sukulenty

Když jsme obešli „horu“ Roque de Taborno a vraceli se do stejnojmenné vesnice, začali jsme hledat stezku, která nás měla zavést až k odlehlé pláži Tamadite. Pláž samotnou jsme už předtím spatřili shora, když jsme stanuli na nádherné vyhlídce, skryté za tím bizarně tvarovaným skaliskem. Z časových důvodů jsme zvolili kratší variantu cesty, která bývá na mapách značena namísto plné červené čáry pouze čarou přerušovanou stejné barvy. Jedná se o cesty neznačené, nebo značené pouze kamennýmu mužíčky, a na svém počátku zpravidla opatřené tabulkou s anglickým a španělským upozorněním, že vstup na ně  je pouze na vlastní nebezpečí. Využili jsme těchto polooficiálních cestiček při svém putování po ostrově Tenerife několikrát. Člověk na nich musí být obezřetný, více si všímat zda jde opravdu správným směrem, a především zbytečně nejančit a neukvapovat se. Také v horách Tenerife totiž existují kozí stezky, podobné těm, které známe v mnohem větší míře z řeckých ostrovů. Chvilku nám trvalo, než jsme začátek oné čárkované stezky nalezli. Tentokrát sice bez varovné plechové cedulky s padajícím panáčkem, ale nebylo pochyb, že jsme na správné cestě. Uspokojeni tím nezvykle rychlým nálezem jsme propadli pocitu uspokojení a začali se více kochat okolní krajinou. V těchto partiích se nám nabízely opravdu neskutečné pohledy, a s klidem jsme proto přijímali i skutečnost, že stezka před námi je postupem času čím dál méně patrná. Když se vloudily první náznaky pochybností, hned po sporné partii následovala zase cesta širší a nádherně prošlapaná, místy dokonce přizdobená drobnými odpadky, které zde zanechali naši předchůdci. Nevěřili byste, jak dovedou uklidnit i kousky pomerančové kůry, vysušené větrem a sluncem, nebo pár vajglů zadupaných mezi kameny. Sporné partie začaly být čím dál rizikovější, ale i za nimi vždy opět následovaly stopy lidské přítomnosti, i když ve stále sílící převaze kozích bobků. Cesta slepým a neustále se zužujícím skalním hřebenem nám trvala asi pětadvacet minut, než jsme si konečně uvědomili, že tady už začíná jít o zdraví. Pláž Tamadite jsme za tu dobu viděli v mnoha nádherných obrazech. Kdybych je viděl na plátně, myslel bych že jsou pouhým výplodem umělcovy fantazie. Cesta zpátky nám trvala o mnoho déle, a před sluncem a vedrem během ní nebylo úniku. Nastřádaná únava z předchozího putování a trocha stresu k tomu vykonaly své. Náladu nám sice co chvíli spravily nádherné kolonie Monanthes brachycaulos, ale i naši sukulentní oblíbenci byli slabou náplastí na vzrůstající nervozitu.
Poučení z krizového vývoje (brrr) bylo jednoduché. Jakmile jsme se vrátili o potřebný kus zpět na původní stezku, stačilo se jen pořádně rozhlédnout a nebát se vejít do hustého porostu trav před námi, sahajících téměř do pasu. Nenechat se odradit tou trochou přebujelé zeleně, protože jen o pár metrů dál už byla stezka nezarostlá, prochozená a dokonce i chabě značená. Byla dokonce tak zřetelná, že už se z ní snad ani zbloudit nedalo. Horší to ovšem bylo s její schůdností. Zatímco horní část byla pohodová, téměř kopírující vrstevnice na mapě a nabízející úchvatné výhledy do krajiny, na té spodní nastalo hotové peklo. Pěšinku pokrýval jemný prach, po němž to docela slušně klouzalo, a spád toho svahu v závěru místy připomínal slavný Hahnenkamm. Také jízda dolů byla místy nekoordinovaná, a zavděk jsme vzali vším co bylo po ruce, a co mohlo aspoň trochu zmírnit naše nedobrovolné pohyby. Po dešti to tady musí být jak v bobovém tobogánu.
Vysvobození přišlo teprve ve chvíli, kdy jsme se ocitli na červenohnědém dně potoka, v němž ale zůstávaly už jen symbolické zbytky vody. Skalnaté krajině zde dominovaly četné trsy Euphorbia canariensis. Mnoho rostlin zrovna kvetlo, a tady jsme je měli možnost pozorovat opravdu zblízka. Jednou či dvakrát jsem dokonce při předchozím klesání vzal zavděk jejím otrněným ramenem jako oporou ve chvíli, kdy už jsem zase přestával ovládat své tělo. Na červenohnědých skalních stěnách byly k vidění i jiné sukulenty, především drobné trsy Aeonium lindleyi, jehož listy zde mnohdy měly výrazné vínové zbarvení.
