sukulenty.estranky.cz

O rostlině Carpobrotus edulis jsme na našem webu již v minulosti psali v pěstitelské rubrice. A také o hojivých účincích šťávy z listů této rostliny i jedlých plodech, díky nimž se rostlině říká „hotentotský fík“!

Pěstovali jsme ji kdysi doma, ale záhy jsme s tím přestali z důvodů, které také obsahuje zmíněný článek (Pěstitelská praxe/5.3. 2011). Plochy porostlé touto původně jihoafrickou rostlinou jsme viděli v přímořských oblastech Madeiry, na jihu Kréty i mnoha dalších místech Středomoří. Trsy mimořádně odolné a houževnaté rostliny tam všude porůstají kamenné zídky u vesnických obydlí i značné plochy v pustém kamenitém terénu při pobřeží, v němž se jiným rostlinám nedaří uchytit. Ve zvláštní krajině severozápadního cípu Tenerife, která se před námi zakrátko po opuštění vesnice Teno Alto otevřela, jsme ale její pole určitě nečekali!
Ta krajina byla zvláštní sama o sobě. Eroze jakoby tu dokončila svoji ničivou práci zrovna včera, a člověk toho využil a vsadil do té rozryté krajiny ještě asfaltovou silnici, klikatící se jako had mezi skalisky ze zvětralých hornin a kopci červenohnědé hlíny. Jakoby se tu docela nedávno prohnala divoká řeka, vzala sebou vše, co nebylo v krajině dokonale ukotveno, a na dně jejího koryta namísto vody zůstal jen šedivý asfalt! V našem průvodci se ještě píše o vozových cestách, takže silnice ve své dnešní podobě tady patrně vznikla opravdu docela nedávno, ale ta zvláštní krajina tu čelí erozi již celá staletí.Některá místa kolem cesty nám připomínala zmenšeninu známé měsíční krajiny Paisaje Lunar, kterou jsme navštívili před pěti lety hned v první den naší dovolené. Vegetace tady byla velice sporá, a zeleň tvořila jen maličké ostrůvky v tom hnědém moři. Největší z ostrůvků patřily právě vetřelcům z jihu Afriky, kteří si tu počínali suverénně a zabírali prostory, na nichž se jiné rostliny nebyly schopny udržet.
Při pohledu na ostrůvky Carpobrotus edulis jsme pochopili, že právě jeden takový vzbudil naši pozornost už při pozorování rostlinstva  ve vesnici Teno Alto. Květy této houževnaté rostliny z čeledi Aizoaceae zde dosahovaly průměru 8-10cm, a byly jich tisíce! Rostliny pod nimi postupem času zadusily veškerou konkurenci, pokud tam tedy vůbec nějaká kdy rostla. Ostrůvky Carpobrotus edulis a holiny kolem nich mi připomínaly fotografie z knihy o australských sukulentech (viz „Recenze“). Rostlin rodu Carpobrotus roste v Austrálii sedm druhů, z nichž více než polovina je endemických. Zavlečeny sem byly z jihu Afriky právě Carpobrotus edulis a z Latinské Ameriky C. chilensis. Vetřelci i domorodci většinou ve vzácné shodě obývají pobřežní partie, táhnoucí se po většině obvodu kontinentu s výjimkou severního pobřeží. Jen dva druhy (G. rossii a C. modestus) rostou v australském vnitrozemí. Na zmíněných fotografiích jsou rostliny zobrazeny v mnoha případech v přesně takových pustinách, v jaké jsme se ocitli my severozápadně od Teno Alto!
Byla to úžasná podívaná. Jako bychom se stali hosty hotentotských slavností světla. Kolem se válely cáry mlhy, a pobřeží hluboko pod námi bylo zahaleno černými bouřkovými mraky. Krajina působila bizarně, ale zároveň trochu depresivně, především díky absenci nejrůznějšího rostlinstva, na které jsme byli po celou dosavadní cestu zvyklí. Většina květů Carpobrotus edulis byla rozvinutá teprve napůl. Některé z nich byly i větší než deset centimetrů, a jejich zvláštní jasné zbarvení připomínalo záři rozsvícené baterky. Už jsme Carpobrotus edulis viděli v minulosti kvést několikrát, ale vždy se jednalo pouze o jednotlivé květy.

