sukulenty.estranky.cz

Mascu jsme navštívili znovu po devíti letech. Tehdy jsme zde byli proto, abychom sestoupali zdejší nádhernou soutěskou (Barranco de Masca) až k moři, kam pro nás ke kamenité pláži po krátkém čekání přijela loď. Byli jsme účastníky klasického turistického výletu s průvodcem, který na ostrově pořádá množství nejrůznějších cestovních agentur.
Tentokrát jsme do tohoto nádherného koutu ostrova přijeli zeleným autobuskem (do výše položených a méně přístupných míst jezdívají menší vozidla) TITSA z Buenavista del Norte. Vystoupili jsme hned u prvních chalup a vydali se kaminem vzhůru směrem na Las Portelas, jak hlásal ukazatel s panáčkem, který nás pak provázel po celou cestu. Tedy skoro celou, protože její kratičký úsek nám dal zabrat mnohem více než zbylých 99% trasy, která nás k večeru dovedla až na severozápadní pobřeží do Buenavisty del Norte.
Hned od počátku jsme se kochali zpětnými výhledy na vesnici Masca (obr.č.1) pod námi a začínající soutěsku. Svítilo slunce a výhled byl úžasný, což zde nebývá až tak zvykem. Zároveň jsme pozorovali všude okolo následky řádění rozsáhlého požáru, který okolí Mascy postihl někdy před dvěma lety. Psalo se o tom dokonce i v našich novinách. Ty následky byly patrné hned na první pohled, protože okolí vesničky, ležící v nadmořské výšce okolo 600 metrů, už zdaleka nepřipomínalo onu zelenou džungli, do níž nás zavezl mikrobus za deště a mlhy před devíti lety.
Přesto se dá říci, že vegetace se s tou pohromou vyrovnala poměrně dobře, a to především její sukulentní část. Úplnými přeborníky v odolnosti proti ohni jsou tradičně rostliny rodu Agave. Obří listy k prasknutí napěchované vodou, uzavřenou v nich tlustou slupkou na povrchu, zůstaly naprosto nepoškozeny s výjimkou těch starých a zaschlých. I ty ale nesly známky ohně zcela nepatrně. Agave si požárem paradoxně ještě pomohla na úkor ostatní vegetace, protože se po určitou dobu mohla rozrůstat bez předchozí konkurence mnohem svobodněji. V některých místech byla jejich expanze zvláště  patrná (obr.č. 2).
Aeonia, kterých tu roste několik druhů, to měla vcelku jednoduché. Jakmile odkvetou, zůstanou z nich na skaliscích pouze suchá a nevzhledná torza, která určitě při požáru fungovala jako dokonalý podpalovač, protože svou strukturou připomínají jemné chrastí. Ze štěrbin mezi kameny vyrazily stovky nových růžic, které rychle dorostly, protože jim v tom nebránila i jinak chabá konkurence. Nebylo zde proto příliš těžké nalézt i zcela malé rostlinky, které bychom v normálním porostu možná ani nespatřili (obr.č. 3).
Nejhůře řádění plamenů odnesly stromové vřesovce (Erica arborea - obr.č. 4), které na mnohých místech ostrova tvoří společně s vavříny azorskými (Laurus azoricus) husté, nízké lesy, pokrývající na Tenerife značné plochy především ve středních a vyšších polohách.
Některé stráně nad Mascou stále řádění požáru smutně  připomínají. Těšili jsme se až odtud zmizíme, protože nahoře v dáli bylo patrné, že se vše zelená jako kdysi. Jenomže do cesty se nám najednou postavila překážka v podobě kovové zábrany s výstražnými tabulkami a řeťezy. Vztyčili jsme překvapeně hlavy a spatřili oranžové bagříky, jejichž zvuky už k nám nějaký čas zdáli doléhaly. Zpátky do vsi se nám nechtělo ani omylem, a tak jsme zvolili cestu jednou z mnoha teras, jimiž jsou stráně v některých místech v blízkosti vesnice rozděleny. Začalo největší peklo, které nás na Tenerife za celých čtnáct dnů potkalo. Přitom netrvalo déle než deset minut.
Náhradní cesta se zdála zprvu docela schůdná, ale postupem času změť spálených opuncií, keřů a kamenů začínala být čím dál neprostupnější. Stále jsme odmítali myšlenku vrátit se zpátky, až jsme se najednou ocitli v pasti. Bylo už v podstatě jedno, zda se budeme hrabat trnitým bludištěm nahoru či dolu. Situace došla tak daleko, že jako nejideálnější opora nám sloužily ohořelé kmeny opuncií, které ovšem byly stále ještě plné ostnů. Trnité listy agáví nebo zčernalé kmeny palem (obr.č. 5) byly v tom pekle ještě hotovým ternem, nad nímž jsme div že nejásali. Pak se začala valit strání suť ze stavebních prací na rozšiřování cesty. V té chvíli už jsme viděli další oranžový bagřík, a s ním i cíl naší cesty. V batozích, kalhotech i na nohou nás začínaly bodat ostny z opuncií, a naše tváře zalévaly proudy potu, na nějž se lepil prach z valící se suti i spáleniště. Dohrabali jsme se nahoru, kde jakýsi pracant upravoval lžíci na bagříku. Vůbec se nedivil, kde jsme se tam vzali, ani tomu jak vypadáme. Prošli jsme kolem něj a přidali do kroku. Po padesáti metrech v prachu se objevila přesně taková kamenitá cesta, na jaké jsme svoji cestu toho dne započali. 
Vypadali jsme hrozně, a umýt se nebylo čím. Vytahali jsme nejagresivnější trny z oděvů a batohů, a šlapali jako dva umouněnci vstříc dalším dobrodružstvím. Zanedlouho nás čekala částečná záchrana v podobě vyhlídkové hospůdky na Cruz de Gilda, z níž byl překrásný pohled na Mascu z takřka ptačí perspektivy (obr.č. 6).
Náš příchod vzbudil značnou pozornost, a patrně nikdo z turistů i personálu restaurace při pohledu na naši vizáž a propocená trička nemohl tušit, že toho dne za sebou máme teprve několik stovek metrů pochodu. Při pohledu do zrcadla na toaletě jsem si připadal jako nějaký hrdina z amerického akčního filmu, který právě zachránil půlku New Yorku z hořícího mrakodrapu. Náš polední sportovní výkon by musela ocenit i Barbora Špotáková, známá svou náklonností k hasičům, jimž jsme se my dva nápadně podobali.
Cafe con leche a studené pití však brzy zahnaly chmury. Kochali jsme se nádhernými výhledy do okolní krajiny, které bude ještě nějaký čas trvat, než se z přestálé přírodní katastrofy trochu vzpamatuje. Sukulenty už zde mají vyhráno dávno!