Cesta vyschlým korytem potoka se zdála být v odpoledním žáru nekonečná. Chvílemi jsme znovu zahlédli bílé hřebínky vln, kontrastující s nádhernou modří Atlantiku, a pak nám zase pláž Tamadite zmizela z dohledu. Jak jsme klesali do údolí, měnil se i ráz krajiny, místy již zúrodněné. Nevypadalo to přitom, že by tu někdo žil nastálo. Docela daleko sem je pěšinami z Taganany, a možná ještě dále z Taborna nebo Afúru. A cesta po moři byla asi po většinu roku dost těžko uskutečnitelná. Naše suché koryto se po nějaké době napojilo do jiného, o poznání širšího a také částečně zavodněného. V některých místech byla stojatá vodní hladina potažena zeleným povlakem, z něhož vykukovaly oči skokanů. Jejich zvuky jsme slyšeli už kilometr odtud, kam je přinášel po sklaních stěnách vítr vanoucí od oceánu. V tekoucí vodě zase plavala hejna ryb, a vzduch tu byl najednou nádhěrně svěží a prosycený mořskou vůní. V té chvíli jsme pořád ještě věřili v osvěžující koupel, která se však nekonala. Zblízka vypadaly vlny úplně jinak než z té výšky a dálky. Několik poutníků různých národností posedávalo ve stínu obrovských balvanů v zadní části pláže, a z jejich váhavých pohledů nám bylo jasné, že na příjemné osvěžení můžeme toho odpoledne klidně zapomenout. Stačilo vlézt do vody po kolena, aby nám ukázala svoji sílu. Severovýchodní pobřeží Tenerife je pověstné mnoha záludným proudy, o čemž svědčí i četné výstražné tabule na plážích, které jsme v této oblasti už předtím navštívili.Naším cílem byla toho dne Taganana, přímořské městečko s šesti stovkami obyvatel, roztahané ale na obrovském prostoru. O pár dnů dříve jsme jím projížděli autobusem na své cestě do Almácigy. Značená stezka od pláže Tamadite nás měla už v pohodě vést nad severním pobřežím, ale za živého boha jsme nemohli nalézt jakoukoliv značku, která by nás z pláže na tuto cestu nasměrovala. Ptali jsme se nějakých Angličanů, kteří nám ale asi špatně rozuměli, nebo spíše my jim. Poslali nás zpátky odkud jsme přišli. Po nějakém čase prý spatříme ukazatele k odbočce. A tak jsme se vydali korytem potoka, a čas od času se kochali zpětnými pohledy k pláži. Na odbočku jsme ale nenarazili. Po nějakém čase a prudkém stoupání po značeném a místy i docela širokém kaminu jsme si už uvědomovali, že jedinou naší šancí, jak se toho dne vrátit do civilizace, bude dojít až do vesničky Afúr. Dochálely nám síly, a mně kromě těch fyzických i psychické. Představa že budeme nocovat venku v nějakém zapadákově byla velice chmurná. A druhý den odpoledne nám navíc končila dovolená. Cesta to přitom byla nádherná, i když hodně fyzicky namáhavá, protože stále dost prudce stoupala. Okolí jsem už příliš nevnímal, možná i díky částečnému úžehu. Teprve doma jsem na fotografiích spatřil tu krásu všude kolem, a naráz byl na světě tip na další výlet při naší příští návštěvě Tenerife.
Snad jediné, co jsem vnímal naplno, bylo několik osamělých rostlin rodu Monanthes, které by podle Jöela Lodého (autora nové knihy o sukulentech Kanárských ostrovů) měly patřit k jím uznávanému druhu Monanthes wildpretii. Představa vyzutí z bot, sprchy a bohatých švédských stolů v hotelu El Tope se nakonec ukázala být silnou čarodějkou. Na miniaturním náměstíčku u kostela  jsme stanuli celou půlhodinu před odjezdem posledního autobusu. Proti veškerým plánům jsme se tedy ocitli v Afúru. V baru vedle kostela jsme si koupili pití. Zelený autobus stál kousek pod ním, a řidič si zrovna s místními chasníky pochutnával u pultu na skleničce domácího vína. Když pak usedl za volant, trochu nám zatrnulo, a s každou další zatáčkou to pak bylo horší a horší. Několik pasažérů z řad místních bylo už také v náladě, a další opilce jsme ještě nabírali cestou na horských samotách. Na autobusáku v La Laguně jsme si docela oddychli, a najednou nám bylo úplně jedno, jestli nám přípoj pojede za deset minut nebo až za hodinu. Do hotelu jsme dorazili už za tmy a u večeře vyhodnotili tento den jako bezkonkurenčně nejdobrodružnější na Tenerife.
Obr.č.1 - pláž Tamadite z vyhlídky u Roque de Taborno, č.2 - skalní výběžek se slepou  kozí stezkou, č.3 - Aeonium lindleyi v barvě vína, č.4 - kvetoucí Euphorbia canariensis s bílými vlnami u pláže Tamadite v pozadí, č.5 - trs E. canariensis v úrodním údolí nad pláží, č.6 - potok před námi a Atlantik na dohled, č.7 - Playa de Tamadite, č.8 - skalní věž kousek nad cílem naší cesty, č.9. - Monanthes wildpretii s otazníkem a Aeonium lindleyi, tentokrát  v zeleném provedení, č.10. - už jen malý kousek před Afúrem, č.11 - a kostelík v jeho centru!