sukulenty.estranky.cz

Když jsem v teple domova vymýšlel trasy naší tehdy ještě značně vzdálené dovolené, padly mi do oka temné štoly, vedoucí skalními stěnami nad městem Güímar. Musí se jimi projít, aby se člověku dostalo pohledu na nádherné místo, zvané Ladera de Güímar. Průvodce zdůrazňuje nutnost vybavit se na takovou cestu pořádnou baterkou nebo čelovkou. Znělo to jako pozvánka  k pořádnému dobrodružství, a tak jsme tu cestu nakonec podstoupili. Mnohem těžší než ona sama bylo nalezení výchozího bodu k trase, což se nám nakonec za vydatné pomoci místního obyvatelstva v městečku Güímar a po několikerém bloudění jeho uličkami přece jenom podařilo.
Počáteční úsek  byl příjemný, protože vedl po široké cestě borovými lesy, kde sice bylo na sukulenty málo světla, ale zato zde rostly docela hojně planiky s ozdobnými, a prý i jedlými plody oranžové barvy. Arbutus canariensis je rostlina nazývaná také jako „jahodový strom“, je endemitem Kanárských ostrovů, ale  roste zde už jen místy. Stromy či keře této této planiky nelze přehlédnout díky výrazně hnědé a silně se loupající kůře, a také již zmíněným drobným plodům, zdálky  připomínajícím  maličké pomeranče (uvidíte je v některém z dalších pokračování). Plody jsme neochutnali, protože většina dovolené byla ještě před námi i s vidinou možných sukulentářských dobrodružství. Tady nás nakonec oproti všem předpokladům také jedno zajímavé sukulentní překvapení čekalo, ale nejdříve jsme museli zdolat další dva úseky cesty, které už byly o poznání náročnější než dosavadní procházka borovým lesem.
Druhý úsek cesty vedl po povrchu betonových vodních kanálů. Ty byly zprvu ještě kompletní, takže cesta po nich byla pohodlná, navíc protkaná mnoha nádhernými výhledy po okolních skalních stěnách i zpět na sluncem zalitý Güímar. Tam ještě svítilo sluníčko, zatímco nad námi stála černá mračna a všude vůkol se valila hustá mlha. Vše dohromady předznamenávalo změny počasí, kterých se tady na ostrově člověk dočká  často dříve než by se nadál.
Stav kanálů se postupem času zhoršoval. Nejprve jen čas od času chyběl některý z krytů, později už celé úseky poklopů, takže nezbývalo než chodit  stylem provazochodců jen po tenkých bočnicích. Naštěstí byly blízko skály a na dosah větve stromů i keřů, které v případě nouze posloužily jako vítaná opora. Zvláště pro mne, trpícího závratěmi a takřka panickou hrůzou z výšek. Občas byly vodní kanály narušeny pády obrovských balvanů, nebo přes ně ležely kmeny padlých stromů. Cesta se tak  postupem času stávala mnohem obtížnější a namáhavější, přičemž vše začala  ztěžovat ještě stále houstnoucí mlha.
Třetí fází pochodu byly zmíněné štoly, vedoucí nitrem skal. Jednu jejich polovinu vždy zabíraly vodní kanály, po nichž jsme dorazili až sem. Druhá strana byla sice volná a průchodná, ale na zemi se povalovaly kameny nejrůznější velikosti a výška stropu značně kolísala. Proto byly naše baterky neustále v permanenci a střídavě nám osvětlovaly prostory nad hlavami i pod nohama. První štolou jsme procházeli asi deset minut, abychom se z ní vynořili do již náležitě ztemnělé a ponuré soutěsky Barranco de Tegüigo. Před námi zela jen hluboká  strž, jejíž stěny byly hustě porostlé nejrůznější vegetací, na níž kapala voda ze srážející se mlhy. Kam jsme se podívali, všude byly drobné černé pijavice, nebo nějací jim velice podobní tvorové nechutného vzezření. Naše cesta vedla jenom několik metrů vpravo po úzké skalní římse. Na jejím konci už nás čekal křovinami dokonale zarostlý vchod do druhé štoly, jejímž prostoupením jsme se měli dostat k cíli naší cesty. 
Na skalních římsách nad námi jsme zcela nečekaně objevili nádherné rostlinky rodu Monanthes, které jsme ještě nikdy předtím neviděli. Nebyly jich trsy, jak jsme u těchto droboučkých rostlinek z čeledi Crassulaceae zvyklí. Sem tam jsme objevili skupinku dvou či tří jedinců, vyrůstajících ale vždy v uctivých vzdálenostech od sebe. Od jiných druhů rodu Monanthes se tyto lišily tmavě zeleným a nezvykle svěžím zbarvením, a především neuvěřitelně tlustými kořeny! Světelné podmínky zde byly mizerné, a vlhkost takřka stoprocentní. Podle toho také vypadají jejich fotografie ze soutěsky Tegüigo.
