sukulenty

Během našeho posledního pobytu na Tenerife panovalo na ostrově nezvykle teplé počasí. Dole u pobřeží před ním prakticky nebylo úniku. V horách to sice bylo o poznání lepší, ale i zde nám dávaly výšlapy zabrat mnohem více, než jsme bývali ve stejném ročním období zvyklí. Jedinou podzimní jistotou se zdála být centrální kaldera, a tak jsme se jednoho dne po ránu vydali právě tam. K cestě nás povzbudila i nezvykle jasná obloha, díky níž vrchol Pico de Teide i z hotelového balkonu vypadal přesně jako na pohlednicích.

Do kráteru jezdí pouze jediný autobus, kterým se lze odpoledne zase vrátit zpět. Na své cestě překonává více než dva kilometry výškového rozdílu a když se počasí vydaří, pak je to vskutku nádherná vyhlídková jízda. Během ní se nám z oken autobusu podařilo v borových lesích pod kalderou spatřit obrovské kolonie Greenovia aurea. Na svých dosavadních cestách po ostrově jsme na tuto rostlinu ještě nikdy nenarazili, a tak jsme vzali zavděk informací světoběžníka Otakara Melichara o této lokalitě. Modrozelené růžice v tufových polích doslova zářily, a vydatně jim při tom sekundovala sytá zeleň okolních borovic. Bylo nám jasné, že zrovna tohle místečko je hodně lákavou výzvou pro některou z dalších cest na Tenerife.

Byla to naše třetí cesta do kráteru. Ta první v roce 2008 byla spíše jen takovým krátkým zastavením při návratu z bílé měsíční krajiny Paisaje Lunar (Ticho nad mraky/Tenerife 25), druhou jsme zase věnovali výstupu na vrchol nejvyšší hory Španělska Pico de Teide (Výlet do výšek/Tenerife 60). Tentokrát jsme se vydali do magicky podmanivého místa, zvaného Llano de Ucanca.

Den jsme zahájili jako takřka všichni turisté u bizarních skalních útvarů Roques de García, jejichž fotografie bývají vítanou trofejí z dovolené. Stačí ujít sto metrů z parkoviště a zmáčknout to správné tlačítko na mobilu nebo foťáku. Pro 99% turistů výlet do kaldery končí právě na vyhlídkové plošině pod úplně nejslavnější ze všech skal na ostrově. Boží prst (Roque Cinchado) se tady varovně tyčí k nebi už celé věky, ale každým okamžikem z něj nemilosrdně ukrajuje eroze. Lávový prach v okolí skal je také jediným nebezpečím, které zde na návštěvníka číhá.Především selfíčkáři by si měli dát pozor! S Pico de Teide v pozadí ale fotka „božího prstu“ stojí za trochu opatrnosti. Však tento záběr figuruje snad na všech pohlednicích, prodávaných po celém ostrově.

Stačí ale vyrazit jen pár stovek metrů kolem skal po značené trase, a ocitáme se úplně stranou všeho turistického ruchu. Stejně jako minule nám připadá takřka neskutečné, jak se člověk téměř bez námahy ocitne v bizarních kulisách a absolutním tichu, narušovaném jen občasným hvízdáním větru. Sopečná činnost zde kdysi dávno vytvořila úchvatné divadlo, které hned tak neomrzí. Barvy skalisek se střídají jako na módní předlídce a společně jim to ladí naprosto dokonale. Co chvíli cestou užasneme nad jejich strohou krásou.

