KRÁSNÉ ráno v BATÁN de ABAJO (TENERIFE 52)
Na Tenerife se s trochou vůle dá veřejnou dopravou dostat i do velmi odlehlých oblastí. Kromě autobusu z La Laguny, projíždějícího celým hlavním hřebenem pohoří Anaga, vyjíždějí ze stejného autobusáku i spoje trpělivě kličkující po úzkých asfaltkách až do jednotlivých vesniček na jeho severních svazích. Jednou z takových je i Batán de Abajo. Vesnička s nádherným výhledem do okolí je křižovatkou několika turistických tras. Asfaltka tady ale končí. Přesto nechybělo mnoho, abychom se do Batánu vůbec nedostali. Eroze pracuje i v pohoří Anaga neúprosně. Je to vidět na mnoha místech zdejších silnic, kde se válejí kameny padající ze strmých skalních stěn. 
A to jsou na dalších místech nataženy mohutné sítě, zabraňující ještě větším nepříjemnostem. Přesně taková síť ale zrovna chyběla v jedné z posledních zatáček před cílem naší cesty. Čerstvě spadané balvany zabíraly celou levou polovinu silnice. Na té naší byla zase svodidla, a hned za nimi zela hluboká propast! Jeden z místních se pohotově ujal role navigátora, zatímco další postávali opodál, pokuřovali balená cigárka a breberentili nad vzniklou situací, která je ale očividně nikterak nevyvedla z míry. Dobrá věc se podařila, a my nakonec pokračovali až na jedinou rovnější plochu uprostřed vesnice, kde autobus svoji jízdu končil. Poté co jsme vystoupili, započal pan řidič se složitými manévry, které vyžadovaly neméně umu a trpělivosti, jako jeho předchozí zápolení s nečekanou překážkou na trati. 
Než se s autobusem otočil, my už jsme vystoupali nad vesnici a vydali se značenou stezkou k ještě menší vesničce Bejía, jejíž domečky jsou v mnoha případech zatesány přímo do strmých skalních stěn.
Ze sedla nad Batánem se nám naskytly nádherné pohledy na zelené stráně Anagy i její hlavní hřeben, místy ještě utopený v husté šedivé mlze. Skalní stěny podél cesty zdobily obří trsy Monanthes anagensis, které jakoby nám chtěly připomenout, kde se právě nacházíme. Rostliny vytvářely pestrou paletu odstínů. Těsně vedle sebe zde rostly trsy stejného druhu v barvě tmavě zelené i okrové, ale i rostliny lehce narůžovělé. Jakoby každá z nich brala živiny odjinud, a svítilo na ni úplně jiné slunce! 
Kontrastem k těmto drobným sukulentům s převislým růstem tady rostlo i jejich robustnější příbuzenstvo, hojně zastoupené především druhem Aeonium canariense var. canariense. Jedná se o endemit ostrova Tenerife, jehož husté přízemní růžice připomínají obří saláty, a psali jsme o nich v jednom z pokračování (Tenerife 30/19.5.2009) našeho vyprávění už před lety! Některé rostliny se zrovna chystaly kvést, jiné měly ve svých růstových středech teprve náznaky budoucích květenství. Naplno rozkvetlou jsme tady ale nenalezli ani jedinou.
Nahoře nad Batánem nás přivítala místy až bizarní krajina. Hnědočervené skály zde měly zvláštní tvary, a vegetace na nich byla opravdu jen sporá. Jedno skalisko jakoby nějaký dávný obr svisle rozpůlil motorovou pilou! Místní vegetace v těchto místech sváděla těžký boj s všudypřítomnými obry Agave americana. 
Tyto rostliny jsou invazivní po celém světě, a všude vítězí v boji s místní flórou. Bezkonkurenční zásoby vody v obřích listech těchto rostlin jim umožňují přežít vcelku bez úhony i rozsáhlé požáry, které zbytek vegetace spálí na troud!
Naším cílem bylo toho dne městečko Punta de Hidalgo, na jehož okraji jsme se už jednou ocitli (cestou z Chinamady) o několik dnů dříve, ale do jeho centra jsme se tehdy nedostali. Nejzajímavější úsek cesty nás ale čekal ve vodních kanálech, klikatících se soutěskou Barranco Seco. Sem jsme se těšili úplně nejvíce, aniž bychom ještě tušili, jaká botanická překvapení a lahůdky nás zde čekají! Především kvůli onomu krátkému úseku, odkoukanému z fotografií na internetu, jsme vlastně podstoupili i celou tu docela namáhavou cestu! Když jsme procházeli neskutečně roztahanou vesničkou Bejía a kochali se v údolí pod ní množstvím 
pomerančovníků a mandarinek, osypaných dozrávajícími plody, ještě jsme netušili, že zanedlouho naši hlavní metu málem mineme!
