sukulenty.estranky.cz

Do Chamorgy jsme jeli autem, protože jinak se tam vlastně ani dostat nelze. Je to nejsevernější výspa ostrova, kam sice jede čas od času nějaký autobus z hlavního města, ale odjinud nezbývá než vykroužit desítky krkolomných zákrut za neustálého šplhání vzhůru (a potom zase dolů). Chamorga leží v nádherném údolí, obklopena ze všech stran strmými stěnami pohoří Anaga (obr.č. 1). Kostel, bar a pár domků s obrovskými „dračími“ stromy a palmami okolo, a všude jen ticho s jemnou kulisou cikád. Ocitli jsme se na místě, odkud je to na samý konec ostrovního světa  zvaného Tenerife už jenom malý kousek.
Když pominu soutěsku Barranco de Roque Bermejo, vedoucí ze vsi k moři, tak všechny ostatní cesty z Chamorgy se kroutí  vzhůru do kopců. Často dost prudkých, jak jsme se měli možnost přesvědčit za malou chvíli po našem příjezdu. Barman je jediným člověkem, kterého zde onoho pondělního dopoledne potkáváme. Chvilku si nás prohlíží z terasy svého baru, a když zjistí, že si připravujeme věci na cestu, mizí v útrobách své občerstvovny, aby se nadále oddával siestě, která zde může za příznivé konstelace okolností trvat třeba celý den.
Hned dvacet metrů za kostelem jsme narazili na kamenné zídce na první trsy Monanthes anagensis. Co jiného také čekat v pohoří Anaga? Byla tam ale taková tma, že z fotek nic kloudného nevyšlo. Už jsme tu kytku za celý pobyt neviděli, ačkoliv je Monanthes anagensis uváděna jako jeden z nejběžnějších druhů na Tenerife. Není to ale rostlina  zase až tak krásná, že bychom její absence v záplavě jiných druhů později museli litovat.
Stoupali jsme vavřínovými a vřesovcovými lesy vzhůru na hlavní hřeben Anagy. Bylo tam jako v prádelně, a protože zároveň i málo světla, byla cesta vzhůru až na několik jedinců rodu Aichryson sukulentářsky nudná. Platili jsme asi předem za krásné výhledy na severní pobřeží, které se nám zanedlouho v hojné míře naskytly. A zároveň s nimi i první aeonia na tlustých a vysokých kmenech, nakloněná ve skalních stěnách směrem k modrému oceánu (obr.č.2).
Stromy tu tvořily místy neprostupnou džungli, která byla jen čas od času prosekaná právě kvůli oněm nádherným výhledům. Kmeny i větve stromů zde byly hustě porostlé lišejníky a mechy, jejichž cáry plápolaly ve větru a připomínaly známou Tillandsia usneoides. Koruny byly navíc prorostlé nejenom ostružiníkem, ale také množstvím nejrůznějších lián, z nichž jednu jsme mylně považovali za nádherný kanárský endemit Canarina canariensis, jehož zářivé zvonky jsme ale spatřili až při naší pozdější výpravě do pohoří Teno.
Naše chvíle nastaly teprve v okamžiku, kdy lesy začaly ustupovat a střídaly je občas světlé mýtiny. Přízemní růžice Aeonium canariensis na nich rostly zpočátku jednotlivě či v menších skupinkách, ale jakmile lesy definitivně ustoupily kamenitému a suššímu terénu, jejich populace připomínaly obrovská salátová pole, protože jejich trychtýřovité růžice dosahovaly průměru 30-40 centimetrů (obr.č.3). I na plném slunci zůstávají svěže zelené, a povrch listů je porostlý jemnými chloupky, které se na slunci nádherně třpytí. Mezi plantážemi čerstvých růžic byly k vidění sem tam i nějaké zčernalé pozůstatky těch, které vykvetly zjara nebo na počátku léta.
Kochali jsme se výhledy do údolí, a čas od času na okamžik spatřili náš výchozí bod i s barovou terasou a obřím „dragem“ na ní rostoucím. Domky v Chamorze vypadaly z té výšky jako výtvory z dětské stavebnice. 