Turisté jsou tady stejně zřídkavým jevem jako rostliny. Sporá vegetace skvěle doplňuje tu smršť minimalistické krásy, která se tady na nás valí ze všech stran. Na každém kroku se zde nabízí některá z lákavých přírodních jídelen, v nichž tak báječně chutná. Vybíráme jednu z nich, rozbalujeme svačinku a marně čekáme na příchod všudypřítomných ještěrů Gallotia galloti. Asi pro ně nejsou lávové plotny ještě dostatečně vyhřáté. Společnost nám namísto nich dělá ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Navzdory nepatrnému množství návštěvníků těchto končin je zvědavý a zcela postrádá bázeň či obezřetnost. Zprvu se bojíme pohnout, abychom ho nevyplašili, zatímco on se zájmem sleduje, jak Iva vytahuje foťák a připravuje jej k pořízení snímku. Cvaknutí spouště jen zvýší ťuhýkovu zvědavost a ten poté přicupitá ještě o metr blíž. Nabízím drobky od svačiny, jimiž pohrdá. Ještě nějaký čas si nás zvědavě prohlíží ze vzdálenosti necelého metru a poté se vydává na vzdušnou pouť kalderou.

Dole pod námi se mezi bizarními skalisky otevírá pohled na pláň Llano de Ucanca. Je to až neuvěřitelně rovná plošina, nacházející se v nadmořské výšce 1980 metrů. Připomíná mořské dno, obklopené kolem dokola hradbou skalisek a neuspořádaných hromad pestrobarevné lávy, místy podobné asfaltu, vytrhanému ze silnic povodní. Kdyby existoval termín „náhorní údolí“, pak by jej přesně naplňoval tenhle mysticky přitažlivý kousek pustiny, bezkonkurenčně nejniže položený plácek v této části kaldery, na němž by se okamžitě dalo vystavět hned několik fotbalových hřišť. Po jarních bouřkách nebo sněhovém tání se celá pláň naplní vodou a na pár dnů na jejím místě vznikne obrovská laguna. Voda z ní poté zmizí stejně rychle jako se tam objevila a v písku po ní zůstanou jen stopy v podobě vyschlých koryt potůčků, jejichž sítí voda postupně odtéká. Někdo v tomhle kousku země může spatřit uklidňující zenovou zahradu, jiný zase docela obyčejnou poušť, záleží jen na návštěvníkově představivosti. Teploty prý se tady také střídají velice rychle. Dokud svítí sluníčko, bývá tu jako v pekle, ale v neuvěřitelně krátkém čase se z pláně stává jedno z nejchladnějších míst na ostrově.

Strohou rovinu narušuje jen bizarní skalisko zvané Catedral. Kamenná katedrála je poskládána s malých kvádrů, a také z ní eroze nemilosrdně ukrajuje každým okamžikem. Kdysi tu možná stávala ještě jedna menší katedrála, z níž dnes už zůstala jen rozpadající se hromada lávové suti. Katedrála tu ale zatím stojí hrdě a ploché okolí dává její nevšední kráse náležitě vyniknout. Při pohledu na okolní skály člověk žasne, jak se tu láva vyřádila nejenom bizarními tvary, ale také kontrastní hrou barev i jejich vzájemným propojením. Obklopena lesy by ta strohá krása nikdy nemohla tolik vyniknout. Modré nebe je však nejkrásnějším doplňkem, dokonale ladícím s desítkami odstínů hnědé a žluté, občas narušenými modrozeleným tyrkysem. Tento zvláštní odstín vystupuje v okolí Llano de Ucanca na několika místech, nikde ale tak nápadně a mocně jako v místě zvaném Los Azulejos. Zvětralá skaliska, v některých místech už připomínající spíše suťové pole, se nacházejí na samém okraji planiny, v ostré zatáčce jediné asfaltové silnice, procházející napříč celým kráterem. Ta nápadně barevná místa vznikla průnikem hydrotermálních roztoků, obsahujících železo, měď a jiné prvky. Do hnědožlutého okolí zapadají tyrkysové skály až nezvykle.

