto končinách nemohoubýt ještěři na velké množství lidí zvyklí, chovají se podobně jako domácí mazlíčci. Vrozená plachost jim vydrží sotva pár vteřin, a definitivně končí dopadem prvního sousta čehokoliv na zem. Nejdříve se objevi samičky a mladí jedinci, menší a ještě nevýrazně zbarvení. Teprve pak přichází na scénu statní samci s modrou a žlutou kresbou na bocích (obr.č.4). Někteří z nich měří i více než 30cm, a okamžitě si získávají respekt. Prostor je na nějaký čas jenom jejich. Kam se ale podíváme, tam všude vykukují hlavičky ostatních. Konkurence je tu velká, a příležitost získat nějaké zajímavé potravinové přilepšení vcelku vzácná. Kromě Tenerife žijí tito ještěři (ve čtyřech poddruzích) ještě na třech menších ostrovech El Hierro, La Palma a La Gomera. Největší exempláře prý se nacházejí severněji nad Chamorgou, přesněji řečeno v soutěsce Barranco de Bermejo a jejím blízkém okolí. Podle některých údajů na internetu tam lze spatřit i takřka půlmetrové jedince! Zvláštní je, že zcela jinak se tito ještěři chovají v zajetí. Četl jsem na diskusních webech na toto téma sdělení několika teraristů. Shodující se, že jejich chovanci přijímají potravu pouze v úkrytu a nejčastěji v noci. A také se takřka vůbec nevyhřívají a celkově se chovají velice plaše!
Je to pravý opak jejich oprsklosti až vlezlosti, s jakou si říkají o potravu ve své domovině na mnoha místech pohoří Anaga. Brali by ji klidně i z ruky, a nejen to! Před pěti lety mi nahoře nad Chamorgou lezli do batohu, a dokonce se šplhali po mých zádech až za krk a musel jsem je už docela razantně odhánět! V pohoří Anaga jsou jich tisíce a tisíce. Setkávali jsme se s nimi takřka všude! Především na krásně prosluněných místech skalisek, v houští podél cest, ale nejčastěji v kamenných zídkách a starých obydlích. Stačí si jen chvilku sednout a čekat!
Sotva jsme vyšli za poslední domky Chinamady, už jsme dole mezi skalami spatřili cíl naší cesty Punta de Hidalgo. Už jsme si ale dávno zvykli, jak zdejší krajina neskutečně zkresluje (obr.č.5). Co se zdá být docela blízko, může být vzdáleno třeba ještě celé hodiny vytrvalé chůze. Je to podobné jako při plavbě na moři! Městečko Punta de Hidalgo ale zase co chvíli mizelo za zelenými stráněmi pohoří Anaga, které se nám zanedlouho chystalo ukázat svoji druhou, neméně krásnou tvář. Už nám tou dobou připadaly běžné i nádherné skalní i sukulentní scenérie, nad nimiž jsme ještě o sto metrů výše řičeli nadšením. Byla to jedna obrovská sukulentní skalka. Jakoby to všechno kolem nás naaranžovali mistři zahradníci ku potěše sukulentářských bláznů jako jsme my!Před sebou jsme totiž v dálce spatřili výraznou skalní věž, jejíž tvar a červenohnědé zbarvení ostře kontrastovalo s oblohou a modrým Atlantikem v pozadí (obr.č.6). I z té dálky bylo patrné, že skaliska jsou porostlá oranžovým lišejníkem, který nás provázel po celém ostrově, a byl vždy téměř jistotou výskytu miniatur rodu Monanthes v jeho těsné blízkosti! Přidali jsme tedy do kroku v očekávání nádherných výhledů a zajímavých botanických zážitků. Obojího se nám zanedlouho dostalo měrou vrchovatou!
Stáli jsme opřeni o zábradlí a užasle zírali na tu nádheru všude kolem. Dole, hluboko pod námi, se o skaliska tříštil oceán, který tu měl barvu jako moře u řeckých ostrovů. Severní pobřeží bylo strmé a zelené. Anaga tady padala z výšky přímo do slané vody (obr.č.7). Skály byly hustě porostlé opunciemi a obrovskými trsy rozkvetlých Euphorbia canariensis. Ze strmých skalních stěn pod námi trčela takřka dvoumetrová  květenství hadinců. Echium simplex, nádherný endemit ostrova Tenerife, pěstovaný hojně na zahrádkách zdejších lidských obydlí, ale v přírodě k vidění právě jenom v této části pohoří Anaga (obr.č.8). Rostlině trvá 4-5 let, než vykvete, aby poté odumřela a z květenství zůstalo jenom suché torzo. Na Kanárských ostrovech roste endemických hadinců více než dvacet druhů, z nichž nejznámějším je samozřejmě ten největší a nejnápadnější Echium wilpretii, rostoucí v subalpinském stupni a v červnu lákající turisty z celého světa na svá až třímetrová červená květenství. S obrázky této rostliny se můžete setkat nejenom na pohlednicích z Tenerife, ale takřka na všech suvenýrech, prodávaných v ochůdcích po celém ostrově.
Skalní stěny za námi byly porostlé stovkami trpaslíků Monanthes brachycaulos v mnoha nejrůznějších podobách a s rozličnými odstíny květů, bez nichž bychom si jich za normálních okolností patrně ani nevšimli. Ale jak už bylo řečeno, rostl tam oranžový lišejník, takže jejich existence v těch místech pro nás byla vlastně samozřejmostí! Tohle místečko v nás zůstane už navždy. Kvůli takovým okamžikům stojí za to utrácet peníze za cestování. V obchodních centrech se dá kýčů koupit mraky, ale ty přírodní se koupit nedají, protože jsou k nezaplacení (obr.č.9)! Věci mají navíc pomíjivou hodnotu, ale vzpomínky z takových míst přetrvávají navždy!
Když jsme nechali konečně foťák chvilku odpočinout a vydali se zase na cestu dolů k oceánu, pořád jsme se ještě v duchu vraceli tam nahoru. A vůbec nám nevadilo, že jsme toho dne vlastně ani nenavštívili cíl naší cesty.  Na Tenerife je totiž zvykem, že údaje na turistických ukazatelích neudávají vzdálenost například do centra města nebo na místní nádraží, jako je tomu u nás, ale pouze na jeho okraj. Když jsme došli k břehům Atlantiku, zjistili jsme, že do centra Punta de Hidalgo je to ještě flák cesty! Voda nám už dávno došla, a té mořské bylo zase všude kolem tolik, že se v ní bezpečně koupat nedalo (obr.č.10)! Se silami jsme už byli na konci. Štěstí nám ale přálo. Opustili jsme pláž a vysoké vlny, a s vypětím sil jsme se po asfaltce vyšplhali na kopec. Hned za první zatáčkou stál jako příjemné zjevení zelený autobus, a kousek od něj i pokuřující řidič. Byla to jeho konečná stanice. Patrně nám špatně porozuměl a zdráhal se uvěřit, že bychom chtěli do Punta de Hidalgo, když v něm v podstatě už téměř jsme! Za jediné euro jsme se tak zanedlouho ocitli rovnou na autobusovém nádraží v La Laguně! Do Punta de Hidalgo jsme se ale nakonec přece ještě vrátili o pár dnů později v závěru jiné trasy. Ale o tom zase někdy jindy!