Náš červený průvodce Freytag a Berndt je totiž už z roku 1995, a od doby jeho vydání doznalo značení mnohých cest po ostrově dosti výrazných změn. My samozřejmě šlapali přesně podle panáčků kolem cesty, a když jsme dole pod sebou spatřili zmíněné kanály, zařezávající se do takřka kolmých skalních stěn, vyprchal z nás i poslední stín pochybností o správnosti námi nastoupeného směru. Chleba se však lámal právě na okraji vesničky Bejía, kde se dá roklí sestoupit do soutěsky Barranco Seco. Jenomže odbočku jsme minuli. Patrně byla označena, tak jako na mnoha dalších místech ostrova, jen padajícím panáčkem, znázorňujím cestu na vlastní nebezpečí. Většinou se v těchto případech jedná o dříve značené, ale z nějakého důvodu již zrušené trasy nebo jenom jejich krátké úseky. V poslední den naší dovolené jsme si na jednom takovém užili hotové peklo!
Oficiální značky nás ale tentokrát hnaly trochu jinam. Přesto jsme nadále věřili, že kanály s nádhernými výhledy do kaňonu i okolních skalních stěn zanedlouho spatříme v plné jejich kráse. Nad kanály se tyčil vysoký skalní hřeben (na obr.č.6 vlevo!). Zdálky jsme na jeho vrcholu spatřili skupinku turistů, jejichž hlasy a smích se nesly po skalách z té dálky až k nám. V tu chvíli jsme si ještě naivně mysleli, že poutníci přicházejí nějakou jinou stezkou z Punta de Hidalgo nebo Bajamaru, a odtud shora že sejdou dolů, aby se tam někde napojili na naši značenou trasu. Když jsme však dorazili k úpatí toho kopce, bylo nám jasné, že když vše dobře dopadne a vedro nás neumoří, i my staneme zanedlouho na jeho vrcholu! Panáčci kolem cesty nás tam totiž neomylně směrovali!
Když jsme na ten kopec vyšplhali, mysleli jsme si, že nejhorší úsek cesty máme za sebou. Mnohem více nás ale znepokojovalo, že kýžené vodní kanály v soutěsce Barranco Seco máme naopak hodně hluboko pod sebou! Námahu nám však bohatě vynahradily úchvatné výhledy do okolní krajiny. Na jedné straně zelené stráně a údolí, protkané terasovitými políčky, vedle nichž jako malé světlé body zářily domky vesničky Bejía, a v pozadí opět hlavní hřeben pohoří Anaga. A na druhé straně neméně krásná krajina v pozadí s městečkem Punta de Hidalgo a modrým Atlantikem. V okolních křovinách to zašustilo, a zanedlouho se objevili první zvědaví ještěři Gallotia galloti, v jejichž útrobách zmizela i část naší svačinky.
Panáčci na značkách nás potom vedli vřesovcovými porosty, jimiž se rezavá cestička klikatila jako alfaltky v celém pohoří Anaga. Když jsme slezli zhruba co jsme předtím vystoupali, náš zrak se neustále upíral vpravo, kde jsme tušili vchod do vodních kanálů. Chvílemi jsme už přestávali věřit, že cestu těmi kanály vůbec nastoupíme, ale štěstí se na nás nakonec usmálo v podobě dvojice mladých španělských turistek. Jakmile poznali naši chabou jazykovou výbavu, nabídly nám, že půjdou kousek cesty s námi, a raději nám odbočku do rokle ukáží. Tak se i stalo. Padající panáček s výstrah
ou cesty na vlastní nebezpěčí byl umístěn tak nešťastně, že bychom ho bez jejich upozornění docela určitě přehlédli. Poděkovali jsme tedy, a vydali se vstříc dlouho očekávaným zážitkům, které se nakonec ukázaly jako nad očekávání úžasné a ze sukulentního hlediska přímo senzační! Stáli jsme před branou bájného území sukulentních trpaslíků!Obr.č.1 - Vesnička Batán de Abajo stojí na kopci, ale naše cesta z ní vedla ještě výše, č.2 - Monanthes anagensis v různých odstínech a aeonia k tomu, č.3 - rozpůlená skála a všudypřítomná Agave americana, č.4 - nakvétající Aeonium canariense ssp. canariense, č.5 - domky vesničky Bejía, přilepené na skalních stěnách, č.6 - vodní kanály soutěsky Barranco Seco a vysoký kopec vlevo od nich, č.7 - a už jsme na jeho vrcholu, č.8 - pohled z něj na pohoří Anaga i jeho hlavní hřeben, č.9 - a na druhé straně na městečko Punta de Hidalgo i modrý oceán!