Druhá štola se zdála být sice kratší, ale také nižší, a v některých místech pro dospělého chlapa průměrých parametrů i dost úzká. Pořádný šrám na hlavě jsem si z tohoto úseku cesty přivezl až domů, ale nastalé dobrodružství rychle utlumilo bolest. Připadal jsem si jako navrátilec do časů Foglarovek, jako dobrodruh v „Zemi nikoho“. Od dětství jsem asi podobný pocit dobrodružství nepoznal. Je vidět, že kousek kluka zůstane zřejmě v každém z nás navždy.
Jakmile jsme zhasli baterky a opustili ústí tunelu, naskytl se nám pohled, na který nikdy nezapomenu. Byl o to vzácnější, že trval jen několik minut, protože pak se přivalila mlha a vše nenávratně zmizelo, jakoby se jednalo o krásný přelud.
Štola se ve svém ústí dělila do dvou směrů.Vlevo byla po několika desítkách metrů zaslepená, vpravo o mnoho delší. Navíc byly štoly v těchto úsecích k našemu potěšení po celé délce opatřeny množstvím přírodních oken, které na protilehlé skalní stěně Ladera de Güímar tvořily souvislou řadu. Náš nadšený hovor se zvláštně nesl tím územím ticha, a po kolmé stěně Ladery mizel kamsi do nenávratna. Byl to úchvatný zážitek, takže jsme tam chvíli pobíhali jako zmatení. 
Nabízelo se ideální místo na pauzu spojenou se svačinou, ale nečekalo nás žádné idylické posezení. Všude bylo příliš mnoho těch černých a odporných tvorů, kteří okupovali nejenom travnaté plochy, ale rozlézali se i po betonových stěnách vodních kanálů, vedoucích i zde o mnoho širšími chodbami. Než jsme stačili posvačit, byla všude vůkol neprostupná  mlha. Uvědomili jsme si hrůznou a depresivní představu, že stačilo přijít o půlhodinku později, a vůbec nic z tohoto velkolepého přírodního divadla jsme nemuseli vidět!
Při zpáteční cestě jsme se uprostřed jedné ze štol potkali se čtveřicí Rakušanů. Ti zřejmě tolik štěstí na krásné výhledy neměli, i když na Tenerife člověk nikdy neví, protože změny počasí jsou tu někdy vskutku převratné. Pocítili jsme jednu takovou hned při zbytku zpáteční cesty. Když jsme se vynořili z druhé štoly, začínalo poprchávat. Než jsme v podstatně svižnějším tempu překonali úskalí betonových vodních kanálů i s mnoha akrobatickými vsuvkami, byli jsme promočení až na kost. Co nestihl sílící déšť, to dokonaly mokré větve stromů a keřů, lemující polorozpadlé kanály po velké části jejich délky.
Nateklo nám i do batohů, protože voda si nalezla i ty sebemenší skulinky a netěsnosti. Všechny své věci jsme zanedlouho rozložili po zemi a slunečnících na takřka liduprázdné pláži v Güímaru, kde to během několika minut vypadalo jako v cikánském ležení. Oceán mi najednou připadal teplý jako Egejské moře uprostřed léta. Když jsme se trochu otřepali z té chvilkové beznaděje a dali si v baru na nábřeží horké kafe, začali jsme dostávat sukulentářské, ale především kaktusářské choutky. Měli jsme informace, nebo spíše tušení, že v Güímaru by měla být další z velkých pěstíren kaktusů. Doufali jsme, že tentokrát budeme mít více štěstí než před pár dny v Buenavistě del Norte. O tom jak vše dopadlo zase někdy jindy.
Na úvodním snímku můžete vidět černá mračna nad námi a sluncem zalité město Güímar hluboko dole. Následují dvě fotografie z naší cesty po krytech vodních kanálů, které byly zpočátku téměř kompletní, zatímco později už pochod po nich začínal být docela náročný. Na čtvtém snímku jsou první rostlinky rodu Monanthes, nalezené v ponurém prostředí soutěsky Tegüigo, a následují trochu odlišné rostliny ze skalní římsy i s podivným tvorem, jakých bylo v těchto místech neuvěřitelné množství. Na šestém snímku je ústí druhé štoly v místech, kde se chodba dělila na dva směry. Přesposlední snímek skalních oken je úplně posledním za ještě alespoň částečně jasného počasí. Poslední fotografie patří cíli naší cesty. Téměř kolmá skalní stěna Ladera de Güímar se zrovna začíná halit do husté mlhy.