Scházeli jsme pozvolna do míst zvaných Montaňa Tafada. V průvodcích jsme na fotografiích vídali opuštěnou chaloupku s rozpadající se střechou. Marně jsem ji zprvu hledal, protože z ní červená střecha už nenávratně zmizela, a  polorozbořené kamenné zdi s okolím dokonale splývaly (obr.č.4). Rozhodli jsme se pro svačinu právě na tomto místě. Žili tu kdysi lidé, a dost možná, že jedli zrovna tady venku před chalupou, v jejímž okolí prožívali své dny, měsíce a roky v pomalu plynoucím čase a naprostém tichu. Trochu drsný, těžký, ale možná i krásný život, který si dnes už dost dobře  nedovedeme představit.
Jakmile jsme usedli a rozbalili proviant, začal panovat v křovinách za našimi zády nezvyklý ruch. Všude okolo se to začalo hemžit nádhernými ještěrkami. Zprvu jen vylézaly na okolní balvany, odkud nás opatrně pozorovaly. Samci při tom nasadili modrozelené bojové zbarvení. Po bocích jim začaly vyskakovat nové a nové modré skvrny, a byli už tak blízko, že jsme mohli sledovat jak pravidelně dýchají. Připadalo mi, že úplně postrádají bázeň a plachost, ačkoliv na setkání s lidmi nemohou být zrovna v tomto místě příliš zvyklí. Odlomil jsem kousek salámu a hodil ho asi metr přes sebe. Velký samec váhal jen zlomek vteřiny. Popadl uzeninu a ještě chvilku na mne koukal. Začalo srocování ještěrů a ještěřic, které byly na rozdíl od samečků nenápadně hnědé. Všichni patřili k druhu Gallotia galloti, a ti největší dosahovali délky až třiceti centimetrů! Samci už byli vybarveni jako Indiáni na válečné ztezce (obr.č.5), a jejich drzost neznala mezí. Jeden z nich mi dokonce vyběhl po zádech až k lopatkám, takže jsem ho musel pohybem ramen setřást. Další se snažili brát útokem naše pootevřené batohy. Přestali jsme krmit. Ještěři stáli roztroušeni po okolí a pozorovali nás v očekávání věcí příštích. Jenomže když jsme se začali chystat na další kousek cesty po hřebeni, gallotiové pochopili, začali postupně mizet v křovinách a hledat tam kousky spadaného ovoce a nejrůznějších bobulí, protože kosteleckého salámu Křemešník z našich zásob bylo zřejmě na jejich vkus málo.
Náš cíl byl jasný! Pokračovat stezkou po hřebeni až na jeho úplný konec, na němž se již rýsovala maličká silueta Dračího stromu (Dracaena draco), o kterém jsem již psal v jednom z minulých článků této rubriky (obr.č.6).
Strom stál na konci tohoto hřebene, který se hned za ním začínal prudce svažovat k oceánu, na jehož břehu se tyčil maják Faro de Anaga (obr.č.7). Shora od dračího stromu vypadal zase jako maličký výtvor z dětské stavebnice. A všude okolo něj už jen pustina, řídce protkaná pěšinkami, klikatícími se ve svazích pod námi. Došli jsme skoro až na konec Tenerife, takže byl čas jít zase zpátky do Chamorgy. 
Barmanova siesta tam nerušeně pokračovala, a tak orosené sklenice s pitím zůstaly jenom naším zbožným přáním. Jediným živým tvorem, kromě hubených pejsků na střeše baru, byl malý kluk ládující náboji svou vzduchovku a pomalu chodící po skalách před domem. Jedinou jeho zábavou bylo střílení těch naivních ještěrek, kterých bylo všude plno. Zhruba každé tři minuty to odnesla jedna z nich, a chlapec se poté významně podíval směrem k nám a něco si při tom povídal pro sebe. Na převýchovu už bylo v jeho případě asi pozdě. Kdybych ale měl k dispozici kalašnikov, udělil bych tomu chlapci okamžitě alespoň pořádnou důtku s výstrahou, protože mi hodně pokazil báječnou náladu, nabytou tam nahoře v říši ticha.