sukulenty.estranky.cz

Tenhle den začal náramným dobrodružstvím (viz Tenerife 12) při hledání cesty k Ladera de Güímar, a pokračoval temnými skalními tunely až k cíli naší cesty. Na té zpáteční nás dokonale spláchnul podzimní liják, takže na nás nezůstala nitka suchá. Proto jsme využili sluníčka a silného větru u břehů oceánu, a rozložili na takřka prázdné pláži vše promoklé k vysušení. Pro kolemjdoucí to asi byl pohled neutěšený, ale účel světí prostředky, jak se často říkává.
Proto není divu, že jsme do další velkopěstírny kaktusů a sukulentů na ostrově Tenerife dorazili pozdě. Byla podle mého soudu mnohem větší než ta v Buenavistě del Norte, a rozkládala se po obou stranách jižní dálnice, vedoucí od letiště do hlavního města Santa Cruz. Neuvěřitelně vysokých kaktusů jsem si všiml už při naší cestě z letiště do hotelu, ačkoliv se už stmívalo. Byly totiž naprosto nepřehlédnutelné, a výrazně převyšovaly i několikametrovou zeď, kterou byl areál obehnán.
Před otevřenou branou do pěstírny jsme se ocitli v podvečer, ale bohužel na té méně atraktivní straně silnice, a navíc také na úplném okraji pěstírny daleko od hlavního vchodu. Než se nám podařilo objevit druhou část pěstírny a vchod do ní, uplynul další drahocenný čas. Většinu jsme ho strávili průzkumem z brány bez vrat a pohledy do jakéhosi podivného pěstitelského zařízení, připomínajícího obrovský kaktusový hřbitov.
Dodnes občas přemýšlým, k jakému účelu tato část pěstírny vlastně sloužila. Napadlo mne, že snad jako zásobárna čerstvých semen, ale možná taky shromaždiště matečních rostlin, z nichž je kdykoliv možno během krátké chvíle nařízkovat třeba i stovky více než metrových rostlin. Každopádně tu kaktusy obřích rozměrů stály a ležely často v neuvěřitelném chaosu, a některá místa jimi byla zarostlá tak hustě, že tam noha člověka nemohla vstoupit bez následků na zdraví už hodných pár let. Žádný hlídač, žádný pes, ba ani výstražná cedulka na vratech. Ony tam totiž vůbec nebyly, protože ležely na zemi kousek opodál. Jediným hlídačem zde byl pták, sající nektar z květů u vrcholů těch kaktusových obrů. 
Přiznám se, že kaktusy mne zase po dlouhé době dostaly. Zatímco úhledně seřazené na parapetech skleníků mých přátel mne už dávno nechávají vcelku chladným bez rozdílu zda se jedná o běžnou kytku nebo v přírodě docela nedávno objevený špek. Tady to bylo jiné. Ty majestátně obří sloupy a koule navzájem tvořily neuvěřitelně propletenou a pestrou džungli, v níž měly mé oči stále co dělat. Hledal jsem jimi nejrůznější bizarní zákoutí, která mi v pečlivě uspořádaných kaktusářských sklenících tak trochu chybí.
Tak jako v případě sukulentů jsem i zde pochopil, že krása i docela obyčejných rostlin spočívá v jejich stářím vzniklých tvarech, které mi žádný vzácný diblík v malém čtverhranném květináčku nemůže nahradit. Znovu jsem si vzpomněl na obří echinopsy, které jsem coby dítě vídal pod stromy v některých jihlavských zahradách, a na nichž jsem mohl pokaždé oči nechat, ačkoliv jsem je chodil okukovat skoro každý den.
Vskutku fascinující podívanou byl tenhle kaktusový hřbitov. A nebyly na něm zdaleka jen kaktusové mrtvoly. Byl tak rozlehlý a kaktusů plný, že i kdyby do něj vtrhly tři autobusy českých kaktusářů najednou, všichni by si z nálezů odtud zaplnili doma své skleníky přepychovými rostlinami až k prasknutí.
Když jsem se dokonale pokochal pohledy do něj, bylo hodin jako na kostele. Vydali jsme zkusit štěstí na druhou stranu dálnice, po níž se valily dlouhé šňůry aut. Díky těm nádherným kaktusovým veteránům jsem je do té doby vůbec nevnímal, ačkoliv kravál a smrad dělaly pořádný. Za chvíli jsme stáli před branou té opravdové pěstírny, ale stále to ještě nebyla ta úplně hlavní. Do šesté večerní zbývalo jen pár minut. A právě ty nám dal jeden ze zaměstnanců na krátkou prohlídku areálu. Pak se brány velkopěstírny pro tento den definitivně zavřou. Druhý den  Jitka s Vaškem odlétali domů. Kdo pozdě chodí ... Přemýšleli jsme s Ivanou, zda se do té pěstírny nevypravit ještě jednou, ale zbýval nám už jenom týden dovolené, a na ostrově míst hodných navštívení stále zůstávaly stovky. I těch pár minut pobíhání uličkami kaktusového ráje ale nakonec stálo za to. O tom ale  zase někdy jindy.