Ani tisíc fotografií nedokáže vystihnout podmanivou atmosféru místa, zvaného Llano de Ucanca. Tentokrát nám vyšlo neuvěřitelné počasí s krystalicky čistým světlem, které vše přibližuje a nabízí v nezvykle jasných konturách. K dokonalosti prožitku chybělo už pouze jediné. Obří kuželovitá květenství hadinců. Echium wildpretii je snad vůbec nejtypičtější rostlinou ostrova Tenerife, objevující se na pohlednicích či magnetkách mnohem častěji než slavné Drago Milenário z Icodu. Bohužel pro nás lze kvetoucí rostliny v kaldeře spatřit ponejvíce v červnu a červenci. Právě tady jich také roste a kvete drtivá většina, a jen zbytky populace jsou roztroušeny v nižších polohách borových lesů okolo kráteru. Tato rostlina z čeledi brutnákovitých totiž na subalpinském stupni začíná kvést teprve v květnu a končí někdy v srpnu. V té době už kvůli péči o naše sukulentíky musíme být tisíce kilometrů daleko. Pořád ale doufáme, že jednou se sem v tomto období podíváme. Jeden den v takovém případě určitě stačit nebude!

Echium wildpretii je endemitem Kanárských ostrovů. Kromě vyšších poloh Tenerife můžeme rostlinu nalézt také na ostrově La Palma, kde se ale jedná o poddruh Echium wildpretii ssp. trichosiphon. Oba poddruhy jsou monokarpické, což znamená, že vykvetou a plodí pouze jedinkrát za svůj život a poté odumírají. O potomstvo se postarají tvorbou velkého množství semen, které mají ve štěrbinách lávových skalisek či drti možnost zdárně vyklíčit, za zhruba tři roky dosáhnout dospělosti a poté vykvést. Zbytky odkvetlých květních stvolů jsme nacházeli na cestě planinou na mnoha místech. Potvrzovaly údaje z literatury, že mohou dosáhnout výšky až tří metrů, zatímco rostliny v nekvetoucím stavu tvoří jen nenápadné přízemní rosety listů.

Tiše jsme doufali, že nalezneme nějakého opozdilce a spatříme alespoň jednu kvetoucí rostlinu. Takové hadincové nedochůdče asi 60cm vysoké jsme nalezli v úpatí skal nad zmíněnou kamennou katedrálou. I za něj jsme byli nakonec vděčni, ale pořád jsme věřili, že naše putování pustinami bude odměněno větším nálezem. Ten na nás čekal až na samém okraji Llano de Ucanca, v kamenité stráni, zvedající se k asfaltové silnici. Horní část květenství už sice byla odkvetlá a suchá, ale spodní polovina ještě plná červených kvítků, kontrastně promíchaných s těmi již odkvetlými a modře zbarvenými. Radovali jsme se z toho nálezu jako malé děti, a navzdory svým předsevzetím jsme se s rostlinou oba vyfotili a pak kolem ní uctivě obcházeli kolem dokola. Byla krásnou a důstojnou tečkou za naším putováním lávovou krajinou, do které se snad jednou vrátíme v plné hadincové sezóně.

Naposledy jsme krajinu vyfotili s Pico de Teide v pozadí a vraceli se širokou asfatovou silnicí k hotelu Parador National, jedinému státnímu hotelu na ostrově Tenerife. Na parkovišti v jeho blízkosti už čekaly zelené autobusy, rozvážející turisty na obě strany ostrova. O dva kilometry níže panovala třicetistupňová vedra a černé i žluté pláže praskaly ve švech. Kaldera nás dva nabila energií a přinesla kýžené osvěžení těla i ducha.

Obrázek č.1 – Llano de Ucanca z vyhlídkové plošiny pod Roques de García, č.2 - zvědavý ťuhýk, č.3 - nádherné skály nad začátkem pláně Llano de Ucanca s Pico de Teide v pozadí, č.3 - kamenná katedrála, č.5 - nekvetoucí hadinec Echium wildpretii je docela nanápadný, č.6 - strohá pláň Llano de Ucacca s Teide v pozadí, č.7 - Los Azulejos s odkvetlými hadinci v popředí, č.8 - a tyrkysové skály Los Azulejos zblízka, č.9 - Iva s částečně kvetoucím opozdilcem Echium wildpretii, č.10 - drobné kvítky hadince zblízka, č.11 - a hadinec potřetí i s Pico de Teide vlevo a Los Azulejos na druhé straně, č.12 - rozlučková fotografie, vystihující strohou krásu kaldery