Jejich záplava tady byla famózním botanickým zážitkem, na který dlouho nezapomenu. Docela rád jsem proto v té euforii zapózoval v poli rozkvetlých rostlin, a jen těžko hledal místečko, kam jsem mohl beztrestně špápnout, aniž bych napáchal zbytečné škody. Rozkvetlých míst bylo v blízkém okolí hned několik, takže některé z nich jsme nakonec už s klidným srdcem oželeli. Naším cílem byla toho dne Buenaviste del Norte, městečko blízko pobřeží Atlantiku, odkud jsme se toho dne dopoledne vydali na tuto cestu. Stále jsme se nacházeli poměrně vysoko, a i naše cesta z rozkvetlých políček Carpobrotus edulis vedla pořád ještě mírně vzhůru. Ráz krajiny se tu střídal za každým kopečkem či skalním zlomem. 
Pustina s africkými sukulentními vetřelci se rázem změnila na rozkvetlé louky se samotami, ztrácejícími se co chvíli v houstnoucí mlze. A pak najednou další pustina. Nejdříve červenohnědá, jako bývají často pole v Podkrkonoší, a pak zase hned kamenitá, šedivá jak nebe nad Buenavistou a oceánem. Skaliska zde byla sporadicky porostlá stromovými vřesovci (Erica arborea), které však dosahovaly pouze zlomku své normální velikosti. K našemu překvapení tu rostli i sukulentní trpaslíci rodu Monanthes. A ještě překvapivěji ne ve skalních štěrbinách, kde bychom je očekávali, ale v červenohnědé hlíně podél cest, maskovány nízkými tuhými travinami!
Červenohnědou krajinu náhle vytřídala bílá. Světlá skaliska bez ostrých hran, tvořící místy velice bizarní tvary, připomínající oči dávných obrů. Dalo by se tady fotit třeba celé hodiny, protože kam se člověk podíval, tam viděl výjevy jako ze skic Mistra Leonarda. Západním směrem jsme zase spatřili zvláštní skalní útvary žlutého zbarvení, a otvory v nich vytesané možná pocházely ještě z doby původního osídlení. To už se dole pod námi rozkládalo kruhové náboženské shromaždiště z dob Guančů. Posvátné místo lidí zvláštní rasy, opředených mnoha záhadami. Nikdo neví, kde se na Kanárských ostrovech vlastně vzali, a především jak se sem dostali. Když u břehů ostrovů přistáli Španělé (a před nimi také Portugalci a Janované), spatřili téměř nahé domorodce vysokých postav se světlými vlasy i vousy a modrýma očima. Guančové tu žili na odlehlejších místech ve vnitrozemí. Pobřeží je nijak zvlášť nelákalo, protože nevlastnili lodě, a nevyznali se ani v námořní navigaci. Žili v jeskyních a primitivních skalních obydlích způsobem lidí z doby kamenné, ale věnovali se přitom intenzivnímu chovu zvířat a zemědělství! Měli své písmo a zvláštní hvízdavý jazyk, připomínající zvuky ptáků. Své mrtvé uměli mumifikovat, i když ne tak dokonale jako třeba Egypťané. A dokázali operovat mozek!Uctívali svá božstva a stavěli pyramidy. Opět ne tak honosné jako Egypťané, ale zato až neuvěřitelně se podobající těm, které jsou rozsety po celé střední Americe! Právě tamní Indiáni vyprávěli ve svých bájích o obrovských blonďatých lidech s vousatou tváří, kteří k nim připluli po moři a naučili je všem těm náramným dovednostem, které je potom odlišovaly od zbytku zdejší populace. Lidé líčení v legendách Mayů, Aztéků a dalších indiánských národů se až příliš nápadně podobali právě Guančům!
Katolická církev se rozhodla přivést tyto přírodní lidi na jedinou „správnou“ víru. Jak je už jejím zvykem, zapomněla se jich zeptat, zda o to vůbec stojí. Výsledkem byly desetiletí krutých válek, na jejichž konci byl národ Guančů vyhuben. Zbylí domorodci skončili v otroctví na nedaleké africké pevnině, nebo dali přednost skoku z vysokých skal ve vnitrozemí  ostrova, které byl po staletí jejich klidným a bezpečným domovem. Právě na Tenerife trval odpor Guančů proti násilné katolizaci nejdéle ze všech Kanárských ostrovů! Ještě dnes to kultovní místo ze sebe vyzařuje cosi magického.
Když jsme jej opouštěli, slíbili jsme si, že se do tohoto opuštěného kraje musíme při příští cestě na Tenerife určitě vrátit, projít si jej v klidu a poznat všechny jeho zvláštnosti. Skrývá jich možná mnohem více, než si dovedeme představit. A já mám pro příští cestu další cíl. Návštěvu muzea v hlavním městě s mumiemi a výjevy ze života Guančů, nalezenými na různých místech ostrova.Teď nás ale čekal chodník Risco.

Byli jsme na dohled od oceánu, Buenavista dole pod námi byla zakryta olověnými mračny, a nás čekalo zdolání takřka šesti stovek výškových metrů, které nás dělily od místního autobusového nádraží. Stáli jsme na okraji prudkých skalisek, zdáli zněly kozí zvonce a banánové plantáže tam dole vypadaly jako petrželkové záhonky na naší zahradě!
Obr.č.1 - měsíční krajina za Teno Alto, č.2-5 - hotentotské slavnosti světla, č.6 - samoty v krásné krajině náhorní plošiny Teno, č.7 - červená krajina s miniaturami stromových vřesovců Erica arborea, č.8-9 - bílá krajina a kamenné oči v ní, č.10 - náboženské shromaždiště Guančů dole pod námi, č.11 - a ještě zblízka i se žlutými skalami v pozadí, v nichž byly vytesána primitivní obydlí, jejichž průzkumu bychom se určitě chtěli věnovat někdy v budoucnu!